Stroje, které se záměrně zadrhávají

Pocitově zabarvené poznámky k sekci experimentálních krátkometrážních snímků Fascinace: Továrna

Mechanické principy

Dějiny kinematografie začínají odchodem dělníků z továrny. S nadšením dané době vlastním opouštějí celodenní martýrium a vydávají se do improvizovaných kinematografů zhlédnout výdobytek doby – film. Vidí sami sebe jako zázrak. Přijmou film do svého života a vrátí se zpět ke strojům.

Všechny krátké filmy uvedené v sekci Fascinace: Továrna balancují na pomezí avantgardy a dokumentárního záznamu. Lépe řečeno jsou vizuálními experimenty, které se vždy alespoň malíčkem snaží přidržet stability reálného světa, řádu výrobního procesu, pevných továrenských zdí. Industriální revoluce je zjevení, které přinutilo člověka zvyknout si na nutné „cokoli“. Na amplitudu zrychlení, opakování a odlidštění, jež se vlní v souladu s formálními prostředky, které objevuje raný krátkometrážní experimentální film zakotvený v reálné skutečnosti. Krátkometrážní odpovídá zrychlení, experiment nebojácné novotě a skutečnost reálným potřebám.

Rakouský tvůrce Siegfried Alexander Fruhauf se rozhodl postavit k „lumierovským“ odcházejícím dělníkům čelem a nenápadně jim zatarasit cestu. Důrazně je tak upozorňuje na fakt nemožnosti vymanění se z koloběhu továrního procesu, ze stále narůstající mechanizace a zrychlování. To v jeho krátkém experimentu Východ (Motion Picture, 1998) graduje až do stroboskopických poloh.

Na podobnou mechanizaci a nemožnost úniku z rozjetého výrobního pásu poukazuje (už jen samotným názvem) tříminutový film experimentátora Gustava Deutsche Na běžícím pásu (On the Conveyor Band, 1994). Marcipánu není jednoduše nikdy dost.

Maďarský snímek Úsvit (Hajnal, 1973) pulzuje a žhne stejně jako pracovní energie, o které pojednává. Geometrické tvary vycházejí z reality a pozvolna se proměňují v abstrahované výrobní procesy, až se vše prostřednictvím fotografických záběrů z továren a přiblížením neostré lidské jednotky scelí do nikdy nekončícího kruhu. Továrna jako svět sám pro sebe. Továrna jako zastavení v pohybu.

Odlišný postoj k tématu zaujali Harun Farocki a Vojtech Andreánsky. Přicházejí s rétorikou propagandistických videí. Neuhasitelný oheň (Nicht löschbares Feuer, 1969) zažehává propojení mezi armádou, vědou, průmyslem a Napalmem. Zvolená dikce vysvětluje, dokresluje i teatralizuje strohou skutečnost. Občas ale budoucnost vyznívá nejistě, výpovědi jsou v průběhu filmu pozměňovány, jakoby se Farocki nedokázal rozhodnout, jestli ku prospěchu lidstva více přispěje vysavač nebo kulomet. Vojtech Andreánsky má jasno. Vsadil na národní notu a neodkladnou nutnost proměny agrárního Slovenska na Slovensko průmyslové. A dosáhl tak budovatelského úspěchu.

Několik dalších snímků je (mnohdy až impresionisticky rozechvělou) poetizací a hrou. Stroj a jeho dynamika – Mechanické principy (Mechanical Principles, 1930), stíny továren a jejich adekvátní zasazení v čase a prostoru Vidět New York z jachty (Seeing New York by Yacht, 1903), střípkovitě vystavěný příběh o mechanizaci lidského bytí Píseň strojů (Pieseň Strojov, 1948). Sázejí především na vizuální poutavost a neotřelost.

Sekce Fascinace: Továrna je časovým průřezem filmových i industriálních přístupů ke skutečnosti. Zachycuje dobové kontexty i obecně platné danosti. Nese v sobě ducha progrese i předtuchu následné vyčerpanosti. Jednotlivé filmy jsou navíc součástkami stroje, který se občas záměrně zadrhává, jen aby poukázal na zbytky lidskosti, které musí jeho práci pohánět tím správným směrem. Jsou proměnou, bez které se neobejde ani činnost filmově tvůrčí, ani kamerou snímaná činnost industriální. Ve filmech tak často kromě vizuálně poutavého záznamu strojní dynamiky nalezneme také záběry lidských bytostí, které se pohybují odněkud někam, opakovaně proměňují své výpovědi na kameru či teatrálním přístupem karikují odlidštění, kterého nikdy není možno dosáhnout v úplnosti.

