Stroje, které se záměrně zadrhávají

Pocitově zabarvené poznámky k sekci experimentálních krátkometrážních snímků Fascinace: Továrna

Mechanické principy

Dějiny kinematografie začínají odchodem dělníků z továrny. S nadšením dané době vlastním opouštějí celodenní martýrium a vydávají se do improvizovaných kinematografů zhlédnout výdobytek doby – film. Vidí sami sebe jako zázrak. Přijmou film do svého života a vrátí se zpět ke strojům.

Všechny krátké filmy uvedené v sekci Fascinace: Továrna balancují na pomezí avantgardy a dokumentárního záznamu. Lépe řečeno jsou vizuálními experimenty, které se vždy alespoň malíčkem snaží přidržet stability reálného světa, řádu výrobního procesu, pevných továrenských zdí. Industriální revoluce je zjevení, které přinutilo člověka zvyknout si na nutné „cokoli“. Na amplitudu zrychlení, opakování a odlidštění, jež se vlní v souladu s formálními prostředky, které objevuje raný krátkometrážní experimentální film zakotvený v reálné skutečnosti. Krátkometrážní odpovídá zrychlení, experiment nebojácné novotě a skutečnost reálným potřebám.

Rakouský tvůrce Siegfried Alexander Fruhauf se rozhodl postavit k „lumierovským“ odcházejícím dělníkům čelem a nenápadně jim zatarasit cestu. Důrazně je tak upozorňuje na fakt nemožnosti vymanění se z koloběhu továrního procesu, ze stále narůstající mechanizace a zrychlování. To v jeho krátkém experimentu Východ (Motion Picture, 1998) graduje až do stroboskopických poloh.

Na podobnou mechanizaci a nemožnost úniku z rozjetého výrobního pásu poukazuje (už jen samotným názvem) tříminutový film experimentátora Gustava Deutsche Na běžícím pásu (On the Conveyor Band, 1994). Marcipánu není jednoduše nikdy dost.

Maďarský snímek Úsvit (Hajnal, 1973) pulzuje a žhne stejně jako pracovní energie, o které pojednává. Geometrické tvary vycházejí z reality a pozvolna se proměňují v abstrahované výrobní procesy, až se vše prostřednictvím fotografických záběrů z továren a přiblížením neostré lidské jednotky scelí do nikdy nekončícího kruhu. Továrna jako svět sám pro sebe. Továrna jako zastavení v pohybu.

Odlišný postoj k tématu zaujali Harun Farocki a Vojtech Andreánsky. Přicházejí s rétorikou propagandistických videí. Neuhasitelný oheň (Nicht löschbares Feuer, 1969) zažehává propojení mezi armádou, vědou, průmyslem a Napalmem. Zvolená dikce vysvětluje, dokresluje i teatralizuje strohou skutečnost. Občas ale budoucnost vyznívá nejistě, výpovědi jsou v průběhu filmu pozměňovány, jakoby se Farocki nedokázal rozhodnout, jestli ku prospěchu lidstva více přispěje vysavač nebo kulomet. Vojtech Andreánsky má jasno. Vsadil na národní notu a neodkladnou nutnost proměny agrárního Slovenska na Slovensko průmyslové. A dosáhl tak budovatelského úspěchu.

Několik dalších snímků je (mnohdy až impresionisticky rozechvělou) poetizací a hrou. Stroj a jeho dynamika – Mechanické principy (Mechanical Principles, 1930), stíny továren a jejich adekvátní zasazení v čase a prostoru Vidět New York z jachty (Seeing New York by Yacht, 1903), střípkovitě vystavěný příběh o mechanizaci lidského bytí Píseň strojů (Pieseň Strojov, 1948). Sázejí především na vizuální poutavost a neotřelost.

Sekce Fascinace: Továrna je časovým průřezem filmových i industriálních přístupů ke skutečnosti. Zachycuje dobové kontexty i obecně platné danosti. Nese v sobě ducha progrese i předtuchu následné vyčerpanosti. Jednotlivé filmy jsou navíc součástkami stroje, který se občas záměrně zadrhává, jen aby poukázal na zbytky lidskosti, které musí jeho práci pohánět tím správným směrem. Jsou proměnou, bez které se neobejde ani činnost filmově tvůrčí, ani kamerou snímaná činnost industriální. Ve filmech tak často kromě vizuálně poutavého záznamu strojní dynamiky nalezneme také záběry lidských bytostí, které se pohybují odněkud někam, opakovaně proměňují své výpovědi na kameru či teatrálním přístupem karikují odlidštění, kterého nikdy není možno dosáhnout v úplnosti.

