DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Stará panna je méně cool

Glosa

Stará panna je méně cool

17. 6. 2013 / AUTOR: Marek Hovorka

Poznámky Tomáše Feřtka a Martina Sedláčka k seriálu Čtyři v tom

Diskutovali jsme s dramaturgem České televize Tomášem Feřtekem a s psychologem Martinem Sedláčkem, který se zároveň jako absolvent DAMU věnuje tématům z oblasti psychologie a umění.

Marek Hovorka: Jak se proměnil obraz rodiny a mateřství ve filmu od dob Manželských etud Heleny Třeštíkové?

Tomáš Feřtek: I u Třeštíkové jsou ty osudy docela kontrastní, ale přece jen v tom byla znát ta utaženost sedmdesátých a osmdesátých let. Tady je ten rozptyl životních stylů mnohem větší. Ale v tomhle směru žádné překvapení. To se dalo čekat.

Martin Sedláček: Proměňuje se rodina jako taková, lidé vstupují do manželství později. Přibývá párů, které žijí „na hromádce“. Často se partneři berou až po prvním dítěti. Další je fenomén singles. Dříve osoba bezdětná, osoba žijící sama, byla označována termínem starý mládenec / stará panna – to je o poznání méně cool než single.

Marek Hovorka: Jak vypovídá tento obraz rodiny a mateřství o současnosti? Jak ji skutečně reflektuje? Vytváří stereotypy?

Tomáš Feřtek: Ty rodinné modely jsou v seriálu čtyři, z toho jedna je samoživitelka. Ale to je koneckonců taky forma rodiny. Jistě znám i překvapivější a extrémnější formy rodinné existence, ale pro televizní účely mi přišel ten výběr dostatečně reprezentativní, aby ty různé podoby života vzbuzovaly zájem a diváckou potřebu se vůči nim vymezovat.

Martin Sedláček: Reflektuje různorodost. Zároveň je jasné, že autorky se při výběru řídily tím, aby bylo na co koukat. A tak vybraly případy, kde jsou lidé v dramatických situacích již před porodem, nebo drama slibují. Do kontrastu je pak stavěn „power couple“, jak se sami aktéři pojmenovali. Nemyslím si, že by dokument vytvářel stereotyp. Příběhy jsou velmi odlišné a zároveň intimní, míra klišé je únosná.

Čtyři v tom

Čtyři v tom připomínají klasické britské docusoapy, zaměřené především na zkoumání chování lidí v určitých situacích, které jsou sice běžné, ale přitom prožitek každého, kdo se do nich dostane, je jedinečný. Hlavními hrdinkami jsou čtyři nastávající matky, které sledujeme během těhotenství, porodu, šestinedělí a týdnů po něm. Linda K. Jablonská, Zuzana Špidlová a Irena Hejdová zvolily pro toto sledování obvyklý model hrdinek, jejichž ekonomická a společenská situace a také postoje se výrazně odlišují. Přitom ale představují určité modelové typy, tudíž je pravděpodobné, že divák/divačka s některou z vybraných čtyř bude sympatizovat, nebo mu připomene vlastní životní situaci. To je jedna z důležitých metod docusoapu - na příbězích zdánlivě velmi odlišných lidí hledat nějaký společný bod, prožitek. Autorkám se v tomto případě podařilo najít správné typy, což ostatně potvrzuje i divácký ohlas - pořad byl nasazen v neděli ve 20.00 na ČT 2, tedy v čase, kdy se musel prosadit proti silné konkurenci, a obstál.

 

Marek Hovorka: Jaký pro vás byl nejsilnější a nejvýraznější moment?

 

Tomáš Feřtek: Rozdílnost těch životů. To je nejsilnější dojem. V tom to je zajímavé, zábavné. To ostatně bývá nejaktraktivnější na většině docusoapů a reality show.

Martin Sedláček: Jak žena před porodem otočí na záda berana.

Marek Hovorka: Jak byste pojmenovali rozdíly v možnostech zobrazování dokumentárního filmu a dokumentárního seriálu?

Tomáš Feřtek: Popravdě řečeno, tady jsou ty rozdíly minimální. Důvod nejspíš je, že jakkoli se mi Čtyři v tom líbily, musím konstatovat, že na to, co se považuje za charakteristické znaky docusoapu, autorky do značné míry rezignovaly. Pracují víceméně tak, jak byly zvyklé u svých předchozích filmů. Takže tu není žádné jedno prostředí, kde by se všechny postavy protnuly a my sledovali jejich interakci. Prostě tu paralelně běží čtyři oddělené příběhy nastávajících matek, které spojuje jen ta životní situace. Koneckonců by se z toho dal sestříhat i celovečerák a nijak významně by se nelišil od toho, co se promítá běžně v Jihlavě v rámci sekce Česká radost.

Martin Sedláček: Seriál má větší plochu, divákům se v pravidelných intervalech otevírá okno do cizích životů. Myslím, že to více přispívá k iluzi, že aktéry známe, sousedíme s nimi. Jde o sociálně přijatelné voyerství, se kterým sledovaný souhlasí.