Realita je jiná, než člověk očekává. Hej, Češi!

Na začátku minulého roku mi přišla nabídka zúčastnit se největší humanitární mise Paměti národa na Ukrajině. Od vedoucího mise Martina Ocknechta jsem dostal úplnou volnost: Můžeš točit všechno, co uvidíš, a udělat formát, jaký chceš. Nikdy předtím jsem dokument nedělal. Do té doby jsem se věnoval výhradně hrané tvorbě, ale nyní jsem cítil příležitost aktivně se zapojit do pomoci Ukrajině a byl jsem rozhodnutý to risknout. 

Nejel jsem tam s žádnou představou o tom, co vznikne, a i kdybych ji měl, stejně by to bylo zbytečné. Realita je totiž úplně jiná, než člověk očekává.

Atmosféra humanitárních misí vás pohltí hned v počátku. Absolvoval jsem řadu školení a schůzek. Na jedné z nich jsem se snažil zapamatovat si všechny rakety a drony, které na nás mohou letět. První v seznamu byl dvěstěkilový dron Shahed, u kterého jsem si říkal: „Když už něco, tak tohle.“ Poslední byla čtyřtunová raketa Iskander: „Všechno, jenom ne tohle, prosím.“ Po třech humanitárních misích jsem nakonec zažil všechny ty drony a rakety ze seznamu. Iskander hned dvakrát. 

První mise byla v květnu. Po pár dnech jsem si říkal, že budu točit všechno, co ve mně vyvolává nějakou emoci. Mohl to být obyčejný panelák ve městě, lidi v kavárně nebo voják po amputaci. Zcela jsem se podvolil situaci a spoléhal na intuici. Stanovil jsem si jen technické omezení. Točil jsem na staré objektivy Canon ze 70. let. Každý měl svůj účel. S jedním jsem například točil pouze portréty: byl hodně široký a měl specifické zkreslení okraje. Většinu věcí jsem se snažil točit z ánfasu a také jsem omezil veškerou stabilizaci obrazu. 

„Kousek od Izjumu jsem natáčel úplně vystřílenou vesnici. Byl to jeden z nejsilnějších zážitků.“

Hned po návratu z první mise to na mě dolehlo. Odeznívá silný adrenalin a vy začnete zpřístupňovat pocity, které jste do té doby zadržovali. Měl jsem problém se ve svých emocích vyznat, tak jsem si řekl, že to prozkoumám a udělám film jako svou intimní zpověď o tom, jaké to je poprvé se setkat s válkou – s civilisty, vojáky a hrůzami, o kterých slýcháte jenom ve zprávách.

Vydal jsem se proto na druhou misi. Měl jsem možnost přiblížit se k frontě, k ještě kritičtějším situacím a místům. Navštívil jsem Charkov a Izjum, ze kterého už z fronty vidíte stoupat černý dým. Jsou to opravdu těžce zasažená místa. 

Kousek od Izjumu jsem natáčel úplně vystřílenou vesnici. Byl to jeden z nejsilnějších zážitků. Ruští okupanti tam mučili a zabíjeli civilisty. V té scéně je jeden starý pán. Nejdříve před okupanty utekl a pak se tam vrátil, opravil si svůj zničený dům a žije tam dál, ve zpustošené vesnici v zaminovaném území – to vidíte ve filmu. 

Když jsem před nedávnem byl na třetí misi – už jen jako fotograf pro Reflex –, dozvěděl jsem se od Jevhena, vojáka, který mě Izjumem provázel, že už do té vesnice nejde jet. Rusové ji každý den ostřelují, lítají tam drony, a ten starý pán, který si opravil svůj dům, musel znovu odjet. Dva měsíce po mé návštěvě Izjumu tam zemřel český dobrovolník Jiří Kotrla. To je jedna z mnoha smutných skutečností.

Tahle válka se nelepší, naopak se zhoršuje – a záleží pouze na míře naší lhostejnosti, jak dlouho bude utrpení ještě pokračovat.