Rozeseté moře

1. Erg

„Erg“ je arabské slovo, které v překladu znamená rozeseté moře. Označuje rozsáhlou oblast tvořenou písečnými dunami, které se neustále přesouvají pod vlivem větru. Je to krajina bez pevných hranic, měnící se s každým závanem, bez trvalé formy.

Erg pro mě má zásadní symbolický význam. Je místem, které existuje mezi pohybem a klidem, mezi vznikem a zánikem. Na rozdíl od skalnaté pouště, jejíž tvar zůstává po tisíciletí stejný, se erg neustále proměňuje. Přesto má své zákonitosti, své rytmy, svou trvalost v proměnlivosti.

Ve filmu Rozeseté moře představuje erg metaforu pro myšlení i tvorbu. Umění, podobně jako písek, je vždy v pohybu. Nelze ho zafixovat ani uzavřít. Jeho tvar se rodí z vnějších vlivů: z dechu, z času, z dotyku jiných těl a myslí.

Erg je také obrazem kolektivní zkušenosti. Každé zrnko písku je samostatné, ale dohromady tvoří krajinu. Každé lidské gesto, každé slovo, každý čin může být takovým zrnkem – sám o sobě je bezvýznamný, ale podílí se na celku, který nás přesahuje.

Když mluvím o „rozesetém moři“, myslím právě toto erg – společenství jednotlivostí, které se neustále mění, a přesto jsou součástí jednoho celku. V tomto smyslu je erg nejen krajinou, ale i způsobem existence: bytím v pohybu, v proměně, a přesto přináležením k celku.

2. Putující duna

Putující duna je obrazem neustálého pohybu. Nikdy nezůstává na místě, ale přesto má své hranice, tvar a rytmus. Duna se zdá být klidná, ale její klid je jen iluze: pod povrchem se vše neustále přesouvá.

Fascinuje mě, že se něco tak těžkého, tak hmotného, jako je písek, může dát do pohybu jen působením větru. Větru, který je neviditelný, a přece utváří krajinu. Je to připomínka, že i to, co je nehmotné, může mít sílu měnit svět.

V umělecké práci vidím podobný mechanismus. Myšlenky, vztahy, pocity – to vše se pohybuje, přeskupuje, přelévá. Každý tvůrčí proces je jako duna v pohybu: neustálé vrstvení a posun, nikdy konečný tvar.

Duna je zároveň symbolem nestability i trvání. Pomalu se posouvá, někdy o metr za rok, jindy o několik metrů za den. Mění krajinu, ale také samu sebe. Takto se mění i člověk, jeho tělo, jeho paměť, jeho jazyk.

Tento pohyb chápu jako způsob bytí – jako odpor vůči ztuhnutí, dogmatu, uzavřenosti. Duna nezná hranice ani hierarchie. Je tvořena z mnoha vrstev, které se vzájemně přetvářejí. Stejně tak se nikdy nepřestanou navzájem proměňovat kultura a identita.

Putující duna je tedy metaforou existence, která je vždy v pohybu, ale nikoli ztracená. Vítr ji formuje, ale nezničí. Duna putuje, protože je živá.

9. Rozebírání

Slovo zerpfücken znamená roztrhat, rozebrat na kousky, rozložit. Někdy se používá v negativním smyslu – jako když někdo „rozcupuje“ cizí myšlenku. Ale v mém pojetí jde o proces poznání: o pečlivé, citlivé rozebrání věcí, které bereme jako samozřejmé.

Rozkládání není destrukce, ale způsob, jak lépe porozumět. Abychom mohli něco nového vytvořit, musíme často nejprve rozebrat to, co už existuje: obraz, strukturu, jazyk, vlastní představy.

V Rozesetém moři se tento princip objevuje na různých úrovních. Rozkládám obraz – zpomalením, zastavením, rozesetím pohledu. Rozkládám příběh – odmítám lineární vyprávění a místo toho seskupuji fragmenty. Rozkládám význam – nechávám ho rozpadnout, aby se mohl znovu složit v jiné podobě.

Tento proces je zároveň osobní i politický. Rozebírat znamená nepřijímat svět takový, jaký je, ale zkoumat, z čeho je složen. Znamená to odhalovat vrstvy, které zakrývají zkušenost, a dívat se pod povrch.

