Přiskříplý život v ulitě, nebo projekce našeho pohledu

Komentovaný přehled českých recenzí věnovaných dokumentárnímu filmu "Pevnost"

Vpít se do filmových obrazů mlhou zahaleného Podněstří lze až překvapivě snadno, a to přestože autorská dvojice Klára Tasovská a Lukáš Kokeš divákům nevycházejí příliš vstříc. Svým snímkem Pevnost, oceněným na MFDF Ji.hlava Cenou pro nejlepší český dokumentární film 2012, na sebe upozornili s nebývalou suverenitou – Pevnost je filmem, který reflektuje pohyby současné evropské kinematografie a je její přirozenou součástí. O to zajímavější je analyzovat, jakým způsobem právě o tomto dokumentu referují česká média.

Pevnost je tím typem dokumentárního filmu, který není investigativní ani aktivistický. Svým způsobem má mnohem blíže k hranému filmu, protože reálná prostředí, natáčené osoby i konkrétní politickou situaci svým způsobem abstrahuje.

Z tohoto režijního východiska vyplývá zklamání některých recenzentů. Autorům se sice podařilo vzbudit zájem o zemi, o níž téměř nikdo neměl tušení (včetně mě a asi i – některých – recenzentů, byť tuto skutečnost nikdo ve svém textu nepřizná), ale nenaplní jejich očekávání o vyplnění prázdného hesla ze slovníku zemí.

Bez hlubšího zářezu

Andree Ctiborové ve filmu „chybí větší filmařská sebedůvěra. Myslím, že z námětu samotného, by se dalo vytěžit ještě víc. Takhle zde 'vládne' jen určitá jednolitá lineárnost a panoramatický 'přelet' bez hlubšího zářezu.“

Podobně ploše působí Pevnost i na Františka Fuku, když píše: „Tvůrci se nijak moc nesnaží podrobněji vysvětlit, jak složitá politická situace v zemi vládne, a předkládá nám pouze dva typy lidí: Disidenty-amatéry, kteří pseudointelektuálně filosofují o tom, že "toto je hrůza, musí se to změnit, poslední zvonění, nejsme jako oni", a zastánce současného režimu, kteří jsou natočeni a sestříháni tak, aby působili co nejvíce mentálně retardovaně.“ Bohužel sám Fuka ve svém textu téměř neargumentuje a píše stylem, jaký autorům sám vyčítá.

Detektivka naruby

Pokud připustíme, že dokumentární kinematografie může realitu autorsky postihnout a tak ji v duchu tvůrčího gesta dotvořit, protože pak je její výpověď věrnější – postavená na zkušenosti, intuici i pocitech autorů, a ne pouze omezena na fakta, která lze natočit, umožní to vnímat Pevnost vrstevnatě a metaforicky.

Film je postavený na spojení významově příznačných záběrů-obrazů a konkrétních spíše neformálních a civilních výpovědích, třeba při rozhovoru několika kamarádů v sauně, kteří právě zde probírají prezidentské kandidáty. Kolem ústředního motivu „ne-svobodné země na hranici mezi přítomností a minulostí“ se otázky spíše vrství, Pevnost je tak detektivkou naruby: na začátku víte, kde jste a kam jedete, na konci si ale ničím nejste jistí.

Poetikou i autorským pojetím tak připomíná Kafkův Zámek, s nímž ho pojí atmosféra nejistoty, izolace a strachu, o němž nevíme, zda je racionální, nebo ne. V této souvislosti je možné vnímat název filmu jako navození jisté analogie k tomuto klíčovému románu, který může být jedním z vodítek, jak Pevnost „číst“.

Nedogmatická otevřenost

Je zajímavé sledovat, jak podmanivá vizuální stránka filmu a systematicky budovaná atmosféra má vliv i na jednotlivé recenze, které si dané formy nejen všímají, ale často se ji snaží i popsat či přímo navodit. Vyvažují tím, podobně jako sami režiséři, skutečnost, že je třeba podstatnou část textu (ale i filmu) věnovat popisu neznámého Podněstří.

