Rozpukov – místopis čínského zázraku

Esej o současné Číně

Detail z instalace Aj Wej Weje Zákon cesty z roku 2017. Foto Národní galerie Praha

Jaká je současná Čína a čínská společnost? Jak se žije v zemi, která se za posledních čtyřicet reformních let stala druhou nejsilnější světovou ekonomikou, expanduje téměř v každé oblasti a začíná zavádět systém sociálního kreditu coby automatické kontroly společnosti? Jak se čínské principy mohou projevit v našem světě? Tyto a další otázky si letos mimo jiné klade Inspirační fórum, jedna ze sekcí říjnového Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava. Pro inspiraci vybíráme k tématu úryvek z knihy Rozpukov – místopis čínského zázraku kontroverzního čínského spisovatele Jen Lien-kche.
 

Literatura často bývá pro čtenáře oknem do života; pro spisovatele však platí, že život je hnacím motorem literatury.

Dnešní Čína se tryskem splašeného koně snaží v co nejkratším čase předhonit dvě století rozvoje Evropy a Ameriky. Alfou a omegou se tak stal cíl, který nahradil veškeré zákonitosti přirozeného vývoje. Heslo „účel světí prostředky“ je zkratkou k pokroku a blahobytu, žebříkem, po němž šplhají hrdinové a úspěšní. Moc a peníze se spolčily a okrádají lidi o jejich duše. To vede k tomu, že se na území staré země, na níž žije 1,4 miliardy lidí, dnes a denně odehrávají neuvěřitelné, srdcervoucí příběhy všeho druhu. Jsou tak zamotané, absurdní a chaotické, že je nemožné rozmotat spleť dobra a zla, krásy a ošklivosti, skutečnosti a výmyslu, smyslu a nesmyslu, člověk není s to přijít na kloub záhadě, odkud se to všechno bere. Všechny výklady světa tu jsou k ničemu, mlčí jako magnet pod hustým nánosem žluté spraše, jehož magnetismus zahučel jako meteorit hluboko pod hladinu moře.

V čínské vazební věznici se opravdu kdosi utopil v téměř prázdném lavoru na mytí.

Skutečně se stalo, že po řece Chuang-pchu připlulo před Svátky jara do Šanghaje stádo více než deseti tisíc mrtvých prasat.

Když kdesi vydali nařízení, že napříště se bude pohřbívat jen žehem, zvedla se vlna sebevražd: staří lidé ve velkém volili raději dobrovolnou smrt vlastní rukou, aby do termínu stihli klasický pohřeb.

Vše je tak neskutečné, vzpouzí se běžnému cítění a logice. To je naše každodennost, odehrává se dnes a denně kolem nás, je jako voda a vzduch, o nichž nikdo netuší, kdy a jak došlo ke změně jejich kvality, přesto je denně pijeme a dýcháme. To je ta nová a zároveň stará Čína. Vládne v ní feudální absolutismus, přitom je již poměrně moderní a bohatá; je vysoce pozápadněná, přesto do morku kostí východní. Svět ji mění a ona mění svět. A v tom procesu znovu a znovu pokouší a překračuje dosavadní hranice lidského chápání a lidských možností. Vynalezla nereálnou skutečnost, neexistující jsoucno, nemožné možnosti. Vytvořila neviditelná, neuchopitelná a nevytušitelná pravidla a zákonitosti dění.

Řídí se novou logikou a rozumem.

Tento druh běžné existence je možno nazvat „mýtorealitou“.

Číňany tento druh reality, výkladu minulosti, pravdy a dění zpočátku šokoval, vzbuzoval pochyby. Ale jak šel čas, zvykli si, otupěli, dokonce přistoupili na ten druh stadia historického vývoje, na světě zřejmě naprosto ojedinělého. A zatímco světu zůstává nad roztodivnými událostmi dnešní Číny rozum stát, pera čínských spisovatelů se potýkají s těmito skutečnými příběhy přesahujícími zkušenost lidstva a pociťují hlubokou bezmoc. Veškeré literární školy, -ismy a narativní postupy, co jich na světě existuje, nad těmi čínskými prapodivnostmi jen krčí rameny a poraženecky vzdychají.

Čínská realita si vynucuje nový způsob psaní.

Ona neuchopitelná minulost a současnost zrodila směr, který můžeme nazvat mýtorealistickou literaturou, která osobitými literárními postupy ukazuje neviditelnou pravdu, nechává vyplouvat na povrch skryté skutečnosti, putuje cestou ducha a duše (ne cestou života) a na dně hlubin hledá energii jádra, jehož štěpení rodí naši životní realitu.



