Tyto webové stránky používají soubory cookies, které nám pomáhají zlepšovat naše služby, personalizovat reklamy a analyzovat návštěvnost. Používáním našich stránek s tímto souhlasíte.
Více informací
DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Svéráz českého rybolovuSvéráz českého rybolovu

Nový film

Svéráz českého rybolovu

6. 9. 2021 / AUTOR: Ivana Pauerová Miloševič

Co režisérku původem z Chorvatska zaujalo na českém rybaření v Norsku? Jak hledala protagonisty filmu a proč nechtěla vůbec vstupovat do dění před kamerou?

Žiji v České republice už dvacet let a mám manžela Čecha. Zdejší mentalitu a jistou poetičnost českých mužů ve středním a starším věku celkem odhadnu. U nás v rodině můj manžel a náš děda už léta jezdívají na ryby do Norska. Podobně jako naše parta ve filmu i oni vyrážejí se svou skupinou přátel každé léto na sever za dobrodružstvím a úlovky. Říkala jsem si už dlouho, co je na tom tak lákavé? A právě z té touhy přijít tomu na kloub se pomalu vyklubala idea natočit tento film.

Část dětství jsem trávila u moře v Chorvatsku, odkud pochází naše rodina. Jako děti jsme spíš z legrace zkoušeli chytat ryby na silon a chlebové kuličky, sbírali jsme mušle a slávky. Nešlo však o rybaření ve smyslu hobby nebo trávení volného času. Když jsem ale začala točit film, tak jsem najednou zjistila, že strejda a jeho syn, kteří teď žiji ve Frankfurtu, také například každoročně jezdi s jejich německou partou na ryby do Norska.

Kluci z naší filmové rybářské party se navíc neberou vážně a hned na začátku otevřeně řekli, že si chtějí Norsko hlavně užít. Stali jsme se tak pozorovateli kouzla obyčejného okamžiku v životě muže, který nemusí nic řešit, chce zažít dobrodružství, ale zároveň nepřekročí svůj stín. Muže, jenž ví, že i když se něco nepovede, tak parta zůstane partou. Muže, který zažívá pocit štěstí při sdílení svého hobby se stejně naladěnými přáteli. Naše rybářská skupina ve filmu je různorodá a nedalo se čekat, že všem rybařina hned půjde, všichni její členové měli zkrátka své hranice.

<b><i>Svéráz českého rybolovu</i><b> 

Probudit v sobě lovce

Pokud to mám shrnout, ve filmu rybáři vyznívají jako kombinace „zlatých českých ručiček“ a pivní kultury. Vidím v tom takový únik a poetickou otupělost, krásu v obyčejnosti. Je to ale i ta úplně nejniternější mužská potřeba mít se dobře a potvrdit si v sobě, stejně jako stařec Santiago z Hemingwayovy novely Stařec a moře, že stále mám pevnou vůli tvrdě zabojovat, umím žít v souladu s přírodou, jsem vytrvalý a jsem lovec. Jde o to probudit v sobě toho lovce ryb a alespoň na chvíli zabojovat proti každodennosti. Mít se dobře, i když je mi třeba zima a fouká, umět si užít okamžik. Stejně jako ve zmíněné knize, kde se na konci starý rybář vrací naprosto vyčerpaný pouze s okousanou kostrou ryby. Celá vesnice ho obdivuje a uznává za to, že sám takto velkou rybu dokázal ulovit, i když mu ji celou sežrali žraloci.

Na začátku příprav filmu jsme dali výzvu do televize, která doslova zněla, že hledáme partu kamarádů, kteří se chystají do Norska a jsou ochotni nechat se natočit pro dokumentární film. To, že se nám do tohoto konkurzu přihlásilo kolem dvou set rybářských part, mě zaskočilo a zároveň i přesvědčilo o tom, že rybaření je v Čechách rozšířený fenomén. Skoro vždy šlo o party čtyř až šesti rybářů a podstatné bylo, že všichni členové těchto rybářských skupin souhlasili s natáčením. Z bezmála dvou set part, které se přihlásili během pěti dnů, jsme jich s dramaturgyní Rebekou Bartůňkovou vybrali šestnáct. S těmi jsme se pak spolu s kameramanem Davidem Cysařem potkali, natočili je při konkurzu a z toho vzešla naše parta z Jihlavy.

Moje představa byla, pokud možno vůbec nevstupovat do děje před kamerou. Neklást otázky, nepřipravovat scény. Hlavní přípravy znamenaly najít protagonisty, naučit se něco o rybách a Norsku a „sladit se“ s vybranou partou rybářů. Zároveň jsem sázela i na svůj odhad, že poznám, že tohle je ta nejlepší parta, kterou jsme mohli do filmu v castingu vybrat.

Situace se děly spontánně až na pár výjimek, kdy jsme našim rybářům například v jedné scéně poskytli rekvizitu, tedy kus materiálu, který mohli ukázat místnímu rybáři, aby se poradili o úlovku. Ač může naše rybářská parta působit díky všem těm humorným situacím a přešlapům jako Homolkovi na rybách, je v ní i špetka Indiany Jonese. To, co naši rybáři ve filmu zažívají, je univerzálně platné za všech režimů a ve všech dobách.

I když šlo o poměrně náročné natáčení, atmosféra byla skvělá. Osobně si nejvíc cením toho, že nám členové naší rybářské party svým pohodovým přístupem umožnili natočit film skutečně observační metodou. Dovolili nám být jim nablízku a s lehkostí je sledovat, ale nezasahovat. To, kdy zasáhnout a jak, bývá u dokumentárních filmů totiž tou největší otázkou a tím největším dilematem.