Tyto webové stránky používají soubory cookies, které nám pomáhají zlepšovat naše služby, personalizovat reklamy a analyzovat návštěvnost. Používáním našich stránek s tímto souhlasíte.
Více informací
DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

COVIDíme

Speciál MFDF Ji.hlava

COVIDíme

31. 10. 2020 / AUTOR: Janis Prášil

Život v technologicky vyspělé společnosti navozuje dojem bezpečí a kontroly nad vlastním osudem. Katastrofy, jimiž média vyplňují naši každodennost, jsou vzdálené, takřka virtuální. Můžeme se jich lehce zbavit přepnutím na jiný televizní kanál. Když tedy v bezprostřední blízkosti našeho domova udeří virová pandemie, vypadá nereálně, nepravděpodobně a surrealisticky. Jako bychom se ocitli v dystopickém sci-fi či v katastrofickém filmu, který za chvíli skončí. Nebo se ve snu nořili do strachů zakořeněných hluboko v našem podvědomí, s jistotou, že se zakrátko probudíme.

Na tuto neviditelnost, surreálnost pandemie upozorňuje italská dokumentární esej Mizející, soutěžící v hlavní ji.hlavské sekci Opus Bonum. Režisér Filippo Ticozzi natočil videodeník, v němž analyzuje svůj fyzický i psychický stav během lockdownu. V černobílých obrazech ukazuje ohraničený svět své existence, která se smrskla mezi čtyři stěny a omezila se na rozestlanou postel, nepořádek na kuchyňské lince, fleky na zdi a neúspěšné pokusy navázat kontakt s blízkými. Jako by nemožnost být viděn a slyšen uvrhla tvůrce do nicoty. Ticozzi z okna svého bytu sleduje psa, který svobodně polehává na ulici, nebo poslouchá zpěv ptáka, jenž se usadil na stromě před domem. Známý svět se mu ztrácí před očima a banální výjevy získávají zcela nové obrysy. Zviditelňují vše, co člověk právě ztratil.
 

Z dokumentární eseje Mizející
 

Svět sice vypadá stejně jako kdykoli jindy, ale je to jen opojná, zrádná a zkázonosná iluze, zakrývající neviditelné nebezpečí. Vypovídá o tom i snímek ze sekce Dokument ČT, New York v čase korony. Tereza Nvotová ve svém filmu, jenž je napůl deníkem a napůl reportáží, vyjíždí do ulic New Yorku, zaplavených billboardy a barevnými světelnými reklamami. Ty však nikdo nevidí, protože davy lidí zmizely. Zpěv ptáka za oknem nebo zneklidňující pustota a dusné ticho městských ulic poukazují na to, že za těmito všedními obrazy existuje ještě jiná realita nemocničních oddělení plných nakažených lidí.

Mluvící obrazy

Pod tento zrádný a zdánlivě banální povrch nahlíží v ji.hlavské sekci Zvláštní uvedení CoroNation čínského disidenta a aktivisty Aj Wej-weje. Spolupracovníci předali režisérovi, který žije v exilu, téměř pět set hodin záznamů natočených mezi lednem a dubnem 2020 přímo ve Wu-chanu, v epicentru pandemie. Mýlili bychom se, kdybychom čekali kolekci drastických záběrů, jež v reportážním stylu vyobrazují dramatické výjevy chaosu, paniky a utrpení. To by ostatně ani nebyl Ajův styl. Představitel tzv. pomalých filmů natočil v duchu Slow Cinema již svůj celovečerní debut Human Flow (2017). Vizuálně uhrančivá esej o uprchlické krizi se vyjadřuje prostřednictvím tiché observace, estetické působivosti širokoúhlých obrazů a meditativní hudby.

Estetizace představuje důležitý element i v CoroNation, což je patrné v délce záběrů nebo scén odehrávajících se v reálném čase. Téměř minutový pohled na lékaře, jak si myje ruce, nebo záběr, ve kterém na sebe před nástupem na pracoviště navléká několik vrstev ochranného oblečení a po skončení pracovní doby kontaminovaný oděv podle přesně stanovaného postupu zase svléká, akcentuje význam těchto pracovních rituálů. Ajův důraz na detail a jeho trvání můžeme vidět i v záběru na lékaře při cestě do jeho ordinace, která se nachází na konci dlouhé a spletité chodby provizorní, narychlo postavené nemocnice. Délka záběru zdůrazňuje extrémnost prostředí a v této abnormální situaci zostřený význam jinak běžných činností.


Záběr z filmu CoroNation
 

CoroNation není jen vizuální esej, na rozdíl od Human Flow má mnohem výraznější politický obsah. Zaměřuje se na konkrétní lidské příběhy, na nichž ukazuje silné i slabé stránky režimu. Pro fungování systému v době krize je důležitá kolektivnost a jednota. V Ajově dokumentu totalitní Čína zareagovala jako jeden velký organismus. Je to kolektivní postava, která je ověnčená znaky moci, jako jsou hypermoderní výškové budovy, monumentálně se vzpínající k nebi. Jejich barevně osvětlené fasády představují symbol pokroku a konkurenceschopné světové ekonomiky. Projevem této síly je i kolektivní mobilizace stavebních dělníků a zdravotnického personálu, který ve Wu-chanu vítají diváci potleskem, jako by šlo o reprezentační týmy olympijských her. Díky kolektivnímu vzepjetí vzniká v extrémně krátké době obří improvizovaná nemocnice a o pár měsíců později se daří překonat první vlnu epidemie. Poté, co se obranný systém vypořádá s nákazou, však začne napadat i svoje vlastní buňky, jak ukazuje příběh dělníka, který přijel do Wu-chanu stavět nemocnici. Teď marně bojuje s úřady o to, aby ho pustili domů za rodinou. 

O vztahu státu k občanům silně vypovídá scéna, v níž úředník před zraky pozůstalého necitlivě drtí ostatky, aby se vešly do urny. Ajova schopnost zaměřit se na detail zde slouží k vykreslení obrazu systému, v němž je lidský život jen položkou na seznamu, úředním úkonem. Pro režim, kde je institucionalizované i umírání, lidský život úředně končí předáním ostatků a úmrtního listu. CoroNation poukazuje nejen na roli jednotlivce při zvládání kolektivní hrozby, ale i na dlouhodobá traumata, která způsobila jak pandemie, tak režim samotný.