„Kokeš s Tasovskou mohli téma zpracovat jinak. Třeba investigativně a natočit politický dokument, jenž by rozkrýval systém jako takový a vazby vládní garnitury na Rusko či jinam. Nebo se naopak soustředit na politikum banální každodennosti,“ píše ve své recenzi Jindřiška Bláhová. „Mohli, ale sympatické je, že to neudělali. Podle Kokeše se jaksi nedokázali rozhodnout a oscilovali mezi oběma póly. Z přiznané nerozhodnosti, jež by se dala klidně vnímat i jako nedogmatická otevřenost, se tak stal tvůrčí princip. Pevnost je blíž filmové eseji, která netepe domnělé nešvary, nenutí světonázor či pravdy.“

Také Mirka Spáčilová ve své recenzi, pro někoho možná překvapivě, tento přístup vítá slovy „film nic nevysvětluje, nekomentuje, nesoudí. Jen se dívá.“ A pokračuje: „Z plátna se line mráz, úzkost, bezvýchodnost; z místní televize naopak bojovné projevy, tribuny, vojenské přehlídky, hurá! Člověk je rázem o desítky roků zpátky.“ Její recenze, psaná v době distribuční premiéry, tedy poté, co v Česku skončily prezidentské volby, je touto skutečností zajímavým způsobem ovlivněna. A to nejen proto, že i ve filmu jsou prezidentské volby jednou z hlavních dramaturgických linií. Film tak funguje jako vrstevnaté dílo, které můžete v každý čas číst trochu jinak, vnímat jiné linie a akcenty s odlišnou intenzitou.

 

Projekce našeho ideologického pohledu

Principů absurdity a abstrahování reality si ve svém textu všímá i Jan Hřídel, podle kterého autoři „vnímají (realitu) impresivně, atmosféricky, existenciálně. Přiskříplý život v ulitě, samota, smutek, strach získávají univerzální vyznění. Někdy snad cítíme, že "skutečný život je jinde". Pohled na realitu "skutečně neskutečného" Podněstří je zprávou o šedém vnějším i vnitřním světě a všudypřítomné schopnosti člověka smířit se s absurditou.“ Samotný film pak Jan Hřídel charakterizuje jako „svéráznou kinematografickou meditaci nad tématem vnější i vnitřní svobody“.

Na limity této „pocitové“ formy pak upozorňuje Petr Fischer ve svém textu pojednávajícím o filmech oceněných na jihlavském festivalu, když uvádí, že autoři „připouští, že iluze, kterou na plátně vidíme, může být jen projekcí našeho ideologického pohledu“. A pokračuje citací z rozhovoru s Lukášem Kokešem: „Není to vyloučené. Je ostatně pravda, že ti lidé dost nechápou, o čem mluvíme, když jim vysvětlujeme jejich klam. Oni žijí ve svázaném, polototalitním systému, ale zase mají více času na děti, na setkávání s přáteli."

Bez nominace na Českého lva

Podstatného rysu Pevnosti, který souvisí s její mezinárodní srozumitelností a jasnou čitelností, si všímá Jindřiška Bláhová, když píše, že se „neutíká k typicky "českému" shazování tématu humorem, nekryje si záda nadhledem a ironií, jež by se nabízely. Podobně jako loňský vítěz z Jihlavy Martin Mareček ve filmu Pod sluncem tma – jenž byl ostatně jedním z pedagogů, který dvojici "vedl" – se tvůrci snaží o zachycení témat obecnějších, nesnadno uchopitelných.“ Právě schopnost zaobírat se vážnými otázkami, které se ale nepřeklopí v rétorickou exhibici, a neutíkání k humornému shazování jejich vážnosti, je to, čím film vyniká. Autentický a kinematograficky poučený režijní přístup činí film obecně srozumitelným a věrohodným – v tom je jeho velká síla. I proto překvapí, že Pevnost nebyla ani nominována mezi pět nejlepších dokumentů podle českých filmových akademiků, ani – byť velmi těsně – mezi tři nejlepší dokumenty podle filmových kritiků, zde jí chyběly tři body na třetí Soukromý vesmír režisérky Heleny Třeštíkové.

 

Pomíjení souvislostí

Je překvapivé, že ve většině textů, které se Pevnosti věnují, se nedozvíme, že jejími autory jsou studenti FAMU. Těžko říct, zda to souvisí s obavou, že by to film v očích čtenářů předem diskvalifikovalo – a posunulo do kategorie „ne dostatečně profesionální“. Studentské tvorbě není v českých mediích věnována větší pozornost, protože české filmové školy nemají u kritiků statut filmařských laboratoří, které stojí za to sledovat, protože naznačují pohyby a proměny českého filmu.

Kromě zmínky v Hospodářských novinách, že před rokem „vyšel z ankety Hospodářských novin Lukáš Kokeš jako filmařský talent, o němž v budoucnosti uslyšíme“ se z žádného textu nedozvíme nic o minulosti, předchozích filmech nebo chystaných projektech obou režisérů. Přitom udělení Ceny pro nejlepší český dokument na MFDF Ji.hlava filmu, který výrazně přesahuje domácí tvorbu, s níž se v české distribuci setkáváme, by stálo za podrobnější zodpovězení otázky, kdo jsou jeho autoři, z čeho jejich tvorba vyrůstá, zda jde o výjimečný pokus, úkrok stranou nebo vytyčení nového směru. A zda i nadále budou pracovat ve dvojici, či nikoli.

Nejde ale o výjimku. Naprostá většina českých filmových recenzí pomíjí širší kontexty recenzovaného díla i jeho autora či autorů – je to zvláštní specifikum českého psaní o filmu.

Hlubším vhledem vyčnívají dva rozhovory, které na větší ploše postihly širší spektrum témat a otázek. První vedla v listopadu minulého roku Jindřiška Bláhová („O komunistické safari nám nešlo“), druhý pak v druhé půli února Tomáš Stejskal („Lyrizovaná realita je protivná“). Naopak je překvapení, že týdeník Respekt nebo Lidové noviny, které se orientují na čtenáře se zájmem o kulturní rozhled, o Pevnosti nijak obšírně nepsaly. Doplnily je i týdeníky Týden a Instinkt, které se ale blíží víc definici lifestylových magazínů, všímajících si především mainstreamových témat.

Co v textech nebylo

Závěrem tak doplňme informace, které v médiích – až na svižně napsaný profil Kamilou Boháčkovou pro dvouměsíčník Cinepur – nebyly zmíněny.

Už předchozí filmy obou autorů byly oceněny Zvláštním uznáním poroty na MFDF Ji.hlava. V případě Kláry Tasovské šlo o středometrážní esej o světle a tmě s názvem Půlnoc z roku 2010. Režisérka v něm vrství a propojuje osobní deníkové záznamy natočené při vlastním experimentálním pobytu ve zcela zatemněném prostoru s rovinou otázek po energetické soběstačnosti, rizicích blackoutů, vratkosti naší civilizace závislé na elektrické energii, podpořené záznamy z akcí „darkerů“, kteří právě dodávky elektrického proudu napadají. Výsledek je vizuálně podmanivý i tematicky nadčasový a citlivě propojuje dva protichůdné filmařské přístupy: anglosasky věcný popis globálně významného tématu s rovinou intimního deníku.

Film Půlnoc je možné zdarma zhlédnout na DAFilms.com

Uznání poroty ze stejné sekce Česká radost, jen o dva roky dříve, v roce 2008, získal i Lukáš Kokeš za krátkometrážní cvičení druhého ročníku FAMU s názvem Pokus o duchovní nápravu opraváře televizí Josefa Lávičky v devíti obrazech. V něm sledujeme černobílý portrét venkovského alkoholika, posunující hrabalovský archetyp českých pábitelů na/za samou hranu přijatelnosti, do kterého zpoza kamery vstupuje hlas režiséra, který svůj objekt zájmu jednoduše režíruje, čímž narušuje stereotypní vnímání dokumentu – filmu „prostého záznamu“, filmu „bez manipulace“.

Film Pokus o duchovní nápravu opraváře televizí Josefa Lávičky v devíti obrazech je možné zdarma zhlédnout na DAFilms.com

U Lukáše Kokeše stojí za pozornost i jeho podíl na dokumentárním filmu Svobodu pro Smetanu, autorství jednoho z dílů Českého žurnálu, autorský podíl na připravovaném generačním filmu Gottland i jeho další dokončené filmy, z nichž bych rád vyzdvihl například bakalářský film FAMU 59/184/84, na němž se naopak jako spoluscenáristka podílela Klára Tasovská. (Tento i další Kokešovy filmy najdete ke zhlédnutí zdarma na www.dafilms.cz)