Rozkládání se děje také v jazyce. Když rozložíme slovo, zjistíme, že nese stopy minulosti, která ovlivňuje přítomnost. Každý pojem má svůj přízvuk, svou váhu, své dědictví.

Rozkládat znamená vrátit věcem jejich komplexnost. Místo jednoduchosti hledat souvislosti. Místo rychlého pochopení přijmout nejistotu.

V umění to znamená vzdát se dokonalosti a otevřít se procesu. Film, který se „rozpadá“ – který se skládá z nedokonalých záběrů, z chyb, z neplánovaných zvuků – je pro mě autentičtější než ten, který se snaží o hladkou formu.

Rozebírat znamená vidět znovu. A vidět znovu znamená znovu se učit.

17. Stávání se druhým

Othering znamená proces, v němž někoho označíme za „jiného“. Je to tichý mechanismus, kterým se vymezujeme vůči těm, kdo se liší: jazykem, tělem, kulturou, vírou, barvou kůže, pohlavím. Tím, že druhé pojmenujeme jako „odlišné“, vytváříme hranici, která nás má chránit, ale zároveň nás odděluje.

Edward Said tento pojem popisuje v souvislosti s orientalismem: Západ si vytvořil obraz Východu, aby se sám mohl definovat jako jeho opak – jako rozum oproti mystice, civilizace oproti divokosti. Ale tento princip je přítomný všude: v médiích, v politice, v každodenním jazyce.

Zcizování či „zjinačování“ je neviditelné, protože se skrývá v běžnosti. V tom, koho považujeme za „normálního“, koho nazýváme „oni“. Je to moc, která se projevuje skrze pohled – kdo se dívá a kdo je pozorován.

V Rozesetém moři se snažím tento pohled obrátit. Nechci „zobrazovat druhé“, ale zpochybňovat samotný akt zobrazování. Kamera není nástrojem moci, ale nástrojem vztahu. Vtahuje mě do prostoru, místo abych ho ovládala.

Zcizování se neodehrává jen mezi lidmi, ale i mezi námi a světem. Přírodu často chápeme jako něco odděleného – jako prostředí, které můžeme využívat, pozorovat, reprezentovat. Ale co když je svět naším pokračováním, a ne kulisou?

Odmítnout othering znamená učit se vidět bez potřeby kategorizovat. Neznamená to ztratit rozdíl, ale přestat ho používat jako zbraň. Znamená to být s druhými, aniž bychom je museli pojmenovat.

V umění othering znamená hledat nové formy pohledu: obraz, který nesoudí, ale naslouchá. Film, který nevysvětluje, ale umožňuje setkání.

Zcizování není jen společenský problém, ale i problém osobní – všichni ho v sobě neseme. A možná právě umění může být jedním z mála míst, kde se učíme tento pohled proměnit.

19. Zhušťování

Sloveso verdichten znamená „zhušťovat“, „koncentrovat“, ale i „utvářet poezii“ – Dichtung. V němčině tedy nese dvojí význam: fyzický a poetický. Znamená sbírat rozptýlené části a proměnit je v něco hutnějšího, silnějšího, s větší vnitřní gravitací.

Zhušťování je pro mě podstatou uměleckého procesu. Nejde o přidávání, ale o destilaci – o to, jak z mnoha vrstev ponechat jen to, co dýchá. Každý obraz, každé slovo, každý zvuk se stává nositelem intenzity.

V Rozesetém moři tento proces probíhal doslova. Dlouhé natáčení, rozsáhlý materiál, tisíce detailů. A z toho pomalé destilování, hledání rytmu, v němž se všechny vrstvy spojí. Výsledek není zjednodušení, ale zhuštění významu.

Zhušťovat znamená vytvářet tlak. Aby se něco proměnilo v jiné skupenství. Aby se z páry stala voda, z vody led, jsou potřeba energie, čas, trpělivost. Stejné je to v myšlení a v umění. Myšlenka se stává skutečností teprve tehdy, když projde kompresí, zráním, ztišením.

Při zhušťování mizí přebytek, ale vzniká síla. Film, báseň, pohyb – všechno, co je koncentrované, působí hlouběji. Není to jen estetický proces, ale i proces etický: respekt k prostoru, k času, k pozornosti diváka.

