Proč se zabývat „tím mrtvým tlustým komunistou“? Kniha o Nezvalovi

Napsala jste knihy o Havlovi a Nezvalovi. V obojím bylo samozřejmě osobní zaujetí, bez toho se kniha psát nedá. Proč ale oni dva?

Z Knihovny Václava Havla mě kdysi požádali, abych se podívala na osud Václavova strýce Miloše. Bylo to v době, kdy tam řediteloval Martin C. Putna, který si jako jednu z priorit určil zmapovat význačné členy exprezidentovy rodiny. Původně mělo jít o editorskou práci. Dochovaly se totiž rozhovory, které o Miloši Havlovi udělal jeden jeho přítel. Jenže v nich bylo takové množství informací a jmen, že by vysvětlivky a poznámky pod čarou zabraly více místa než samotný rozhovor. Navíc jsem s velkým překvapením zjistila, že bych kromě pamětí prezidentova otce a jedné diplomky neměla z čeho čerpat.

Vzpomínám si, jak jsem kolem roku 2009 suverénně nakráčela do knihkupectví, aby mi prodali nějaký životopis Miloše Havla. Přišlo mi logické, že když existuje množství knih o Baarové, Mandlové či Burianovi, musí být také něco o Havlovi. Jenže v knihkupectví jen pokrčili rameny. Pak jsem si do Googlu zadala jméno Miloš Havel a jako první se objevily stránky jakéhosi zpívajícího hokejisty stejného jména. Další odkazy mě přesměrovaly na konspirační weby, kde jsem se dočetla, že Miloš Havel byl za války největší kolaborant a kamarádil se s Heydrichem.

Přišlo mi absurdní, že neexistuje kniha o muži, který založil barrandovské ateliéry a patřil mezi nejvýraznější persony prvorepublikového a protektorátního filmu. Jelikož jsem se tehdy v publicistice MF Dnes specializovala také na profily osobností, nabízelo se, že zkusím Havla zpracovat šířeji. Teprve díky jeho osudu jsem pochopila, že Vítězslav Nezval nebyl jen velký básník, ale že vedl také dosti bohatý život soukromý a politický, který rovněž nebyl téměř zpracován.

Napadlo vás tehdy hned, že po Havlovi bude Nezval?

To určitě ne. Ale existoval moment, který se mi vracel, a dokonce se mi o něm zdálo. Havel s Nezvalem spolu strávili poslední dny druhé světové války v Havlově barrandovské vile. A my už dnes víme, že právě v tuto chvíli začal Havlův pád, zatímco Nezval naopak raketově stoupal jako funkcionář a státní básník. Nikoli však už jako umělec. Jenže to oni v té chvíli nevěděli.

Myslím, že Havel si dělal menší iluze než Nezval, ale sotva si uměli představit rozsah blížících se národních a osobních tragédií. Vždyť přece končila válka! Tento jejich společný zážitek mi přišel nesmírně silný a často jsem na něj myslela. Byli to pak opět Martin C. Putna a můj muž, Pavel Hájek, kdo mě nabádali, abych se pustila do Nezvala.

Jaký byl vztah Nezvala k producentu Havlovi a filmu vůbec?

To musíme rozlišovat. Nezval měl k prvorepublikovému filmu spíše kritický vztah. Není divu, tehdy se točily většinou kýče a braky. Nezval si od dvacátých let přivydělával psaním scénářů, ale z duše pohrdal producenty, kterým říkal filmoví spekulanti. Havla si ale vážil. 

I proto, že se díky němu dostal do těch nejvyšších pater tehdejšího šoubyznysu – ve filmu podle jeho scénáře hrála hlavní roli největší hvězda té doby Lída Baarová. On se při premiéře usmíval do fotoaparátů a užíval si slávu. Havel navíc Nezvala celou válku finančně podporoval, a ještě mu zachránil život. To není málo.

„V rámci přípravy na knihu jsem si četla skladby jako Zpěv míru nebo Stalin. Překvapilo mě, že i tady se najdou pasáže, které nejsou úplně pitomé.“

Jak se vám líbilo zpracování postavy Havla v seriálu Bohéma? Viděla jste jiného Havla?

Pan Plesl je znamenitý herec, a když v seriálu hovoří k publiku na pódiu kina Lucerna, myslím, že se mu podařilo vyvolat pomyslného ducha pana předsedy, jak se Miloši Havlovi říkalo. Dokázal zachytit určité tajemství, které v sobě Havlova postava má. Není ho totiž možné „přečíst“ tak dobře jako Nezvala.

Jak si to vysvětlujete?

V reálu toho o Miloši Havlovi jako člověku mnoho nevíme. Dochovalo se jen minimum osobní korespondence a žádné deníky. Nikdo s ním za dobu jeho života neudělal obsáhlejší rozhovor. Všechny informace o něm jsou tudíž zprostředkované. Proto se názory na něj dost liší. Z pohledu některých podřízených působil jako arogantní nafoukanec a kolaborant, jiní ho naopak považovali za zachránce. Mně se například ozval muž, kterého chtěli dát za války do dětského domova, protože maminka měla nastoupit do německé fabriky. Místo toho díky Havlovi skončila v kanceláři Lucernafilmu a on zůstal s mámou.

