Sametová FAMU

Vizuální umělkyně Lea Petříková píše o filmu Sametová FAMU, jenž nabízí pohled na revoluční události roku 1989 perspektivou FAMU. Snímek uvádí ji.hlavský festival dnes v 10 hodin v Horáckém divadle.

Z chystaného dokumentu Sametová FAMU. Záběr ze 23. Listopadu 1989 před budovou FAMU v Lažanském paláci. Foto archiv autorů

Film Sametová FAMU je pohledem na téma tak zvané sametové revoluce perspektivou jedné instituce, v tomto případě specifického prostředí umělecké školy, Filmové a televizní fakulty AMU. Jaká je taková perspektiva? Letos si připomínáme třicáté výročí revolučních událostí v Listopadu 1989.  At’ už je to dost, nebo málo na hlubinnou reflexi, pohled „famáků“ z konce osmdesátých let je plný charismatu. A stejně, jako je tento dar nedefinovatelný, jsou jejich vzpomínky na rok 1989 různorodé  neúplné, zapomenuté a zase vybavené, jako by to bylo včera; pradávné, jako by něco takového nebylo přece možné; emotivní i dostatečně odstáté, aby z nich nezbylo víc, než je třeba, a občas i míň. Někdy představují životní zážitky, v některých případech dokonce vrcholné – takové, o kterých můžeme jen snít. Jindy to jsou momenty – a momenty, ty někdy stačí, jak říká Dennis Hopper. A často je to dávno. Tvůrci, kteří si v sobě nesou horečnatou energii nesmírně intenzivního období, jsou zaskočeni, že už vyšli z kategorie věčně mladých studentů, a stávají se pamětníky historických okamžiků. Dávno se těžko popisuje, může se jen zažít a později vybavovat. Rozvzpomínat se a bavit se tím, jací kdysi byli. Jinou dobou a společností, ve které mohlo být těžké dýchat, ale snadnější bylo být. Jen tak být. Vzájemně, proti „nim“, spolu. 

Je to tak akorát. Díváme se a posloucháme zkazky o naději a svobodě. O tom, jak se studenti FAMU různých ročníků a oborů seskupili, aby společně s kolegy z DAMU a z dalších pražských uměleckých škol vytvářeli časopis Kavárna AFFA, unikátní platformu šíření kritických studentských textů pod vedením Martina Mejstříka. O tom, jak jako jedni z prvních veřejně reagovali na násilí Palachova týdne, když v březnu 1989 uspořádali Fórum AMU – setkání, na němž se měl vést dialog s představiteli státní moci, kteří se nakonec neukázali, a studenti FAMU jako Igor Chaun, Petr Jarchovský nebo Jan Hřebejk tak vystoupili sami a přednesli své příspěvky. Studenti argumentovali jinak než komunističtí politikové. Otevřeně, pádně, přímo k věci. Upřímně. 

A tyto charakteristiky v sobě dodnes mají projevy mnohých protagonistů filmu. Třeba Zdeněk Tyc nesmírně přesně a břitce popisuje ambivalentní atmosféru na škole v osmdesátých letech, která byla na jedné straně ovládaná prorežimními pedagogy (hlavně na katedře režie), však na straně druhé zde vládl svobodný duch studentů, jejichž zájmem bylo především vytvořit co nejlepší film. Tyc zmiňuje, jak byl mnohokrát lákán vedením katedry do strany a jak bojoval se sebou samým, když zvažoval, jak si nezničit kariéru režiséra a svůj vybojovaný sen, a přitom zůstat čestným a svobodným člověkem. Nekomunistou. Zaváhal i tehdy, když mu na balkónu Studia FAMU jeho spolužák Ondřej Trojan nabídl k podepsání Několik vět.
 

Z chystaného dokumentu Sametová FAMU. Záběr z dění na FAMU v listopadu 1989 – jedno z tehdejších prohlášení čte Eva Papoušková. Foto archiv autorů
 

Tyc nedovoluje vyhrát patosu, ani dojetíPetici podepsal. Několikrát překonal sám sebe i své lidské a pro studenty uměleckých škol tak pochopitelné obavy. Snad se nám se Sametovou FAMU podaří jít v jeho šlépějích, když budeme vyprávět o Studentském vysílání, iniciativě „famáků“, kteří po manifestaci 17. listopadu 1989 a následném brutálním zásahu na Národní třídě neváhali a v rámci stávkových center v Lažanském paláci a ve Studiu FAMU mapovali mnohdy jako vůbec první revoluční dění. Nejdříve materiály šířili do regionů, aby informovali mimopražské oblasti, a poté dokonce prosadili zavedení vlastního pravidelného pořadu do vysílání Československé televize. Studenti fotografie pod vedením Gabiny Fárové, Petra Lukáše a Pavla Nádvorníka zase katedru hbitě transformovali na Továrnu Radost, produkující v obrovském množství reprodukce fotografií z Národní třídy. 

