Projevit se mají všichni, říká Lenka Karaka

Film Vládce Grolich měl premiéru na jihlavském festivalu. Jste jeho pravidelnou návštěvnicí?

Poprvé jsem byla na Jihlavě ještě na střední škole. Později, když už jsem studovala dokumentární tvorbu, se z něj pro mě stal oblíbený prostor. Organizátoři festivalu buď učí na katedře dokumentu, nebo chodí na klauzury vybírat jednotlivé filmy a oslovují autorstvo. Když je Jihlava, dostáváme na katedře školní volno. 

Jaká byla reakce jihlavského publika na Vládce Grolicha, absolventský film vašeho partnera Jakuba Ondráčka, který jste na festivalu představili? 

Proběhly tři projekce a všechny byly dobré, zejména ta prostřední, kdy lidé skvěle reagovali. Obecně si myslím, že k plodnější diskuzi svádějí lokální témata, ke kterým se lidé mohou vztáhnout. A politika je velmi živé téma.

Líbilo se mi, že každý ze štábu měl na debatě k filmu co říct. 

Myslím si, že je to dané tím, že je to hodně DIY školní film, kde kolektivnost funguje trošku víc. Zároveň hraje roli i osobnost Jakuba, kterému záleží na dobré atmosféře v týmu víc než na sebeprosazení a individuálním úspěchu. 

Překvapilo mě, že se za kamerou střídali čtyři lidé včetně režiséra. Je to v dokumentární tvorbě běžné?

Jde o dokumentární specifikum, protože dokumenty jsou často podfinancované, takže kameramanů je více a střídají se podle toho, kdo zrovna může. Možnost točit celý film s jedním kameramanem je velké privilegium. Jde často o nárazovou věc. Já jsem jako kameramanka vykrývala jeden nebo dva dny. Často se bavíme o tom, co je ještě zaskakování a co už regulérní autorství. 

Myslíte, že zaskakování a vykrývání má i své výhody?

Myslím, že je dobrý trénink pro ego chápat tu věc jako kolektivní dílo. V dokumentární tvorbě je pro to mnohem lepší prostředí než v hraném filmu. 

Máte pocit, že tohle komunitní smýšlení v lidech probouzejí instituce jako FAMU? Nebo se jedná o generační posun?

Myslím, že je to fúze různých tendencí. Jak se posouvají společenské preference, mění se i pedagogové a pedagožky na FAMU. Dokument se taky v pedagogickém zastoupení hodně feminizoval a omladil. 

Projevuje se tohle omlazení katedry také na tvorbě?

Momentálně je tam experimentální pedagogické prostředí. Pedagogové zkoušejí různé hravé formy výuky, jsou více v klidu. Probíhají například společné supervize. Studenti jsou taky víc v pohodě, protože mají možnost více chybovat a míň se ohlížejí na to, že každý jejich mylný krok je počítaný do nějakého celkového skóre. Dalo by se to vztáhnout k dánskému modelu, o kterém se dlouhodobě říká, že je nejlepší na světě. 

V čem myslíte, že spočívá jeho jedinečnost? 

Návštěvy z dánské filmové školy nám říkaly, že jejich filmy po celou dobu bakalářského studia neopustí školu. Točí si je sami pro sebe. Jsou to maličké věci a točí jich vyšší desítky. Hodně se na tom naučí chybovat, pustit to a jít dál, takže se umí rychle oklepat a zbytečně se nevyšťaví. 

Ráda bych se ještě vrátila k feminizaci Katedry dokumentární tvorby. Tušíte, proč zrovna tam je tolik žen?

Myslím si, že ta tendence je na všech katedrách vzestupná. Na kameře je teď třeba víc kameramanek. Na dokumentu je to ale nejpatrnější. Jakub byl v ročníku dokonce jediný kluk. Není to ale nic konceptuálního, prostě vybírají lidi tak, jak jim přijdou pod ruku. Pokud se hlásí více žen, tak možná proto, že dokumentární tvorba víc zrcadlí určité společenské tendence a víc zohledňuje proudy, jako je feminismus. 

Častým argumentem, proč by ženy neměly vykonávat určité profese, je menší fyzická síla. 

Určitě se dá nějak zařídit, aby se člověk vyhnul těžké fyzické práci. Když se vrátím ke Grolichovi, svůj hendikep jsem vnímala, ale ne kvůli síle. Mám 154 centimetry, takže prakticky všechno je u mě z podhledu, pokud nechci mít neustále zvednuté ruce, což je obtížné ušvenkovat, uhlídat si stabilizaci a ostrost. Myslím, že moje silná stránka je cit pro kompozici. A ten je na genderu nezávislý. 

Když jsme se vrátili k Vládci Grolichovi – na debatě po filmu bylo zmíněno, že možná vznikne pokračování. Plánujete se opět zapojit?

Když mi Jakub zavolá, že mu odpadl kameraman nebo zvukař, tak naběhnu. Zvládnu obsloužit i zvukové zařízení, protože dokumentaristé se obecně s tou technikou naučí dělat všechno možné. Celkově bych to nazvala takovou girlfriend dramaturgy, nebo girlfriend supervisor. 

Jaké pro vás je pracovat s partnerem? 

Je zajímavé pozorovat se v téhle roli. Ráda koukám zpětně na všechny ty filmaře/umělce, kteří tvoří v páru nebo mluví o svých partnerech v rámci procesu. Je to skvělé v tom, že spolu můžou konzultovat své největší autorské vášně a být v tom společně.

Není náročné trávit spolu čas doma i v práci? 

Je to velký test hranic. Zatím to pro nás není problém. Momentálně jsme v situaci, kdy máme pocit, že bychom spolu chtěli dělat všechno. Ale samozřejmě o tom hodně komunikujeme, abychom čas netrávili jenom prací. 

Co máte v plánu dál? Chystáte třeba vlastní film? 

Momentálně jsem na doktorátu na FAMU. Vlastní film chystám, točíme ho už šest let, ale stále není hotový. S Jakubem přemýšlíme, že založíme malou produkční společnost, abychom si mohli produkovat své dokumenty. Ale není to úplně na zbohatnutí. Prozatím si můžeme dovolit dělat věci, které nás baví, ale už se poohlížíme po něčem, co by nás uživilo i do vyššího věku. Já se přeškoluju na psychoterapeutku, protože to se dá pohodlněji dělat i v pokročilém věku.