Pro hvězdy jako Mandlová a Baarová to byl nejlepší přítel, který se o ně staral, pomáhal jim a nezatratil je, když po nich po válce plivali. Z pohledu části rodiny byl černou ovcí, protože homosexualita byla trestná a on nepatřil mezi věrné typy. Často a rád se vídal s mladými muži, kterým říkal zajíčci. Měl osobitý smysl pro humor, v hazardních hrách riskoval, byl velkorysý i lehkomyslný. Především to ale byl člověk, který miloval film a udělal pro něj i pro lidi kolem nesmírně mnoho. Když ho komunisté na začátku padesátých let zavřeli do vězení, napsal v jednom dokumentu: „Byl jsem vždycky mnohem spíše bohém než kapitalista.“ To je, myslím, velice trefné.

Vaše kniha Nezval. Básník a jeho syn není literárněhistorická studie. Přesto jsou v ní Nezvalovy verše podrobeny dobovému hodnocení. Jste po tom všem ještě schopna číst jeho poezii? Oslovuje vás jako básník? Co byste ještě četla a co ne?

V knize píši hned na začátku, že jsem novinářka, a nikoli literární vědkyně. Nezvalovy verše jsem proto citovala jen pro dokreslení děje. Na gymnáziu jsem milovala prokleté básníky, ale určitě se nepovažuji za znalce poezie a řídím se čistě instinktem. Buď se mi báseň líbí, nebo ne.

V rámci přípravy na knihu jsem si četla skladby jako Zpěv míru nebo Stalin, což je trochu masochismus. Překvapilo mě ale, že i tady se najdou pasáže, které nejsou úplně pitomé. Když nedávno přišel starší syn s tím, že se musí do školy naučit básničku nazpaměť, doporučila jsem mu bez váhání „Sbohem a šáteček“. Je to nadčasová báseň, která má skvělý rytmus a dobře leze do hlavy.

V knize se obšírně probírá, jak se názorově Nezval posouval a jak pružný dokázal v mnoha ohledech být. Byl zpočátku přesvědčený komunista, později spíše oportunista, kariérista, aparátčík?

Určitě se to tak dá shrnout. Když Nezval přišel jako dvaadvacetiletý mladík do Prahy, komunistické ideje ho oslovily a líbily se mu. Šlo o protest části mladých proti generaci jejich rodičů, a tím pádem to byla i móda. Zároveň si ale jako jeden z mála levicových autorů od začátku vydělával na živobytí jen svou tvorbou a uměl velmi dobře počítat. Nebyl to, jak se říká, umělec s hlavou v oblacích a nohama ve sračkách. V otázce peněz a osobního prospěchu byl odjakživa nesmírně pragmatický, shánčlivý a rozhodně ne velkorysý.

Na jednu stranu se měšťákům okázale vysmíval, jakmile se ale vzmohl, začal žít podobně jako oni. Velký byt s terasou, drahá auta, obleky na míru a nedělní sedánky u klavíru. Přesvědčeným komunistou byl tedy hlavně ve svých básních a projevech, nikoli v životě. I proto ho ti opravdoví komunisté neměli rádi.

Skutečně to vypadalo, že právě osobní blahobyt byl pro Nezvala zásadní, a to blahobyt, který často přesahoval i významné soudruhy. Peníze v jeho příběhu hrají důležitou roli, jak byste ji popsala?

Miloval peníze a chtěl jich mít hodně. To je fakt. Zatímco v mládí si z něj kolegové kvůli tomu dělali legraci, s přibývajícím věkem jeho nezkrotná touha po majetku nabývala až bizarních podob. Není například obvyklé, aby autor pravidelně chodil do divadelní pokladny zjišťovat, kolik se prodalo lístků, a ty své si nechával proplácet. Připomínám, že toto dělal v době, kdy pobíral obrovské honoráře za svá díla a kdy měl na kontě víc peněz než tajemník strany Antonín Novotný.

„Já tobě blahobyt, ty mně propagandu.“

V několika pasážích dokládáte, že Nezval se na důležitých místech často zastal šikanovaných kolegů, například Seiferta nebo Demla. To chtělo jistou odvahu. To byla vlastnost, které se úplně nezbavil, nebo někdy zcela uhnul?

Připadalo mi, že se někdy rozhodoval dost emocionálně a impulzivně a jindy velmi pragmaticky. A často to zastání muselo nějak souviset s ním samotným. Demla se zastal, protože jeho poezii miloval, vyrůstal na ní a považoval ho za stejnou uměleckou krev.