Zhušťování je také forma odporu vůči rozptýlenosti světa. V době, kdy jsme zahlceni obrazy, informacemi a hlukem, znamená zhušťovat – dichten – znovu se učit slyšet ticho, dívat se pomalu, dýchat vědomě.

V tomto smyslu je poezie nejkoncentrovanější formou bytí. Z několika slov dokáže vytvořit vesmír.

20. Granátové jablko

Granátové jablko je symbolem života, plodnosti a obnovy. Je to ovoce, které se musí rozlomit, aby odhalilo své jádro: stovky semínek, skrytých pod pevnou slupkou. Uvnitř se ukrývá svět, strukturovaný, mnohovrstevnatý, pulzující.

V mnoha kulturách je granátové jablko posvátným znakem. V mytologii bývá spojováno s Persefonou, bohyní, která po ochutnání jeho semínek musela sestoupit do podsvětí. Ovoce se tak stává mostem mezi světem živých a mrtvých, mezi světlem a temnotou, mezi bytím a zánikem.

V Rozesetém moři se granátové jablko objevuje jako motiv doteku a sdílení. Děti si hrají s jeho semínky, mačkají je mezi prsty, jejich červená barva připomíná krev i barvu země. Je to zároveň předmět každodenního života i obraz dávného mýtu.

Granátové jablko je pro mě také obrazem komunity. Každé semínko je samostatné, a přesto bez ostatních nemůže existovat. Všechna jsou spojena jednou slupkou, jedním prostorem. Taková je i společnost: množství jednotlivých životů, které se dotýkají, i když o tom nevědí.

Když ovoce rozlomíš, semínka se rozkutálejí. Ztrácejí jednotu, ale získávají možnost šíření. Tento moment ztráty a rozptýlení je zároveň momentem zrodu. Tak i my musíme někdy prasknout, abychom mohli růst.

Granátové jablko v sobě nese i zkušenost ženskosti: tělo, které obsahuje mnoho světů, které se otevírá, dává, rodí, a přitom se nevyčerpává. Je to obraz síly, která není výbuchem, ale klíčením.

Možná právě proto mě to ovoce tolik přitahuje,svou tichou přítomností, svým vnitřním vesmírem, svou schopností být symbolem života, aniž by ztratilo svou tělesnost.

Granátové jablko: svět skrytý pod slupkou.

22. Budoucí generace

Když přemýšlíme o budoucnosti, obvykle mluvíme o čase. Ale budoucnost není jen něco, co „přijde“. Je to vztah, který už teď utváří naše jednání. Budoucí generace nejsou někde daleko; jsou přítomné v tom, co děláme, jak žijeme, jak se rozhodujeme.

Hannah Arendtová píše, že každé narození je začátkem nového světa. Dítě není pokračováním minulosti, ale možností proměny. Budoucnost tedy není před námi, ale v nás, v každém aktu, který přináší něco nového.

V Rozesetém moři má tato myšlenka velmi konkrétní rozměr. Film vznikal s dětmi přítomnými na place, ne jako motiv, ale jako realita. Jejich hlasy, smích, neklid i zvědavost se staly součástí zvukové i obrazové struktury. Film se tak stal místem, kde se setkávají generace: ty, které tvoří, a ty, které budou žít dál.

Přítomnost dětí mě učila trpělivosti, otevřenosti a přijetí nedokonalosti. Každý den se něco zhroutilo: plán, záběr, ticho. Ale právě v těchto narušeních se objevovala živost. Dítě připomíná, že život se nedá režírovat.

Budoucí generace nejsou jen našimi potomky. Jsou to všechny bytosti, které přijdou po nás: lidské i nelidské, rostliny, zvířata, krajiny. Myšlení o budoucnosti vyžaduje, abychom rozšířili své pojetí společenství za hranice lidského.

V politickém smyslu znamená odpovědnost vůči budoucím generacím jednat tak, aby svět zůstal obyvatelný. V uměleckém smyslu znamená tvořit díla, která nezavírají, ale otevírají.

