DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Blokádá za jeden

Rozhovor

Blokádá za jeden "click"

27. 10. 2014 / AUTOR: Štěpánka Ištvánková
Martina Malinová o aktivismu spojeném s blokádou prasečí farmy v Letech u Písku a svém autorském přístupu

Na Ji.hlavu se kdysi dostala s akreditací vystavenou na imaginární jméno Malinová, a to jí také zůstalo jako umělecký pseudonym. O svém novém filmu tvrdí, že by se po jeho zhlédnutí někteří lidé měli zastydět. Mapuje totiž několikadenní blokádu vepřína v Letech u Písku, který stojí na místě někdejšího romského koncentračního tábora. A proti této skutečnosti je dnes ochotná bojovat jen opravdová hrstka nadšenců.

Jaký je váš vztah s lidmi, jejichž aktivity v tomto filmu zaznamenáváte?
Ti lidé jsou moji kamarádi. O vepřín v Letech se zajímám už nějakou dobu. V prvním ročníku jsem o něm například točila reportáž. Sympatizuji s nimi a jsem na stejné straně barikády jako oni. Přesto se ve filmu snažím o zobecnění dané věci a dosažení odstupu sama pro sebe. Nesnažím se o propagandu.

Měla jste před natáčením připravený scénář či nějakou dramaturgii filmu?
Ten film je intuitivní. Před odjezdem jsem měla hrubou představu. Věděla jsem, že chci pracovat s velkým celkem, s pomalými statickými záběry, místo jsem už předem znala. Zároveň zde nebyl ani můj původní záměr natočit film. Vše se odehrálo náhodou. Jednoho dne mi zavolal Míra Brož s informací, že se chystá uspořádat tuto tajnou blokádu. Za několik dnů na to jsem vyrazila na místo s kamerou. Ta měla velmi nízkou výdrž baterie – hodinu a deset minut. Takže jsem byla každý den značně limitována časem. Ve výsledku jsem však získala omezené množství materiálu, což bylo velmi příjemné pro práci ve střižně. Neměla jsem možnost výběru tzv. „lepších záběrů“, vše bylo natočené jen jednou.

Filmy si sama natáčíte, sama je stříháte… Co pro vás znamená toto plně autorské pojetí?
Nemám jinou zkušenost. Je pro mě důležitá časová nezávislost. To, že můžu jít do střižny, kdykoli se mi zachce. Sestříhaný materiál pak ale zasílám svým blízkým a spolužákům a nechávám je, aby k tomu připojili svůj komentář. Tvarují tedy do určité míry finální výsledek.

Kdo je vaší největší spřízněnou duší či člověkem, který vás ovlivňuje na dokumentaristickém poli?
S filmy jdu vždy nejdříve za Terezou Reichovou a pak za Apolenou Rychlíkovou. Nemyslím si, že mě ovlivňují, spíše mi dávají zpětnou vazbu. Je to tím, že si vybírají tematicky podobné filmy a znají prostředí, ve kterém natáčím.

Právě Apolena Rychlíková využila v Rodině symboliku sociálních sítí. Odkazuje se na rozhraní Facebooku i vyhledávání na Googlu. Vy jste se rozhodla komentovat události za pomoci tweetů. Zároveň letící ptáček odkazuje k názvu vesnice „Lety“. Proč jste zvolila zrovna takovéto pojetí?
Ta spojitost s Lety je čistě náhodná. Twitter se mi jevil jako nejvhodnější grafické zpracování. Všechny tweety jsou reálné, zkopírované z tehdejších zpráv internetové iniciativy a dokumentace blokády. Chtěla jsem propojit dva odlišné světy – realitu, které jsem byla svědkem na místě, a internetový obraz, který blokádu prezentoval jako velmi úspěšnou. V současné době se sociologové hodně zabývají pojmem „clicktivismus“, narůstajícím trendem, kdy člověk místo aktivní účasti na demonstraci či blokádě pouze sedí doma a „dělá“ aktivismus přes sociální sítě. V tomto případě to právě takto fungovalo. Hodně lidí blokádu tzv. „lajkovalo“ nebo kritizovalo, ale vše se dělo pouze skrze sociální sítě. Na místě byl člověk sám.

Váš film zaznamenává realitu, která až tak pozitivně nedopadla. Jaké vyznění s sebou tedy nese?
Pro mě se ve filmu propojují tři témata přirozeně související s vepřínem na místě koncentračního tábora pro Romy – anticikanismus, problematika nedostatečné angažovanosti politiků a zároveň také nedostatečný zájem občanské společnosti. Kladu si několik otázek. Jak je možné, že vepřinec vůbec stojí? Jak je možné, že jeho existenci tolerují lidé, kteří mají tu moc jej vykoupit a něco s tím udělat? Jediný, kdo tam stojí a snaží se situaci řešit, je osamělý Míra. Záleželo mi hodně na tom, jak právě on film přijme. A přijal ho s úsměvem na rtech a poznatkem, že výsledná stopáž je opravdu krátká. Cítím to stejně, s přicházejícím koncem blokády jsem měla pocit, jako bych tam opravdu strávila několik let. Film zpočátku plyne v duchu bezčasí, které tam panovalo. Vše se jevilo jako velmi líné, přestože se každý den například zablokoval jeden kamion. A pak najednou přišel ten zlomový bod spojený se zablokováním silnice, kde jsme zažili opravdový pocit ohrožení, který ve filmu není patrný v celé své síle.

Blokáda se odehrála na jaře. Jak vypadá situace s vepřínem v Letech v tuto chvíli?
Míra a občanské sdružení Konexe tam každý třináctý den v měsíci pořádají pietu. Shodou okolností při aktuální říjnové opět zablokovali kamion, který do areálu vjížděl. Účelem těchto akcí je vytvořit mezinárodní tlak. Míra se snaží danou věc šířit především v zahraničí. Možnost vydupat si něco zevnitř je nulová. Jediný fungující hlas dnes může být hlas mezinárodní.

Co může vyvolat váš film?
Myslím si, že může vyvolat hodně diskuzí mezi aktivisty. Zatím jsem ho pouštěla pouze ve škole a už tam byla diskuze velmi bouřlivá. Padaly tam názory typu, jestli to není zesměšnění aktivismu. Ty ohlasy přicházely od lidí zevnitř, od těch, kteří jsou v dané věci angažovaní. Mě by nejvíce zajímaly odezvy z Německa, kam bych chtěla film dostat. Němci jsou na tato témata mnohem citlivější a zároveň se jedná o problém, který leží kousek od jejich hranic – pár desítek kilometrů. Obecně doufám, že film reakce vyvolá. Většina lidí nemá o tomto problému ani ponětí, mají představu, že jde jen „o pár prasátek“, ale ona je to opravdu velká fabrika.

Jakého nejvyššího cíle byste chtěla svým filmem dosáhnout?
Ukončit druhý ročník studia na FAMU. A to už se stalo. Cíl dosažen. Teď už přicházejí jen třešničky na dortu, se kterými člověk vůbec nepočítá. Jeden sen ale přeci jen ještě mám. Věřím, že se jednou tato farma zboří a že tam pak pojedeme film promítat a ukážeme, jak to všechno začalo. Mírovi se už nikdo nebude smát. To bych si přála a představuji si, že se to stane…


Martina Malinová (1988) je studentkou Katedry dokumentární tvorby na pražské FAMU. Nebojí se silných aktivistických projevů ani citlivých básnických poloh. Ve svém prvním (krátkometrážním) filmu Nepokradeš (2013) se věnovala tématu drobných krádeží v obchodech. V aktuálním dokumentu Několik let (2014) pak mapuje blokádu prasečí farmy v Letech u Písku. Zároveň je spolu s Apolenou Rychlíkovou režisérkou filmu Za Adolfa by žádní morgoši neměli žádný práva (2014).