Dokumentární film jako propaganda demokracie. Rozhovor s Davidem Borensteinem

Obě linky se organicky protnuly. Původní impuls vzešel od Paši. Sám hledal někoho, s kým bude moct zdokumentovat, jak mu propaganda pohlcuje školu před očima. Když se ke mně námět dostal, facinoval mě, protože o propagandě jsem už dřív točil v Číně i USA. Svou diplomovou práci jsem navíc věnoval ideologii.

Postupně jsme s Pašou hledali společnou řeč a mně došlo, že ho musím postavit do středu vyprávění. Ačkoli se sám do filmu vůbec necpal. To byl můj režisérský boj.

“Kdybych na autentický příběh násilně rouboval vnější filmařské postupy, byla by to zrada vůči Pašovi.”

Film má velmi klasickou narativní výstavbu s hrdinou, který sleduje určitý cíl a překonává překážky, i s antagonistou v podobě učitele dějepisu. Byla tato žánrová struktura od začátku záměrem, nebo vyvstala až ve střižně?

Způsob narace vykrystalizoval až během práce s materiálem. Obecně platí, že u některých témat můžete experimentovat s estetikou, ale situace v Karabaši byla sama o sobě tak nosná, že by byla chyba ji rozmělňovat formálními experimenty. Ačkoliv postavy působily jako vystřižené z velkých ruských románů, Kafky nebo knih Jonathana Franzena, a měly v sobě literární osudovost, ve střižně mi došlo, že musím vyprávět co nejpřehledněji. Kdybych na autentický příběh násilně rouboval vnější filmařské postupy, byla by to zrada vůči Pašovi.

Do jaké míry jste tedy zasahoval do Pašovy reality? Kde končí pozorování a začíná autorská intervence?

Film ty intervence vůbec neskrývá. Sami jsme mu natáčení navrhli a pomohli mu s útěkem z Ruska. To byla jediná cesta, jak film dokončit. Tenhle projekt mu radikálně změnil život a my tu otevřenou hru přiznáváme – zápletkou filmu je v podstatě film o filmu.

Kteří tvůrci vás při uvažování o filmové řeči nejvíc ovlivnili?

Miluji kaleidoskopické vidění světa – filmy, které propojují makrorovinu s mikrosvětem jedince a ukazují absurditu lidských vztahů. Zásadní vliv na mě měl Stanley Kubrick. Jeho Barry Lyndon byl při tvorbě tohoto filmu mou hlavní referencí. Další je Martin Scorsese – úvod Pana Nikoho proti Putinovi je v podstatě přímý odkaz na Mafiány. Pašovi jsem pak poslal dvě zásadní referenční díla. Pět rozbitých kamer od Guye Davidiho proto, aby viděl, jak lze pracovat s intimní perspektivou první osoby. Seriál Jak na... s Johnem Wilsonem zase kvůli tomu, aby se inspiroval Wilsonovou fascinací detailem a schopností vtáhnout diváka do své každodennosti.

“Neexistuje nic jako ideologicky neutrální výpověď. Náš film je přiznaně subjektivní.“

Váš film tematizuje propagandu, ale není dokument sám o sobě vždycky trochu ideologický? Není to určitá forma manipulace s pravdou?

Bezpochyby. John Grierson, otec dokumentárního filmu, kdysi definoval dokument jako „propagandu demokracie“ . A to je v podstatě to, co děláme. Neexistuje nic jako ideologicky neutrální výpověď. Náš film je přiznaně subjektivní. Nehrajeme si na žádnou objektivní reportáž, vše je filtrováno Pašovým viděním světa. Natočit „neutrální“ dokument je z principu nemožné.

Jak jste se jako americký filmař působící v Dánsku orientoval v ruských kulturních nuancích?

Byl to náročný proces. S Pašou jsme dlouho mluvili jen přes Google Translator, ale strojové překlady totálně selhávaly, takže jsme museli sestavit celý tým. Paša vypichoval momenty, které mu přišly zásadní, a moje asistentka režie, která je Ruska, fungovala jako náš kulturní mediátor. Mou rolí bylo vnést do toho pohled zvenčí – ten úžas nad cizostí Karabaše. Nakonec jsme z materiálu museli vykřesat příběh srozumitelný pro globální publikum. 

V čem jako odborník na propagandu vidíte specifika té ruské?

Svou závěrečnou vysokoškolskou práci jsem věnoval frankfurtské škole, hlavně Herbertu Marcusemu a jeho Jednorozměrnému člověku. Vždy mě zajímalo, jak vzniká to, co považujeme za „zdravý rozum“. Zatímco třeba čínská propaganda pracuje s fragmenty pravdy a elegantní argumentací, která má lidi nadchnout, ta ruská je mnohem brutálnější. Nesnaží se vás o ničem přesvědčit. Tluče vás do hlavy tak dlouho, dokud nejste příliš unavení, abyste vzdorovali. Nejzákeřnější propaganda je ale ta naše, západní. Vytváří digitální simulakrum hluboce zakořeněné v pozdním kapitalismu.

Co ve vás z celé zkušenosti příprav a vzniku filmu zůstane nejdéle?

Každý dokument mě jako člověka někam posune. Věřím, že dokumentarista by měl světu dovolit, aby ho změnil. Film je pak jen vedlejším produktem této vnitřní proměny. Když vidíte někoho jako je Paša, kdo kvůli pravdě a poctivosti riskuje vlastní život, ovlivní vás to. Začal jsem se díky němu třeba ptát sám sebe, čemu se bojím postavit ve svém životě.