Investigativní hazard

Perličkou mezi přečtenými texty byl závěr recenze Hany Kasalové, který jsem zvolil za pomyslný epilog i pro svůj text: „Nechápu, proč autoři tohoto filmového dokumentu tolik riskovali. Přitahuje je snad investigativní novinařina, nebo adrenalinová dovolená? K tomu abychom se dozvěděli o této malé zemičce, není snad nutné tolik riskovat. … (Jihlavští porotci) možná ocenili jejich investigativní odvahu, ale já to spíš považuji za hazard.“

Podle mne je to přesně naopak. Je ocenění hodné, že nastupující generace českých dokumentaristů vnímá globálně propojený svět jako jeden celek a tak o něm i přemýšlí ve svých filmech. A nejde jen o Kláru Tasovskou a Lukáše Kokeše, ale i Eriku Hníkovou, Lindu Jablonskou, Iva Bystřičana, Tomáše Kudrnu, Martina Marečka nebo Radima Špačka, jejichž filmy se věnují tak různým zemím, jako jsou Afghánistán, Ázerbájdžán, Kyrgyzstán, Severní Korea či Zambie.



ROZHOVORY

PROFIL

RECENZE

(seřazeny podle data publikování)




1.13DOK.REVUE
04. 03. 2013


z aktuálního čísla:

Situační recenzeKontextem naší doby je nemít kontextDebata o snímku Pozorovatelna (The Viewing Booth, 2020) izraelského dokumentaristy Ra´anana Alexandrowicze, do níž jsme přizvali odborníka na Blízký východ Jana Fingerlanda (JF), izraelsko-slovenskou umělkyni Tamaru Moyzes (TM) a teoretičku vizuální kultury a zakladatelku platformy Fresh Eye Andreu Průchovou Hrůzovou (APH). Snímek Pozorovatelna uvádí letošní online Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě v sekci Svědectví.Kamila BoháčkováNový filmJak jsem točil o KunderoviDokumentarista Miloslav Šmídmajer popisuje, jak vzniká jeho dokument o Milanu Kunderovi s pracovním názvem „Milan Kundera: Od žertu k bezvýznamnosti“. Snímek by se měl v kinech objevit v březnu příštího roku a posléze se plánuje uvedení na VOD platformách a v České televizi.Miloslav ŠmídmajerTémaMuž, který předběhl svou dobuBankéř Albert Kahn vytvořil pod vlivem svého učitele, filozofa Henriho Bergsona, pozoruhodný soukromý archiv své doby. Pokusil se v něm posbírat co nejvíce filmů a fotografií svědčících o světě, v němž žil. Jeho Archiv planety, jak svou sbírku nazval, pokrývá období od první světové války do roku 1932 a zachycuje tak paměť tehdejšího světa. Výběr ze snímků z Kahnova archivu uvede online ve zvláštní sekci letošní ročník Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava.David ČeněkTémaFantomová kinematografie Jižní KorejeProgramový ředitel MFDF Ji.hlava Petr Kubica přibližuje v následujícím textu vývoj jihokorejského dokumentu od jeho počátků po současnost. Vytváří tak potřebný kontext letošní ji.hlavské retrospektivy Průhledná krajina, jíž se stala Jižní Korea. Přehlídka představuje u nás dosud neznámé snímky, natočené v období od dvacátých let minulého století po současnost, a ukazuje fascinující cestu jihokorejského dokumentu, jehož nezávislost se začala psát až v roce 1988.Petr KubicaRozhovorChci, aby diváci viděli mé filmy nejen očimaTvorba světoběžníka rakouského původu Huberta Saupera je známá i u nás. Před lety vzbudil ohlas jeho dokumentární esej Darwinova noční můra o Viktoriině jezeře v Tanzánii, kde se chová okoun říční na vývoz do Evropy, zatímco domorodí obyvatelé poblíž jezera živoří a trpí hlady. Letos mohou diváci MFDF Ji.hlava zhlédnout Sauperův nový snímek Epicentro o současné Kubě, kde se podle autora zrodilo americké impérium i filmová propaganda. S Hubertem Sauperem jsme si povídali o jeho tvůrčí metodě, zatímco jsme se – virtuálně a se sluchátkem na uchu – společně procházeli po jeho farmě na francouzském venkově.Kamila BoháčkováÚvodníkDigitální archiv planetydok.revue 5.20redakce dok.revue

související články:

1.12Jako by šlo o reklamu na život v PodněstříŘíká Lukáš Kokeš, spoluautor filmu Pevnost, který se stal na 16. MFDF Ji.hlava nejlepším českým dokumentem 2012