Když natáčíme, píšeme, tvoříme, vždy zanecháváme stopy. Tyto stopy budou jednou číst jiní, možná děti našich dětí, možná někdo úplně jiný. Můžeme tvořit s vědomím, že to, co děláme, se jich dotkne, i když nevíme jak.

Budoucí generace nejsou jen nadějí, ale i zrcadlem. Ukazují nám, kým právě jsme.

25. Básnit

Německé sloveso dichten znamená „básnit“, ale také „zhutňovat“ – vychází ze stejného kořene jako verdichten. Básnění tedy není jen psaní veršů, ale také akt zhušťování světa, proměny rozptýleného v soustředěné, nejasného v čitelné.

Tvořit znamená hledat jazyk, který není jen nástrojem, ale stává se tělem. Jazyk, který cítí, dýchá, vibruje. Každé slovo se stává gestem, každé gesto slovem. V tom spočívá poezie – ne ve formě, ale v intenzitě přítomnosti.

V Rozesetém moři je tento proces přítomný ve všech vrstvách. Obraz, zvuk, pohyb – všechno se snaží „básnit“, tedy tvořit svět, ne jej popisovat. Každý střih, každý dech, každý záběr je pokusem vyjádřit to, co nelze říct.

Básnění je způsob, jak být ve světě jinak. Otevřeněji, vnímavěji, pomaleji. Je to hledání rovnováhy mezi myšlením a cítěním, mezi vědomým a podvědomým. Poezie je prostor, kde se tyto roviny setkávají.

Poezie má v sobě i politický rozměr, není výkřikem, ale nasloucháním. Je to způsob, jak odolávat jazyku moci, který je přesný, efektivní a jednoznačný. Básnění vytváří prostor pro mnohoznačnost, pro nuance, pro křehkost.

Když píšu nebo natáčím, zajímá mě právě tato poezie: poezie vztahů, rytmu, nepojmenovatelného. Ne poezie jako ozdoba, ale jako metoda poznání.

Básnit znamená přemýšlet srdcem. Znamená důvěřovat tomu, že svět lze chápat i jinak než rozumem – skrze zvuk, dotek, dech.

A možná je právě toto jádrem umění: ne vysvětlovat, ale tvořit prostor, kde se něco může stát.

29. Ztělesnění

Ztělesnění znamená stávání se tělem. Znamená, že myšlenka, cit, zkušenost nebo paměť se neprojevují jen v jazyce, ale také v kůži, pohybu, dechu. Tělo není nádobou vědomí – je jeho součástí, jeho pokračováním.

V západní tradici bývá tělo často oddělováno od mysli. Myslet znamenalo „být nad tělem“. Ale ztělesnění tento hierarchický vztah ruší. Učí nás chápat, že poznání začíná v doteku, že vědění je smyslové.

V Rozesetém moři je tělo klíčem k porozumění prostoru. Kamera sleduje těla, která se pohybují, zakopávají, dýchají, reagují. Každé gesto je jazykem, každé zastavení výpovědí. Skrze tělo film myslí.

Ztělesnění je také způsob, jak chápat paměť. To, co se odehrálo, se neztrácí – zůstává ve svalech, v postoji, v dechu. Tělo si pamatuje i to, co mysl zapomněla. Když se pohybujeme, oživujeme staré příběhy, aniž bychom o tom věděli.

Ztělesnění je zároveň etické: jak se dotýkáme světa, jak v něm stojíme, jak s ním zacházíme. Každý pohyb má důsledek. Tělo není oddělené od krajiny – je jejím prodloužením.

V umění se pojem ztělesnění vztahuje také k performativní praxi. Nejde o hraní rolí, ale o bytí v přítomném okamžiku. Performer není reprezentantem, ale tělem, které žije situaci.

Ztělesnění je přítomnost, která se nedá předstírat. Tělo vždy prozradí pravdu, i když mlčí. Proto je pro mě práce s tělem tak zásadní: je to nejpřímější způsob, jak být v kontaktu se světem – skrze kůži, dech, gravitaci.

Když mluvím o ztělesnění, mluvím o návratu domů – do prostoru, který jsme nikdy neopustili, ale na který jsme zapomněli.

30. Souostroví

Souostroví je shluk ostrovů, které jsou oddělené vodou, a přesto tvoří celek. Každý ostrov má svůj tvar, svůj rytmus, svůj příběh. A přece mezi nimi existuje tiché propojení – podmořská krajina, která je spojuje, i když ji nevidíme.