Obě části FAMU, tak zvaný Lažan i Studio FAMU, se v listopadu 1989 přeměnily na komunitní centra s obrovským významem, spočívajícím nejen v šíření informací, ale také v rozdmýchávání kolektivního vědomí a poznání skutečnosti, jak zmiňuje Pavel Lagner. FAMU byla místem, kde nejen žili a spali ve dne v noci studenti a mnozí pedagogové, ale kde se setkávala společnost, lidé přicházeli, aby sbírali informace, fotografie a video materiály, kde se množila a následně šířila prohlášení a kde široká veřejnost projevovala podporu stávkujícím studentům. 

Martin Řezníček v jednom z nejryzejších momentů natáčení odkazuje na film Jahodová proklamace a připomíná svůj sen, aby se obrazy tohoto snímku, zachycujícího studentské revoluce roku 1969 v USA, jednou v ČSR naplnily. A ony se naplnily v té nejefektivnější možné podobě spolupráce celé školy na společném projektu stávky. I když občas propukala zábava, především to byla neutuchající práce všech, jak říká Eva Papoušková.    

Je toho dost, co se do filmu nevejde. Rozličné tvůrčí kariéry, jejichž dráhy protnul exaltovaný zážitek konce komunistického režimu v ČSSR. Životní cesty tehdejších studentů, které sametová revoluce formovala, mnohé nastartovala a některé zabrzdila, protože vydali v jenom momentu vše, co se dalo, a možná i víc. Někdo po třiceti letech stále začíná. A jiný má za sebou portfolio tak nabité, až přetéká. Umělci a filmaři. Kronikáři, duchovní vůdci, pedagogové, politici, hledači i developeři. A něco mezi nebo nad či pod, mimo. Tím vším jsou a tak daleko nebo blízko se pohybují vůči tomu, kde kdysi, před třiceti lety byli a žili.
 

Z chystaného dokumentu Sametová FAMU. Záběr na konkurz na moderátora pro film – režisér Zdeněk Tyc se objevil v roli rádce. Foto archiv autorů
 

Ve filmu však nehrají roli jen studenti FAMU a dalších kateder AMU z roku 1989. Vystupují v něm i současní studenti, spolupracující na filmu. Někteří studenti a absolventi DAMU a dalších škol dorazili na námi uspořádaný konkurz na moderátora. V přítomnosti Zdeňka Tyce, stejně jako tehdy ve Studentském vysílání, jsme vybrali dva moderátory, Zuzanu Černou a Richarda J. Müllera, kteří se ve filmu ptají tehdejších studentů, konfrontují své pozice a pátrají po ztracených archivech Studentského vysílání. Pak jsou tu studenti UMPRUM, AVU a DAMU – Anna Pospíšilová, Tomáš Voves a Louis Traore – pracující, stejně jako v roce 1989 jejich kolegové, na kulisách do Studentského vysílání. A jsme to i my, absolventi a doktorandi FAMU, kteří Sametovou FAMU režírujeme. 

Co nám tahle práce přinesla?

Přinesla nám poznání toho, čím můžeme být a co nám FAMU (a vůbec celá AMU) jako instituce nabízí. Že to není jen místo, kde se studuje. Je to především možnost, nabídka pozice ve společnosti, která v sobě nese zodpovědnost. Vůči sobě jako člověku, svému svědomí, společnosti, ostatním studentům i umění. Není to jen fakulta produkující filmy. Je to platforma myšlení a kritické reflexe. Sametová FAMU nám nabídla seznámení se s osobnostmi, kteří tuhle možnost nepromarnili. Ať už ji využili jakkoliv, vždy to byla cesta autentická a živoucí, odpovědná a smělá. Taková, jakou je radost vyprávět i po třiceti letech. A tuhle radost prožíváme při tvorbě filmu naplno. Snad ji zažijeme společně i na premiéře filmu 17. listopadu v divadle Disk.

Sametová FAMU

Režie, scénář: Lea Petříková, Jan Rousek
Producent: Česká televize, FAMU
Kamera: Jan Rousek
Zvuk: Vojtěch Zavadil
Dramaturgie ČT: Bára Kopecká
Dramaturg FAMU: Petr Kubica
Střih: Lea Petříková, Jan Rousek


Režiséři filmu Lea Petříková a Jan Rousek jsou v současnosti doktorandy FAMU. Rousek absolvoval Katedru dokumentární tvorby na FAMU, pracuje jako režisér, kameraman a střihač na volné noze a také jako občasný kurátor (Muzeum hl. města Prahy, Akademie věd). V roce 2018 měl premiéru jeho film Lidové milice v produkci České televize, v roce 2019 Rousek připravuje také film Epocha v produkci GPO Platform, podpořený Fondem kinematografie. 

Lea Petříková působí jako vizuální umělkyně a filmařka. Absolvovala Centrum audiovizuálních studií na FAMU a Ateliér supermédií na VŠUP. Pravidelně vystavuje a věnuje se teoretickému výzkumu. V roce 2019 byl Fondem kinematografie podpořen její experimentální film Podle čaroděje (produkce Perfilm), plánovaný k uvedení v roce 2020.

/Edit. 16. 9. 20:46/





výpis dalších článků rubriky:  Nový film

3.20Jednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla Komrzý
2.20Příběh provinčního městečkaZačínající ruský režisér Dmitrij Bogoljubov popisuje pro dok.revue okolnosti vzniku svého nového filmu Provinční městečko E, který natočil v koprodukci s českou společností Hypermarket Film a Českou televizí. Film odhaluje mentalitu provinčního ruského města Jelňa, které patří k nejdepresivnějším v zemi a kde stále přetrvává odkaz velké vlastenecké války. Toho putinovská garnitura zdařile zneužívá, aby získala podporu zdejších obyvatel. Film byl v březnu krátce k vidění na portále DAFilms v rámci Jednoho světa online, na podzim se chystá jeho uvedení v České televizi.Dmitrij Bogoljubov
dok.revueVěci mohou být i jinakJak se natáčel vnitřní portrét Jaroslava Duška s názvem Zrcadlení tmy?Viliam Poltikovič
dok.revueKrajina poslů smrti i taškářůDokumentaristka Květa Přibylová přibližuje práci na svém experimentálním snímku Země havrana z archy, který vybrali organizátoři nyonské přehlídky Visions du Réel do své online mediatéky, jež je pro filmové profesionály přístupná do 2. května na webu festivalu.Květa Přibylová
dok.revueM E Z E R Y PAMĚTINora Štrbová přibližuje svůj nový animovaný dokument M E Z E R Y (S P A C E S), ve kterém zpracovává osobní zkušenost se ztrátou paměti svého bratra. Snímek do 24. dubna uvádí online letošní ročník festivalu Visions du Réel.Nora Štrbová
dok.revueStopy Jedličkovy krajinyDokumentarista Petr Záruba přibližuje svůj nový film Jan Jedlička: Stopy krajiny o malíři Janu Jedličkovi. Snímek bude uveden na letošním ročníku festivalu Visions du Réel.Petr Záruba
dok.revueKlavír je příliš těžkýEliška Cílková přibližuje svůj nový dokument Pripjať Piano, v němž pátrala po opuštěných klavírech i vzpomínkách v uzavřené zóně dávné černobylské tragédie. Snímek je od 17. do 24. dubna k vidění online v rámci letošního ročníku festivalu Visions du Réel.Eliška Cílková
dok.revueVlci jako hrozba, nebo přirozenost?Dokumentarista Martin Páv představuje svůj nový film Vlci na hranicích o vztahu lidí na Broumovsku k vlkům, vracejícím se na toto území. Film klade zásadní otázky o vztahu člověka a přírody – do jaké míry máme potřebu mít život pod kontrolou a do jaké míry jsme ochotni zahrnout do svých životů nepředvídatelnost ve světě, který nepatří jenom nám? Snímek bude 1. května k vidění online v rámci letošního ročníku festivalu Visions du Réel, a to v sekci Grand Angle.Martin Páv
1.20Slunce živých mrtvýchAnna Kryvenko o ztrátě soucitu v době postfaktické, o boji s chaosem a nepřátelstvím vesmíru i o tom, jak vzniká dokumentární esej složený z archivních materiálů.Anna Kryvenko
dok.revueJak nemluvit jazykem apokalypsy?Dokumentaristka a publicistka Apolena Rychlíková přibližuje svůj dokument Češi jsou výborní houbaři, jehož název odkazuje na známou báseň Milana Kozelky. Nový film Apoleny Rychlíkové bude součástí šesté série Českého žurnálu a jeho premiéra proběhne na festivalu Jeden svět.Apolena Rychlíková

starší články

F4.19DOK.REVUE
16. 09. 2019


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue