Průhledná bytost: Éric Rohmer
Dokumentární tvorba Érica Rohmera není příliš známá, přestože je důležitá pro pochopení jeho hraných filmů. Tento režisér byl původním občanským zaměstnáním učitel a to mu usnadnilo cestu do Radio Télévision Scolaire (RTS; Školní rozhlas a televize). Celovečerním hraným debutem Znamení lva (1962) se zařadil k francouzské nové vlně. Vedl významný filmový časopis Cahiers du cinéma (Sešity o filmu), odkud byl v roce 1963 propuštěn a ocitl se bez zaměstnání. Shodou příznivých okolností se stal externím spolupracovníkem Národního pedagogického institutu, který produkuje školní výukové programy pro televizní kanál šířený pouze ve školních zařízeních. Kromě toho Rohmer v rámci vlastní produkční společnosti Les Films du Losange natáčel další dokumenty. Většinou šlo o zakázky pro různá ministerstva. Až v 70. letech tuto část tvorby opustil. Během necelé jedné dekády natočil zhruba tři desítky dokumentárních filmů nejrůznější povahy. Vybrali jsme z nich dvanáct a rozdělili je do čtyř tematických bloků tak, aby bylo možné představit Rohmerovo nové pojetí dokumentů o filmařích, jeho představu o výukových filmech i čistě dokumentární tvorbu jako svébytný způsob esejistického vyjadřování.
V případě filmů pro školy Rohmer propojuje vlastní zkušenost tvůrce a učitele. Podílí se na scénáři, pokládá otázky účinkujícím a někdy samostatně rozhoduje o mizanscéně, kameře, zvuku i střihu. Zajímavé také je, že pro výukové filmy psal Rohmer vlastní metodické materiály pro učitele. Obsahově využíval různé druhy umění dle svého vkusu a zájmu: poezii (Poe, Hugo, Mallarmé, Chrétien de Troyes), malířství (La Bruyère, Perceval, don Quijote), architekturu (Rozhovor o betonu, Victor Hugo architekt, Proměny krajiny) a samozřejmě film (například filmy Boudu z vody vytažený a Atalanta nebo Louis Lumière jako první režisér). Přesahoval tak do různých předmětů, jako jsou matematika, přírodní vědy, dějiny, filozofie, zeměpis, literatura, výuka cizích jazyků. Jeho tvorba pro školy z let 1964–1970 čítá 28 filmů. Vyzkoušel si v nich řadu postupů: rozhovor, intimní deník, obrazovou montáž, komentované ukázky, kostýmní vyprávění aj. Ty později využil ve svých celovečerních filmech jako například Moje noc s Maud, Markýza z O…, Perceval Galský, Strom, starosta a mediatéka, Angličanka a vévoda.
Nadja v Paříži (Éric Rohmer, 1964)
K této činnosti se přidává zakázková dokumentární tvorba v rámci společnosti Les Films du Losange, kterou Rohmer zakládal spolu s Barbetem Schroederem. Připravují zde sérii krátkých filmů na téma francouzská žena v práci – jde o zakázku ministerstva zahraničních věcí pro francouzské aliance, velvyslanectví a konzuláty. V září 1963 tedy Rohmer připravuje první film z tohoto cyklu o zahraniční studentce v Paříži – Nadja v Paříži. Výsledná podoba filmu přesvědčila zástupce ministerstva, aby potvrdili natočení tří dílů: o studentce (Studentka dnešní doby), zemědělkyni (Statkářka z Montfauconu) a sportovkyni, který už nevznikl.
Třetí pomyslnou skupinu pak tvoří rohmerovské eseje, v nichž se odráží jeho uvažování o filmu, o umění a další filozofická témata. Éric Rohmer se pokoušel definovat systém umění, v němž film zaujímá klíčovou a téměř vykupitelskou úlohu. Je to téma série článků pojmenovaných Celuloid a mramor (1955), v nichž představil jednotlivé formy umělecké moderny. Tu považuje za vyčerpanou a uzavřenou v abstrakci, naopak film může nacházet světskou krásu a duchovní rozměr. Tuto myšlenku rozvádí i stejnojmenný dokumentární film:
„Nejen obraz slouží lepšímu pochopení textu, ale text by měl sloužit lepšímu pochopení obrazu. K čemu slouží vzdělání než k lepšímu pochopení života a umění obecně? Velcí autoři si zaslouží, aby byli probíráni ve školách ne proto, že jsou mistři stylu, ale protože přinášejí originální pohled na svět.“
Éric Rohmer