Édouard Glissant mluví o souostroví jako o modelu myšlení. Na rozdíl od kontinentálního, které usiluje o jednotu, pevnost a hranice, je souostrovní myšlení pluralitní, tekuté, vztahové. Umožňuje existenci mnoha pravd vedle sebe.

V Rozesetém moři je tento princip přítomen ve struktuře filmu. Každá scéna je jako jeden ostrov: samostatná, ale propojená s ostatními pod hladinou. Divák se pohybuje mezi těmito ostrovy, skládá si vlastní mapu, vlastní trasu.

Souostroví je obrazem světa, který nepotřebuje centrum. Síla nevychází z dominance, ale z propojenosti. Každý prvek nese význam jen díky vztahu k jiným. Tak vzniká komunita, která není hierarchická, ale síťová.

Pro mě osobně je souostroví také metaforou identity. Člověk není jeden pevný kontinent, ale soubor ostrovů: jazyků, zkušeností, vzpomínek, vztahů. Tyto ostrovy se občas potopí, občas vynoří, ale celek zůstává.

Souostroví je i způsob, jak chápat umění: jako prostor mnoha hlasů, které se neuzavírají, ale rezonují. Každý film, báseň či gesto je ostrovem v širším moři tvorby.

V době, kdy svět znovu kreslí své hranice, může být myšlení v obrazech souostroví návrhem jiné budoucnosti – světa, kde rozdíl neznamená oddělení, ale možnost setkání.

Souostroví není mapa, ale rytmus.

32. Kartografie

Každá mapa je příběh. Není to neutrální zobrazení prostoru, ale způsob, jak svět čteme a jak ho chceme vidět. Kreslení map znamená rozhodovat: co je důležité, co bude vynecháno, odkud se díváme.

Kartografie je zároveň aktem moci i poezie. Určuje hranice, trasy, směry – ale může také otevírat nové cesty, které dosud neexistovaly. Mapa může být vězením i pozváním k pohybu.

V Rozesetém moři jsem přemýšlela, jak mapovat něco, co se neustále mění: moře, písek, tělo. Jak zaznamenat přechody, které nemají pevné kontury? Film se tak stal mapou beze jmen, mapou pocitů, zvuků, rytmů.

Tato mapa neudává směr, ale nabízí orientaci skrze vnímání. Není dvourozměrná, ale vrstevnatá – časová i prostorová. Místa nejsou body, ale vztahy.

Kartografie v tomto smyslu není výlučně lidská. Moře si kreslí vlastní mapy proudů, ptáci sledují neviditelné linie, mraky značí hranice teplot. Svět je sám sobě mapou.

Zajímá mě, jak mapovat bez nadvlády – jak vytvořit obraz, který neorganizuje, ale naslouchá. Možná je to spíš kartografie vztahu než prostoru: mapa doteků, spojení, pohybů.

V umění může být kartografie způsobem, jak zviditelnit neviditelné – ne s cílem změřit, ale porozumět. Mapovat znamená být přítomná, sledovat proměnu, nechat se vést.

Každý film, každá báseň, každé tělo je mapa – a každé čtení ji znovu překresluje.

33. Viditelnost

Viditelnost není samozřejmostí. To, co je vidět, je výsledkem volby, struktury, moci. Každá společnost rozhoduje, kdo může být viděn, co může být viděno. A kdo zůstane ve stínu.

Být viditelný znamená existovat v rámci určitého pohledu. Ale pohled může být laskavý i násilný. Může přinášet uznání, ale také zranění. Viditelnost není totéž co svoboda.

V Rozesetém moři se snažím zpochybnit samotnou logiku viditelnosti. Kamera není nástroj kontroly, ale prostředník vztahu. Místo abych pozorovala, naslouchám. Místo aby těla byla vystavena, jsou přítomná.

Viditelnost má i genderový rozměr. Ženské tělo bylo po staletí objektem pohledu – estetizovaného, moralizujícího, sexualizovaného. Zajímá mě, co se stane, když se toto tělo také začne dívat. Když pohled přestane být jednosměrný.

