Rád nacházím nové způsoby, jak vyprávět příběh

Rozhovor s portugalským režisérem Jorgem Pelicanem o filmu Dokud nás porno nerozdělí, jenž bude mít světovou premiéru v soutěži Opus Bonum na 22. MFDF Ji.hlava.

Život nás dokáže vyvést z míry různými způsoby, ale i když je to sebetěžší, nějak se s novými skutečnostmi vypořádat musíme. Shovívavý obraz toho, jak se matka srovnává se synovou homosexualitou a dráhou pornohvězdy, nám ve svém filmu Dokud nás porno nerozdělí podává portugalský režisér Jorge Pelicano.

Ve vašem filmu je znát určité množství stylizace. Kamera je z větší části statická, kompozice záběru pečlivě vystavěná. Skoro se nám může zdát, že sledujeme fikční film, a ne dokument. Co vás vedlo k tomu, svůj film natočit tímto způsobem?

Zaprvé mě nezajímá realita. Realita je odrazovým můstkem dokumentárního filmu, filmu obecně. Zadruhé se velká část filmu odehrává v domě matky. Zkoumal jsem její denní rutinu a zjistil, že se den ode dne neliší. Proto jsem se rozhodl připravit plac, umístit kamery a počkat na matku. Také jsem se rozhodl kamerou nepohybovat, protože se za obrazovkou počítače nehýbala celé hodiny, zatímco na Facebooku prohledávala svého syna.

Máte obavy z lidí, kteří by váš film nebo poselství, které se snaží předat, mohli zpochybňovat nebo napadat, protože je natočen právě tímto způsobem?

Když točíte dokument, musíte tomu příběhu věřit a vložit do něj svou filmařskou perspektivu. Mám obavy z každého filmu, který takto natáčím. Rád riskuji, přijímám vlastní výzvy a nacházím nové způsoby, jak vyprávět příběh. Jsem zastáncem několika stylů dokumentárního natáčení, protože tvoříme umění se skutečnými lidmi, skutečnými místy a příběhy.

Určitý stupeň stylizace vyžaduje scénář, proto předpokládám, že k vašemu filmu existoval. Jak probíhal proces jeho přípravy?

U svých předešlých filmů jsem jejich narativní strukturu objevil ve střižně. Toto byl můj první dokument se scénářem. Mým záměrem bylo příběh kontrolovat a tvarovat během natáčení. Minulost vztahu matky a syna pro mě byla relevantní proto, aby jejich příběh mohl být pochopen. A ta minulost se nacházela v jejich zprávách na Facebooku, které si vyměňovali od roku 2013. Proto jsem matku požádal, aby přečetla několik z těch, které svému synovi poslala. V nich si můžete všimnout těžkostí, kterými si prošla, aby svého syna dokázala přijmout jako gaye a pornoherce. Na druhou stranu jsem od začátku zamýšlel propojit minulost se současností. Bylo pro mě důležité jednotlivé události rozplánovat již před natáčením, a proto je z filmu scénář patrný. Byla to pro mě výzva a nový způsob, jak vystavět příběh.

V polovině filmu to vypadá, že budeme příběh nadále sledovat ze Sydneyho, synovy, perspektivy. Ale brzy otěže opět přebírá matka. Proč jste ve filmu upřednostnil její pohled?

Je to film o rodičovských očekáváních a o tom, jak se vyrovnávat s volbami našich dětí. Když vychováváte syna, chcete pro něj jen to nejlepší, když vyroste: aby ctil dobré hodnoty, vystudoval, našel si práci, oženil se a měl děti. Když se něco z toho nestane nebo když se váš syn rozhodne být homosexuálním pornohercem, nevíte, jak se s tím vyrovnat. Proto jsem byl od samého začátku rozhodnutý zkoumat matčinu perspektivu. Nebyla to její volba, ale volba jejího syna, takže pro ni to bylo těžší, a proto jsem se rozhodl pro ni. Také bylo důležité, abychom s jejím synem Sydneym nebyli příliš. Diváci musejí mezi ním a sebou cítit odstup tak, jak to bylo i ve skutečnosti. Jeho matka ho stále pozorovala přes internet, ale nikdy s ním nebyla fyzicky. Proto jsem se vyvaroval tomu, abych oběma stranám dával stejný prostor.