Realita, ve které jsou vybrané experimentální snímky ukotvené, tak nesouvisí pouze s autorsky pojatým záznamem strojové skutečnosti, ale je propojená také s různorodě pojatými lidskými obrazy. Seppo Renvall například mluví již v názvu svého filmu o návratu k lidskosti. Vojtech Andreánsky se od ní naopak odklání a nakládá s tradičně pracujícím člověkem jako s někým zaostalým. Podobně je tomu u Východu S. A. Fruhaufa, kde lidé vytvářejí jen opakovaně a stále rychleji se pohybující masu. Nejvýraznější punktum pak přichází s koncem filmu Úsvit Andráse Szirtese a zmrazeným obrazem snímajícím člověka na kolejích. Posledního lidského jedince obklopeného industriálním světem. Stojí na místě, kudy před 118 lety projel první filmový vlak bratří Lumièrů, a doufá, že pro tentokrát lidé z kina zděšení utíkat nebudou.

Úsvit




f1.14DOK.REVUE
23. 10. 2014


z aktuálního čísla:

Situační recenzeJen prázdné nádoby dokážou vydávat zvukDebata o filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduKamila BoháčkováNový film14,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír TurnerTémaOdkazy Jóhanna JóhannssonaJóhan Jóhannsson byl unikátní skladatel filmové hudby i výjimečný filmař. V následujícím slovenském textu se ohlížíme za jeho předčasně ukončenou tvorbou a představujeme pět filozofických rovin a symbolů jeho komplexního díla. Kdyby nebylo přísných protipandemických opatření, tak by v tuto dobu už bylo možné spatřit poslední film Jóhanna Jóhannssona Last and First Men i v českých kinech. Doufejme, že se tak stane co nejdřív, tento snímek si totiž zaslouží velké plátno.Adriana BelešováTémaHudba vychází přímo z mého nitraPrvní celovečerní a poslední životní film hudebního skladatele a filmaře Jóhanna Jóhannssona Last and First Men měl mít českou premiéru na sklonku tohoto roku. Pandemie a zavřená kina tomu však zabránily, protože tato audiovizuální báseň a experimentální sci-fi potřebuje velké plátno a prostorový zvuk, aby plně vyzněla, a tak jsou pro ni VOD platformy vyloučené. Jóhannssonova (nejen filmová) hudba v českém prostoru přesto rezonuje, a tak jsme se ho rozhodli v posledním letošním čísle dok.revue připomenout. Přinášíme osobní esej dánského skladatele filmové hudby Petera Albrechtsena, který byl Jóhannssonovým dlouholetým přítelem i kolegou. Esej vznikl krátce po Jóhannssonově předčasné smrti v roce 2018 jako nekrolog, ale nikdy nevyšel. Peter AlbrechtsenSportJak mluvit (a uvažovat) o trans lidechQueer filmový festival Mezipatra je – jako mnoho lidskoprávních akcí – nejen přehlídkou kinematografie, ale pořádá i spoustu setkání, přednášek a lekcí, jež slouží k rozšíření povědomí o tématech, která pořadatelé považují za důležitá pro aktivistický záměr LGBT+ komunity. Jednou takovou akcí byla i online přednáška Transparentní čeština, v níž členky spolku Trans*parent Markéta Bečková, Lenka Králová a Ivana Recmanová vytyčily za cíl seznámit posluchače se způsoby, jak adekvátně uvažovat a zpravovat o problematice genderu v kontextu lidí pohybujících se mimo dříve prosazovanou normativní škálu.Martin SvobodaBáseňOsobní život díry(pasáž z filmu)Ondřej VavrečkaRozhovorHledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil YoungNová knihaFilm jsou tajné dveře do reality Filmový publicista Pavel Sladký popisuje, jak vznikala jeho kniha s názvem Film jsou tajné dveře do reality, která přibližuje tvorbu deseti současných filmových režisérů, například Ulricha Seidla, Michaela Hanekeho, Cristiho Puiua, Larse von Triera či Claire Denisové.Pavel SladkýÚvodníkO filmech, které měly přijít, a nepřišlydok.revue 6.20Kamila BoháčkováAnketaNejpodstatnější letošní filmy a knihyVždy na konci roku vybízí časopis dok.revue přispěvatele, tvůrce či publicisty k přispění do ankety o největší dokumentární a čtenářský zážitek roku. Nejinak tomu je letos.