Text je výňatek z doslovu „Mýtorealismus“ v Číně a literatuře, který napsal Jen Lien-kche k zahraničním vydáním svého románu Rozpukov – Místopis čínského zázraku. Překlad Zuzana Li, vydalo nakladatelství Verzone v roce 2016.





výpis dalších článků rubriky:  Esej

F4.19Pevné skupenství mociEmpatický snímek Nedotknutelný, reflektující odkrytí sexuálního násilí amerického producenta Harveyho Weinsteina, předkládá skrze slzy obětí i přiznaného pochybení blízkých Weinsteinových spolupracovníků zásadní, srozumitelné svědectví o kumulaci moci a implicitně poukazuje na pochybně nastavený systém světa šoubyznysu. Dokument uvádí ji.hlavský festival dnes od 15:30 v Horáckém divadle.Vojtěch Kočárník
F3.19Evropa v době post-pamětiJak se francouzskému dokumentaristovi Arnaudovi de Mezamatovi podařilo interpretovat slavnou esej Patrika Ouředníka Europeana? To prozrazuje snímek Doufám, že se máš dobře, který soutěží v Ji.hlavě v sekci Opus bonum a dnes poběží v kině Dukla – Reform od 23 hodin.Janis Prášil
1.16Krajní subjektivita Rosse McElweeho: domov jako dokumentární film*Esej o subjektivitě v autobiografických filmech amerického dokumentaristy Rosse McElweehoMichael A. Unger
6.15Raymonda Carascová, myšlení jako oslavaEsej Nicole Brenezové o životě a tvorbě francouzské dokumentaristky Raymondy CarascovéNicole Brenezová
f3.15Portréty myšleníNěkolik poznámek o různých setkáváních filmu a filozofieAndrea Slováková, Tereza Hadravová
3.15Co (ne)má být zdarma a pročCo by se mohlo stát, kdybychom audiovizuální dílo začali považovat za veřejný statek, který by byl financován z veřejných zdrojů?Ivan David
2.15Znát filmJakými cestami se může vydat filmová a mediální výchova v České republice a v jakých zemích lze hledat inspiraci?Andrea Slováková
1.15Pravda pohleduJaká omezení ovlivňují pozorovatelskou metodu? A jak se liší v dokumentu a hraném filmu? Esej o realismu, observaci i modelkách.Antonín Tesař
5.14Film a esej jako způsob myšleníPřednáška Raymonda Belloura věnovaná filmu-esejiRaymond Bellour
1.12Dokumentární film a románEsej Petra Kubicy o esenci, pravdivosti, sdělení a současném českém dokumentuPetr Kubica

starší články

3.19DOK.REVUE
24. 09. 2019


z aktuálního čísla:

Situační recenzeJen prázdné nádoby dokážou vydávat zvukDebata o filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduKamila BoháčkováNový film14,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír TurnerTémaOdkazy Jóhanna JóhannssonaJóhan Jóhannsson byl unikátní skladatel filmové hudby i výjimečný filmař. V následujícím slovenském textu se ohlížíme za jeho předčasně ukončenou tvorbou a představujeme pět filozofických rovin a symbolů jeho komplexního díla. Kdyby nebylo přísných protipandemických opatření, tak by v tuto dobu už bylo možné spatřit poslední film Jóhanna Jóhannssona Last and First Men i v českých kinech. Doufejme, že se tak stane co nejdřív, tento snímek si totiž zaslouží velké plátno.Adriana BelešováTémaHudba vychází přímo z mého nitraPrvní celovečerní a poslední životní film hudebního skladatele a filmaře Jóhanna Jóhannssona Last and First Men měl mít českou premiéru na sklonku tohoto roku. Pandemie a zavřená kina tomu však zabránily, protože tato audiovizuální báseň a experimentální sci-fi potřebuje velké plátno a prostorový zvuk, aby plně vyzněla, a tak jsou pro ni VOD platformy vyloučené. Jóhannssonova (nejen filmová) hudba v českém prostoru přesto rezonuje, a tak jsme se ho rozhodli v posledním letošním čísle dok.revue připomenout. Přinášíme osobní esej dánského skladatele filmové hudby Petera Albrechtsena, který byl Jóhannssonovým dlouholetým přítelem i kolegou. Esej vznikl krátce po Jóhannssonově předčasné smrti v roce 2018 jako nekrolog, ale nikdy nevyšel. Peter AlbrechtsenSportJak mluvit (a uvažovat) o trans lidechQueer filmový festival Mezipatra je – jako mnoho lidskoprávních akcí – nejen přehlídkou kinematografie, ale pořádá i spoustu setkání, přednášek a lekcí, jež slouží k rozšíření povědomí o tématech, která pořadatelé považují za důležitá pro aktivistický záměr LGBT+ komunity. Jednou takovou akcí byla i online přednáška Transparentní čeština, v níž členky spolku Trans*parent Markéta Bečková, Lenka Králová a Ivana Recmanová vytyčily za cíl seznámit posluchače se způsoby, jak adekvátně uvažovat a zpravovat o problematice genderu v kontextu lidí pohybujících se mimo dříve prosazovanou normativní škálu.Martin SvobodaBáseňOsobní život díry(pasáž z filmu)Ondřej VavrečkaRozhovorHledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil YoungNová knihaFilm jsou tajné dveře do reality Filmový publicista Pavel Sladký popisuje, jak vznikala jeho kniha s názvem Film jsou tajné dveře do reality, která přibližuje tvorbu deseti současných filmových režisérů, například Ulricha Seidla, Michaela Hanekeho, Cristiho Puiua, Larse von Triera či Claire Denisové.Pavel SladkýÚvodníkO filmech, které měly přijít, a nepřišlydok.revue 6.20Kamila BoháčkováAnketaNejpodstatnější letošní filmy a knihyVždy na konci roku vybízí časopis dok.revue přispěvatele, tvůrce či publicisty k přispění do ankety o největší dokumentární a čtenářský zážitek roku. Nejinak tomu je letos.