Dokumentarista Jorge Pelicano (1977) se věnuje tématům souvisejícím s tradičním způsobem života v Portugalsku a modernitou. Snímek Ainda Há Pastores? (2006) vyprávěl o životě pastýřů v portugalských horách, Pare, Escute, Olhe (2009) se věnoval kauze uzavření historické železniční trati na severu země. Druhý jmenovaný snímek se v Portugalsku stal diváckým hitem.





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková
F5.19Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.19Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.19VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková
F4.19Na klimatickou úzkost musíme s rozumemRozhovor s Jonathanem LedgardemPavel Bednařík
F3.19Man Ray: Filmy odpoutané od pravidelDavid Čeněk, kurátor letošní sekce filmů Mana Raye, v rozhovoru pro dok.revue prozrazuje okolnosti objevu umělcových téměř neznámých filmů a uvažuje, v čem tkví výjimečnost Man Raye jako filmaře. Sekce Průhledná bytost: Man Ray poběží dnes ve 21 hodin v DKO II.Kamila Boháčková
F3.19V Česku je sterilizace trans lidí stále povinnáNový film Kateřiny Turečkové Proč se cítím jako kluk?, který letos soutěží v sekci Česká radost, pojednává o životě mladých trans lidí u nás a jejich povinné sterilizaci. V rozhovoru pro dok.revue popisuje Turečková, jak obtížně se žije translidem na malém českém městě. Snímek promítne MFDF Ji.hlava dnes od 12:30 v kině Dukla.Libor Sup
F1.19Celou dobu jsme byli připraveni výsledek zahoditJaroslav Kučera Deník, snímek o předním československém kameramanovi, včera zahájil letošní 23. Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě. Unikátní projekt rozdělil běžný dokumentaristický záměr na dvě oddělené nádoby – pandánem snímku se stal dokument Jaroslav Kučera Zblízka, jenž se letos na jaře objevil v českých kinech. Deník vznikl zjevně z velké zapálenosti a odevzdanosti, jak je patrné snad z každé věty režiséra snímku Jakuba Felcmana. Snímek bude promítnut také dnes ve 21 hodin v Dělnickém domě. Martin Svoboda
F1.19Leckdy je strašidelné se schovávat za objektivituS Adélou Komrzý o filmu Viva video, video vivaMartin Svoboda

starší články

F2.18DOK.REVUE
26. 10. 2018


z aktuálního čísla:

Nový filmRoad movie s Kovym po českém školstvíIvo Bystřičan s youtuberem Kovym natáčí dokumentární road movie o výuce-nevýuce moderních dějin v našich školách, které se podle režiséra od dob jeho dětství příliš nezměnily. U studentů napříč republikou se tvůrci postupně dobírají toho, že jim výuka moderních dějin strašně chybí. Jaká by měla být? Film chce vyjevit kořeny problému a najít, co s tím.Ivo BystřičanSportHledání pravdy v sobě a v druhýchCristi Puiu je jedním z předních představitelů rumunské nové vlny. Mezi jeho největší úspěchy patří film Smrt pana Lazaresca, jenž na sebe upoutal v roce 2005 pozornost na festivalu v Cannes, odkud si odnesl cenu Un Certain Regard, a snímek Sieranevada z roku 2016, jenž bojoval v hlavní canneské soutěži. Na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byl porotcem soutěže Opus Bonum a na své masterclass se podělil o svůj tvůrčí přístup, který je svou syrovostí a smyslem pro autenticitu blízký dokumentárnímu filmu.Martin SvobodaBáseňRok na vsiIvo HuclRozhovorŽijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David HavasNová knihaAutorský rozhlasový dokumentPravidelná blogerka dok.revue, teoretička audio dokumentů Andrea Hanáčková představuje kolektivní monografii o současném autorském rozhlasovém dokumentu, do níž přispěla zásadní stostránkovou studií o performativitě rozhlasového dokumentu, přičemž zbytek autorského týmu tvoří její studenti z oboru „radio studies“ na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kniha vyjde na jaře roku 2020 v Nakladatelství AMU a měla by poprvé v širším kontextu představit současnou českou a dílčím způsobem i světovou rozhlasovou dokumentaristiku.Andrea HanáčkováÚvodníkPost-hysterie?dok.revue 6.14Kamila BoháčkováAnketaAnketa dok.revueVýroční anketa: Kniha & Film