Viditelnost se netýká jen těla, ale i myšlení. Některé hlasy jsou slyšet víc než jiné, některé zkušenosti se opakují, jiné mizí. Práce umění může být ve zviditelňování toho, co je potlačeno, nikoli ve smyslu reprezentace, ale přítomnosti.

Viditelnost je křehká. Záleží na světle, úhlu, čase. Někdy se věci ukazují jen na okamžik, jako odraz na hladině. Umění nás učí tento okamžik zachytit, ne aby trval, ale aby byl prožit.

Zároveň si musíme klást otázku: Co zůstává neviditelné? A proč? Neviditelnost není absence, ale prostor odporu. To, co není vidět, může mít největší sílu.

Možná skutečná svoboda nespočívá v tom být viděn, ale vybrat si, kdy a jak být viděn.

37. Gesto

Gesto je řeč těla – okamžik, kdy se myšlenka promění v pohyb. Je to nejjednodušší a zároveň nejhlubší způsob vyjádření: ruka, která se zvedne, pohled, který se odvrátí, dech, který je zadržen.

Gesto nemá překládat slova, ale vytvářet smysl samo o sobě. Jeho síla spočívá v nejednoznačnosti: není popisné, ale vyzývá k cítění. Když mluvím o gestu, mluvím o poezii pohybu.

V Rozesetém moři jsou gesta jazykem filmu. Jsou drobná, opakující se, někdy téměř neviditelná: ruka, která sahá do písku, tělo, které se kývá, vítr, který pohybuje vlasy. Každé gesto otevírá prostor mezi úmyslem a náhodou.

Gesto je i forma paměti. Nese v sobě něco z minulosti: kulturní, tělesné, osobní. Opakujeme gesta svých předků, i když o tom nevíme. V každém pohybu je ozvěna jiných těl, jiných časů.

Filozof Giorgio Agamben říká, že gesto je „zastavení pohybu“. Není ani činem, ani pouhou nehybností – je napětím mezi. V tom spočívá jeho síla: v neuzavřenosti, v možnosti, která zůstává otevřená.

Pro mě je gesto způsobem naslouchání světu. Ne jako reakce, ale jako odpověď. Každý pohyb je rozhovor s prostorem, se světlem, s přítomností.

Gesto nemusí být viditelné, aby existovalo. Někdy je to jen nepatrné zachvění, myšlenka proměněná v dech.

A možná právě tam, v tom nejtišším gestu, začíná umění.

38. Vnímavost

Vnímavost je schopnost být dotčeni – dovolit světu, aby se nás skutečně dotkl. Znamená otevřít se zranitelnosti, propustit zvuk, světlo, dotek, emoci až dovnitř těla.

V moderní době bývá citlivost často vnímána jako slabost. Ale já ji chápu jako sílu: jako schopnost zůstat otevřená v prostředí, které nás učí uzavírat se. Citlivost je aktivní postoj – není to pasivita, ale forma pozornosti.

V Rozesetém moři je vnímavost základem práce s obrazem i lidmi. Kamera není oddělená od světa, ale dýchá s ním. Performeři a performerky nereprezentují postavy, ale reagují na prostor, na světlo či vítr. Každý záběr je setkáním citlivostí.

Vnímavost vyžaduje zpomalení. Abys mohla cítit, musíš přestat spěchat. Musíš ztišit hluk, který překrývá ticho. Ve chvíli, kdy zpomalíš, začne svět mluvit jiným jazykem: jazykem detailu, rytmu, vibrace.

Citlivost není jen osobní kvalita, ale také etická praxe. Znamená být otevřený jinakosti, slyšet, co není určeno tobě, vnímat to, co je často přehlíženo. Znamená brát vážně i to, co je křehké.

Vnímavost je také tělesná: v prstech, v kůži, v dechu. Je to vědění, které se nedá přeložit do slov, ale které řídí naše rozhodnutí, vztahy, tvoření.

Možná právě v citlivosti se rodí nová forma poznání – taková, která nepotřebuje důkaz, ale důvěru.

Vnímavost je odvaha zůstat otevření.

Z německého originálu s názvem Scattered Glossary českou verzi připravily Tereza Hadravová a Andrea Slováková. Publikujeme s laskavým svolením autorky.