Se Seifertem se znali z Devětsilu a Nezval věděl, že skrze Seiferta komunističtí radikálové útočí také na něj a jeho tvorbu. A jeho zastávání mělo vždy společné to, že obvykle tušil, že si to může dovolit, že tím sám sebe neohrozí.
Nevíme totiž rozhodně všechno o jeho vztahu s de facto všemocným ministrem Kopeckým, který nad ním od roku 1945 až do Nezvalovy smrti držel ochrannou ruku a toleroval mu to, co jiným ne. Byl to ale zároveň velmi výhodný obchod na principu: Já tobě blahobyt, ty mně propagandu.

Nezvalův jediný syn Robert, kterého měl s tanečnicí Olgou Jungovou, měl poměrně nešťastný příběh. V roce 1971 spáchal sebevraždu. Jak tomuto jeho rozhodnutí rozumíte?

Myslím, že v jeho případě sehrálo roli více motivů a neblahých okolností. Od mládí byl vychováván jako potomek génia, který se sám má stát géniem. To je samo o sobě dosti limitující. Staraly se o něj dvě ženy, které se nenáviděly: vlastní matka a Nezvalova manželka Fáfinka.

V dětství navíc strávil několik let sám v internátu a otci se začal čím dál více podobat. Až tak, že si ho s ním lidé pletli. Tloustnul, přejídal se a měl k dispozici velké množství peněz, na svůj věk zcela neúměrné. Zároveň byl nesmírně citlivý a přirozeně chytrý, stýkal se s lidmi od kumštu, hodně četl a měl obrovský rozhled.

Velmi rychle pochopil, jaké u nás panují poměry. I proto, že příbuzné jeho matky režim perzekvoval. Velmi trpěl, když přišli v roce 1968 Sověti, a ještě víc ho děsilo, jak rychle se lidé přizpůsobili normalizaci.

Chtěl se vzbouřit, chtěl ukázat otce v jiném světle, než jak se o něm se spolužáky učili v čítankách, ale to mu nedovolili. Když se pak přidaly nešťastné lásky a hodně nepříjemné tahanice o otcův majetek, které řídila vlivná funkcionářka z ÚV KSČ, přestal chodit do školy a bral různá psychofarmaka. Dostal se na šikmou plochu, z níž bylo těžké, pro šestnáctiletého kluka bohužel nemožné se dostat.

Co měl Robert ze svého otce nejvíc a jak se stavěl k tomu, že je synem slavného otce?

Nezdědil otcův geniální talent, neuvěřitelnou hroší kůži ani ctižádostivost. Místo toho se mu podobal hlavně fyzicky, což nebylo to, po čem by toužil. Z Robertových textů jsem pochopila, že měl velký smysl pro humor a ironii. Z faktu, že je synem velkého Mistra, si uměl dělat legraci. 

Zároveň to cítil jako obrovské břímě a mindrák, protože všichni čekali, čím otce trumfne a jaký bude jako autor. Ke své smůle se vydal uměleckou cestou, začal psát a přihlásil se na konzervatoř.

Rodina byla pod tlakem důležitých stranických figur. Olga Jungová neměla proti stranické mašinérii příliš šanci. Jaký vztah měla k Nezvalovi ona, a byla to láska i z jeho strany?

Olžina sestra a nejlepší přítelkyně mi vyprávěly, že ona se do Nezvala skutečně zamilovala. Básnil o její kráse a zpočátku se jí velmi dvořil. Dělalo mu dobře, když se ukazoval s krásnou, o třicet let mladší baletkou. Určitě se mu líbila, přitahovala ho, a hlavně mu vyšla v horoskopu jako vhodná matka jeho dítěte.

Brzy ale pochopila, že nebude jediná, a hlavně že se Nezval nikdy nerozvede. I ona tedy měla jiné vztahy. Netroufla bych si říct, zda ji Nezval miloval, protože podle mého soudu vždy, když vzplál k nějaké dámě, tak mnohem více miloval svou lásku než tu dotyčnou.

Poezie v Nezvalově době hrála velkou roli, náklady sbírek dosahovaly desítek až stovek tisíc. Čím byla poezie pro tehdejší lidi, myšleno nejen ideologicky? A jak podle vás vnímáme poezii a její smysl dnes?

Je to propastný rozdíl. Pro generaci mých dětí je nepředstavitelné, že básník mohl být celebrita, kterou znaly miliony lidí a jejíž básně se sami dobrovolně učili nazpaměť. Vedli jsme na to téma doma diskuse, protože děti nechápaly, proč jsem se tak dlouho zabývala tím mrtvým tlustým komunistou.

Vytáhla jsem argument, že Nezval byl dříve tím, čím je dnes nějaký veleslavný influencer nebo youtuber. To je docela zaujalo a pak se jim dalo lépe vysvětlit, že Nezvalova poezie ovlivnila generace lidí. Myslím, že když se dnes objeví nadprůměrný text písně nebo dokonce básně, na veřejnost to pronikne. Ale už to nejspíš nebude mít tak dechberoucí efekt jako v dobách, kdy byl přísun informací na úplně jiné úrovni a ještě bylo co objevovat i odkrývat.