Načrtnout svou vlastní představu skutečnosti

Rozhovor s íránskou režisérkou Sanaz Azariovou o jejím filmu Vypusťte figuranty, který uvede 22. MFDF Ji.hlava v mezinárodní premiéře v soutěži Opus Bonum.

Stojí v pozadí a jen málokdy po nich v záběru zůstane více než končetina. Natáčení se bez nich mnohdy neobejde, ale přesto jim nevěnujeme valnou pozornost – komparzisté. Režisérka Sanaz Azariová je ve filmu Vypusťte figuranty nechala poprvé promluvit na kameru a odhalit skrytá přání a pocity člověka, který se běžně ke slovu nedostane.

Komparzisté jsou do filmů vybíráni na základě specifických kritérií – barvy vlasů, kůže nebo protože vlastní uniformu. Podle jakých kritérií jste je vybírala do svého filmu vy?
Během natáčení jsem upřednostňovala komparz, který podle mě něco vypovídal o společnosti, což jsem si přála rozvést, nebo o aktuálních politických tématech, jako jsou migrační krize nebo teroristické útoky. To, že jsem pokaždé zvolila takovou skupinu, a ne jinou, záviselo na několika faktorech: aktuálnosti inzerátů, aktuální sociální a politické situaci a mém pátrání po různých společenských archetypech. V hlavě jsem měla „typové“ skupiny jako africké ženy, venkovany, dělníky, vojáky. Zajímaly mě skupiny, které by nám mohly připadat jako „klišé“, a v rámci nich jsem hledala jedince, kteří se dokázali oprostit od „nálepky“, kterou jako komparzisté dostali, aby se mohli zamyslet nad kategorií, do které je uzavřeli. Nehledala jsem komparzisty z povolání, kteří jsou na natáčení zvyklí, ale spíše obyčejné lidi, které žádáme o komparz na základě jejich vnějších charakteristik – národnosti, barvy kůže atd.
K tomu bylo navíc potřeba získat povolení od tamních produkcí, abychom mohli na jejich place natáčet jejich komparzisty, a to nebylo vůbec snadné. Většina produkcí odmítla. Takže i jejich souhlas či nesouhlas v určitém smyslu dirigovaly naraci mého filmu.

Komparzisté jsou na stání před kamerou zvyklí, i když nejsou středem její pozornosti. Liší se tak nějak natáčení dokumentu s komparzisty nebo jejich chování od obyčejných lidí?
Od okamžiku, kdy jsem je začala natáčet, nenatáčela jsem komparzisty, ale obyčejné lidi jako v kterémkoliv jiném dokumentu. Rozdílem je, že se tito lidé zajímají o film více než ostatní. Jejich přání, aby byli natočeni, a mé přání natočit je, šly ruku v ruce. Stávalo se, že jsem je postavila na scénu a najednou se zničehonic proměnili v herce. Natáčeli jsme hlavně v zákulisí, které se díky naší přítomnosti a jejich účasti měnilo v jeviště. Pamatuji si, že nám jeden komparzista řekl: „To je skvělý. Přišel jsem si zahrát do fikčního filmu, ale od rána tu čekám a nikdo si mě nezavolal. A teď hraju ve vašem dokumentu!“ Náš film se pro ně stal druhou šancí, jak se „dostat do záběru“.

Dáváte svým komparzistům slovo, ale jejich jména neznáme. Můžeme poslouchat jejich příběhy, ale beze jmen se z nich nakonec opět stanou jedni z mnoha. Stejně tak ve filmu dopadají nafukovací panáci – ztratí tvář, jsou hozeni na hromadu a vyfouknuti. To je váš verdikt? Nikdo už komparzistům slovo znovu nedá a musí se tak odmlčet navždy?
Na začátku projektu jsem „bezejmenné“ pojmenovat plánovala. Ale během celého procesu věci nabraly nový směr. Komparzistů bylo velké množství a doba natáčení byla velmi krátká. Sotva den, výjimečně dva. V této mase jsem se s každým potkala jednou nebo dvakrát a trochu se s nimi sblížila. Při prvním setkání jméno ale většinou nepadlo. Stejně jako v životě řešíme nejdříve aktuální potřebu, okamžitou nutnost, kterou potřebujeme sdělit. Až pak nastala chvíle, kdy jsme se představili. Abych disponovala jmény, potřebovala bych na účinkující mít více času. Rozhodla jsem se je nenásledovat domů, ale zůstat v těch jedinečných, beckettovských prostorách zákulisí, kde čekají zavření, odloučení od zbytku světa. Když jsem psala scénář, Čekání na Godota bylo mou velkou inspirací. Nakonec jsem svému dispozitivu o předávání slova dala metaforický ráz. Je to film, který se zrodil při sblížení s předmětem svého zájmu. Sblížím se s komparzistou, to stvoření stojící v pozadí se dostává do centra prvního plánu a stane se stvořením s hlasem. Tím se stává hercem mého filmu (hercem ve smyslu konající bytosti) a především bytostí, jejíž tužby jsou podobné tužbám diváka.

Váš film nenechává promluvit komparzisty, ale obecně lidi, kteří běžně nemají šanci se vyjádřit. Proč je pro vás důležité, aby dostali slovo?
Protože si myslím, že mají zajímavější věci na srdci. Lidé, kteří nemají šanci se vyjadřovat, žijí neobyčejné životy, které je mnohem prospěšnější a naléhavější vyprávět. Jejich život je básní. Poezií, která nehlučí. Poezií, kterou se musíme vydat hledat. Věřím tomu, že jedním z poslání umění, filmu, literatury atd. je objevit ty, co se nemohou vyjádřit. Nemožnost se vyjádřit často vychází z nespravedlnosti a film má moc toto bezpráví trochu napravit dost jednoduchým způsobem. Nemusí jít o revoluci, změnu režimu, prolévání krve, stačí načrtnout svou vlastní představu skutečnosti. Vždy mě tak trochu rozčilovali herci, kteří na jevišti křičí, zatímco v životě si šuškají někde na rohu ulice nebo v baru o důstojném životě jak ze shakespearovské tragédie. Proto jsem tak vázaná na dokument – nedovedla bych se obejít bez toho vášnivého příběhu, kterým je skutečnost.


Sanaz Azariová (1981) pochází z Íránu, ale již od dětství žije v Bruselu. Vystudovala obor fotografie a scénografie na La Cambre. Současně se studiem se účastnila divadelního kurzu, který byl zaměřený na Stanislavského metodu. Od roku 2010 se věnuje také dokumentům. Debutovala snímkem Salaam Isfahan. Častým tématem jejích filmů je rodný Írán. 





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

3.20Začněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch Kočárník
3.20O vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr Šafařík
3.20Nechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin Svoboda
2.20Velké vysílací platformy nyní nakupují zábavu, ne dokumenty, protože lidé mají dost svých starostíJakou podobu bude mít letošní Marché du Film? Jak obtížné bylo připravit letošní industry program kodaňského dokumentárního festivalu CPH:DOX a s jakými verzemi počítá industry program Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava?Radim Procházka
1.20Přinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila Boháčková
6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková
F5.19Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.19Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.19VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková

starší články

F4.18DOK.REVUE
28. 10. 2018


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue