Stříbro. Struktura, která mě zachrání a je zabíjí

 Do Jižní Ameriky jsem přiletěla čtyři dny před začátkem pandemie. Společně s kameramanem Stanisławem Cuskem jsme měli namířeno do Argentiny, nicméně ještě když jsme byli na chilské straně, hranice se uzavřely. Jižní Amerika se na rok uzamknula a návrat domů nebyl možný. První týdny jsem žila v garáži a když to začalo být příliš vyčerpávající, koupili jsme kola a utekli do And.

Měsíce jsme žili ve stanu, daleko od měst, měli jsme svůj kousek svobody. Vzali jsme s sebou i malou kameru, kterou jsme v té zvláštní době natáčeli jeden druhého. Z toho vznikl film Postcards from the Verge, který měl premiéru na IDFA. Po měsících na cestě jsme překročili hranici a ocitli se v Bolívii. Přišel okamžik, kdy už to pro nás bylo těžké, a hledali jsme místo, kde bychom se mohli zastavit.

Slyšeli jsme příběhy o Potosí, městě hrdosti a bohatství, a o jeho slavné „Hoře bohatství“. Díky ženám, které jsme zde potkali, jsme se nastěhovali do opuštěné školy u jednoho z dolů ve výšce 4500 metrů nad mořem. Den za dnem jsme poznávali, jak tamní život vypadá, co se skrývá pod povrchem.. Až po několika týdnech jsme začali natáčet.

Hora je ohromující. Představuje ale jen portál k tomu, čemu dnes říkáme „neokapitalismus“, i když v praxi to spíš znamená logistiku: proudy surovin, práce a rizika bez viditelné odpovědnosti. 

Odhaduje se, že zde přišlo o život až osm milionů lidí.Průměrná délka života mužů je tu čtyřicet let. Kdysi šlo o jedno z největších měst hned po Londýně, které financovalo podobu našeho současného západního světa. Stříbro odsud  je v mém telefonu i  počítači, na kterém stříhám filmy.

„Starý kolonialismus bral suroviny silou a nazýval to civilizací. Nový platí horníkům sto dolarů měsíčně a říká tomu pracovní trh.”

Otřáslo mnou, že tu vlastně nic nevypadalo na první pohled jako násilí. Mechanismus je ve své brutalitě vlastně banální: kámen vytěžený v Bolívii vstupuje do globálního dodavatelského řetězce, jeho hodnota s naším technologickým pokrokem tak roste, nicméně tento růst se nikdy nevrací na místo, ze které pochází a které nese důsledky těžby. Starý kolonialismus bral suroviny silou a nazýval to civilizací. Nový platí horníkům sto dolarů měsíčně a říká tomu pracovní trh. Založen je na stejném přesvědčení: že některé životy mají menší cenu než jiné.

Během práce na filmu jsme začali žít podobně jako místní, ve stejných toxických podmínkách, s tou samou vodou, tím samým chladem. Budovali jsme tu vztahy celé měsíce. 

Tento způsob práce ale vyvolával etické otázky: kde leží hranice? Vytvořit závislost je snadné. Snažili jsme se být ostražití, ale bylo to náročné. My jsme se koneckonců  mohli z dolů přece jen vrátit domů. Oni ne. Tato asymetrie zůstává, nelze ji překonat žádným gestem solidarity. Existuje struktura, která mě zachrání. A je zabíjí.

„Není tam žádný zvrat, jen opakování: sestup do dolu, šestnáct hodin práce, výstup” 

Od začátku jsem věděla, že nechci sledovat pouze jednoho člověka. Vědomě jsem se takí vzdala komentáře; ten by uzavíral význam. Mám  sice svůj názor, ale pokud film předkládá tezi, která diváka zbavuje odpovědnosti, je neúčinný. Dlouho jsem přemýšlela, zda mám vůbec právo o tomto světě mluvit. 

Život a práce mi během měsíců ukázaly, že já být vypravěčkou nemohu. Jednotlivý protagonista by zase vyžadoval příběh, vytvořil by dramatickou linii. Ale jejich život žádnou dramaturgii v našem smyslu nemá. Není tam žádný zvrat, jen opakování: sestup do dolu, šestnáct hodin práce, výstup. Proto má film nakonec mozaikovou strukturu.

 Při práci na filmu nás formovala bezmocnost i pocity úzkosti. Chtěli jsme být svého druhu pamětí pro lidi, které světová ekonomika považuje za „vedlejší škody“. 

Neokapitalismus má rád umění, které „zvyšuje povědomí“, aniž by zpomalilo obrat. Proto se ošivám, když slyším reakce typu „důležitý či potřebný snímek“. Raději bych, aby byl vnímán jako nepohodlný – pro mě, pro diváka,  i pro debatu po projekci.

Z prohlídek dolu se stal bezpečný turistický produkt. Jednu z nich jsem natočila, s vědomím, že i moje kamera může sloužit téže spotřební touze. Blízkost utrpení druhých se dá dnes snadno komercializovat; zaplacený zážitek většinou přináší úlevu spíše návštěvníkovi než těm, kteří na tom místě žijí. Snažila jsem se ale kameru držet tak dlouho, aby se jejich svět nestal pouhou atrakcí, ale byl viděn ve své skutečné podobě.