Realita, ve které jsou vybrané experimentální snímky ukotvené, tak nesouvisí pouze s autorsky pojatým záznamem strojové skutečnosti, ale je propojená také s různorodě pojatými lidskými obrazy. Seppo Renvall například mluví již v názvu svého filmu o návratu k lidskosti. Vojtech Andreánsky se od ní naopak odklání a nakládá s tradičně pracujícím člověkem jako s někým zaostalým. Podobně je tomu u Východu S. A. Fruhaufa, kde lidé vytvářejí jen opakovaně a stále rychleji se pohybující masu. Nejvýraznější punktum pak přichází s koncem filmu Úsvit Andráse Szirtese a zmrazeným obrazem snímajícím člověka na kolejích. Posledního lidského jedince obklopeného industriálním světem. Stojí na místě, kudy před 118 lety projel první filmový vlak bratří Lumièrů, a doufá, že pro tentokrát lidé z kina zděšení utíkat nebudou.

Úsvit




f1.14DOK.REVUE
23. 10. 2014


z aktuálního čísla:

Situační recenzeJak na Johna Wilsona?Sérii HBO Jak na… s Johnem Wilsonem označili někteří filmoví kritici za nejlepší dokumentární počin loňského roku.Kamila BoháčkováNový filmO spojitých nádobách továrny a státuDokumentarista a sociolog Ivo Bystřičan představuje hlavní myšlenky své připravované dvanáctidílné dokumentární série Industrie o průmyslových a sociálních dějinách českých zemí, kterou by měla Česká televize vysílat letos na podzim.Ivo BystřičanTémaHnízdo v ložniciRenomovaný anglický filmový historik a profesor na univerzitě ve Staffordshiru Peter Hames, autor v zahraničí klíčové knihy o československé nové vlně The Czechoslovak New Wave z roku 1985, zaslal dok.revue svou vzpomínku na Karla Vachka.Peter HamesTémaKaždá lidská bytost má právo nosit boty, které nikde netlačíKarel Vachek byl v roce 2009 předsedou poroty na japonském Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jamagatě. Spolupracovnice festivalu a jeho bývalá ředitelka Asako Fudžioková pro dok.revue vzpomíná, jak festival málem smetl tajfun, Vachek si skoro zapálil dýmku na pódiu a posléze s japonským básníkem Gózóem Jošimasuem natáčel v horách film.Asako FudžiokováTémaJako ten pes na pláži...Americká historička Alice Lovejoyová o setkání s Karlem VachkemAlice LovejoyováTémaA hle, vzedme-li se řeka, neustoupíDo mozaiky zahraničních pohledů na osobnost a tvorbu Karla Vachka, kterou představujeme v tomto čísle dok.revue, přispěl i respektovaný filmový vědec Olaf Möller, spolupracující s řadou světových filmových časopisů (například Film Comment či Sight & Sound), filmových muzeí a světových festivalů – například Il Cinema Ritrovato či International Film Festival Rotterdam. Möller přednáší filmovou teorii a historii na Aalto University v Helsinkách a je spoluautorem několika knih o filmu.Olaf MöllerTémaSmát se tomu...Na setkání s Karlem Vachkem zavzpomínal pro dok.revue i italský producent a zakladatel nezávislé filmové společnosti Okta Film Paolo Benzi. Od roku 2012 je také hlavním tutorem projektu EMERGING PRODUCERS v rámci MFDF Ji.hlava.Paolo BenziSportJak si vloni vedly dokumenty v anketách a žebříčcích?Uzavření kinodistribuce do karantény pomohlo vloni zviditelnit menší, lokální i dokumentární filmy. Právě dokumenty tak mohly vloni hypoteticky konečně zazářit. Zda k tomu skutečně došlo, zjišťuje filmový kritik Martin Šrajer pomocí žebříčků nejlepších filmů dle profesionálních i amatérských diváků a divaček.Báseň19. března 1967, neděleKarel VachekRozhovorOdcházel jsem s propocenou košilíO svém setkání s Karlem Vachkem a s jeho filmy pro dok.revue debatovali častí návštěvníci Vachkových proslulých otevřených seminářů – filozof Miroslav Petříček (MP) a malíř Vladimír Kokolia (VK), dále Vachkův kolega na Katedře dokumentární tvorby na FAMU, pedagog a programový ředitel MFDF Ji.hlava Petr Kubica (PK), producent Radim Procházka (RP), který u Vachka na FAMU studoval a jeho filmy posléze produkoval, a filmový publicista Vladimír Hendrich (VH), jenž s Vachkem natočil desítky pořadů pro Český rozhlas Vltava.Kamila BoháčkováNová knihaJak vznikla knížka 5 ½ scénáře Ester KrumbachovéEditor, historik a pedagog Jan Bernard popisuje vznik publikace dosud neznámých scénářů Ester Krumbachové. Kniha vychází i s autorovou studií v březnu v Nakladatelství AMU.Jan BernardEsejCo dělat po pětadvaceti letechSvým čtením každý text vždy přepisujeme. Režisér, dramaturg a pedagog Jan Gogola ml. se ve svém hravém eseji pokouší po pětadvaceti letech přepsat dialog, který tehdy vedl se svým učitelem Karlem Vachkem (1940–2020) nad jeho filmem Co dělat?. Lze vést živou disputaci s mrtvými? A lze odejít i zůstat zároveň?Jan Gogola ml.ÚvodníkČlověk odjinudO novém čísle dok.revue věnovaném osobnosti Karla VachkaKamila Boháčková