Naše zdi

Film Naše zdi vznikl jako cvičení druhého ročníku na Katedře animované tvorby FAMU. Měli jsme za úkol vytvořit krátký animovaný dokumentární film. Původně jsem chtěla natočit film o smrti a pomíjivosti a prostřednictvím rozhovorů s lidmi, kteří vědí, že se blíží konec jejich života, zkoumat vztah k životu, strachu a smrti. Brzy jsem si ale uvědomila, že jde o téma, které vyžaduje mnohem více času a citlivosti, než dovoluje jednoleté školní cvičení. 

Během příprav jsem se začala hodně bavit se svou mámou. V dlouhých rozhovorech o smrti, stárnutí a životě jsme se často vracely i k její matce, mojí babičce, a právě z těchto rozhovorů se postupně začalo rodit téma filmu. Naše zdi se tak stále zabývají velmi podobnými otázkami – pomíjivostí, stárnutím a tím, co je v životě skutečně důležité –, jen jsem se od obecného uvažování o těchto tématech posunula do intimního prostoru vymezeného vztahem mezi dítětem a matkou. 

Ve filmu sledujeme rozhovor mezi mnou a mou mámou, která se posledních osm let stará o svou stárnoucí matku. Babička předtím žila sama, ale jednoho dne spadla, zlomila si kyčel a dočasně se přestěhovala k mým rodičům. Stalo se to jen pár let poté, co jsme se s bratrem odstěhovali z domova a rodiče zůstali po čtyřiadvaceti letech poprvé sami. 

Období, kdy jsme se s bratrem odstěhovali, bylo pro naši rodinu poměrně intenzivní. S mámou jsme museli hledat nový vztah a novou rovnováhu mezi blízkostí a potřebou samostatnosti. Měla jsem pocit, že mě máma stále vnímá jako dítě, zatímco jsem sama potřebovala víc prostoru a svobody. Ve chvíli, kdy se zdálo, že jsme jako rodina našli novou rovnováhu, se k rodičům přistěhovala babička. 

Moje máma tak postupně převzala péči o svou mámu, která ji jako nejmladší dceru celý život silně poutala k sobě. Najednou se ocitla v situaci, kdy její život už nebyl zcela její. Každý den byl organizován kolem péče o druhého člověka. Každý výlet nebo dovolená vyžadovaly složitou organizaci. Když člověk pozoruje vlastního rodiče, jak kvůli lásce, pocitu povinnosti a odpovědnosti postupně přizpůsobuje celý svůj život péči o druhého člověka, přirozeně vyvstane otázka: co jednou uděláš ty, až přijde tento moment?

Přestože je příběh filmu velmi osobní, během práce jsem si stále více uvědomovala, že jde o zkušenost, kterou sdílí mnoho žen máminy generace. Často právě ve chvíli, kdy děti odrostou a ženy po dlouhých letech znovu získají trochu prostoru samy pro sebe, začnou pečovat o své stárnoucí rodiče. Téměř automaticky se předpokládá, že právě ony tuto roli převezmou. Ve filmu jsem nechtěla nabízet jednoduché odpovědi ani morální stanoviska. Sama dobře vím, že univerzální řešení neexistují. 

Mnohem víc mě zajímal pocit rozpolcenosti mezi láskou a potřebou vlastního života. Mezi blízkostí a svobodou. Mezi touhou být dobrým dítětem a pocitem, že mezitím člověku nenápadně utíká život. Název Naše zdi vychází právě z tohoto pocitu. Z vazeb, které nás spojují s našimi blízkými, dávají nám pocit bezpečí a opory, ale zároveň nás mohou omezovat, držet na místě nebo dusit. 

Důležitou součástí procesu byl také vznik samotného rozhovoru s mámou, který ve filmu slyšíme. Protože studuji v Praze a máma žije ve Slovinsku, musela nejdřív zajistit péči o babičku a až potom mě mohla poprvé přijet navštívit do Prahy. Strávily jsme spolu několik klidných dní, kdy si máma po dlouhé době trochu odpočinula. Poslední večer jsme si sedly na postel a natočily několikahodinový rozhovor, který se stal základem filmu. 

Specifický byl i proces střihu. Celý rozhovor probíhal ve slovinštině, takže jsem nejdříve vytvořila kompletní přepis, přeložila ho do češtiny a spolu se střihačkou Viktorii Perlovou jsme začaly vybírat jednotlivé úryvky. V první fázi jsme film doslova vystřihovaly z papíru a skládaly ho po podlaze bytu. 

Dlouho jsem také neměla jasno v tom, jak film vizuálně vystavět. Věděla jsem jen, že chci velmi čistý, minimalistický vizuální svět, ve kterém bude i samotná animace vyprávět vlastní příběh. Nechtěla jsem, aby obraz pouze ilustroval řečené, ale aby fungoval jako další emocionální vrstva filmu. Postupně jsem začala vycházet z nejzákladnějšího elementu – čáry. Čára může zároveň fungovat jako nit, provaz, jizva, síť nebo zeď. Z těchto základních forem jsem pak budovala jednotlivé metafory. 

Také postavy byly vystavěny pomocí systému linií. Babička, která během života vytvořila obrovské množství vztahů, má šaty složené z horizontálních a vertikálních čar. Máma, která stojí někde mezi dvěma generacemi, má pouze vertikální čáry. Já jsem na začátku filmu ještě bez nich – jako někdo, koho to všechno teprve čeká. 

Vedle kuchyně, kde probíhá rozhovor mezi mnou a mámou, je druhým důležitým prostorem filmu pláž. Kuchyně mi připadala jako velmi přirozený prostor pro rozhovor – místo, kde se připravuje jídlo, kde si lidé pomáhají a kde rozhovory často plynou nejsnadněji. Když jsem byla malá, po škole jsem vždy nejdřív přišla do kuchyně, kde máma vařila oběd, a tam jsme si povídaly o tom, jaký jsem měla den. Protikladem k tomu je velká, téměř prázdná pláž, na které leží obrovská babička. Přestože jde o otevřený a rozlehlý prostor, máma v něm zůstává uvězněná kvůli péči. 

Babička je mnohem větší než my dvě s mámou a její přítomnost se stává téměř všeprostupující – stejně jako péče, která začne ovlivňovat všechny části lidského života. Naše zdi jsou pro mě především filmem o vztazích a neviditelných vazbách, které se mezi lidmi přenášejí napříč generacemi. O lásce, která je často neoddělitelně spojená s odpovědností. A rovněž o otázce, jak v těchto vazbách neztratit sama sebe.