DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Příběh o zmizelém mořiBylo jednou jedno moře

Téma

Příběh o zmizelém moři

26. 6. 2022 / AUTOR: Kamila Boháčková

Proč odešla z Mojnaku voda a jak vznikal animovaný dokument Bylo jednou jedno moře (2021) slovenské režisérky s polskými kořeny Joanny Kozuch, který získal prestižní cenu Slnko v sieti a stal se nejlepším letošním krátkým filmem na festivalu animovaných filmů Anifilm? Snímek lze nově zhlédnout na DAFilms

Na počátku desetileté práce na tomto filmu byla láska k cestování a kniha esejí Impérium polského reportéra a spisovatele Ryszarda Kapuścińského, kde se režisérka Joanna Kozuch poprvé setkala s příběhem zaniklého Aralského jezera. Tato ekologická i lidská katastrofa se datuje od šedesátých let minulého století, kdy se sovětští pohlaváři rozhodli, že budou v Uzbekistánu ve velkém pěstovat bavlnu. „Nikdo se však neodvážil zeptat, co to bude stát,“ dodává Kapuściński ve své knize. Stačila dvě desetiletí, aby se polovina oáz v Uzbekistánu proměnila v poušť. Rypadla bagrů vyryla po březích řek Amudarja a Syrdarja hluboká koryta, protože bavlna si žádá hodně vláhy. „Obraz země se rychle měnil. Mizela rýžoviště a pšeničná pole, zelené louky, záhony kapusty a paprik, sady broskvoní i citroníků. Všude, kam oko dohlédlo, rostla bavlna,“ popisuje v Impériu Kapuściński. Aby se bavlně dařilo ještě více, zemi bombardovaly tuny umělých hnojiv. Na uzbecké straně jezera se rozkládá osada Mojnak. I pro Uzbeky je to konec světa. Dříve to býval rybářský přístav, dnes se tam rozkládá slaná poušť a k moři je to odtud šedesát kilometrů. Zmizelo. Namísto přístavu tam najdete rezavějící trupy rybářských lodí a bárek uvízlé v písku. „Za posledních dvacet let ztratilo Aralské jezero třetinu své plochy a dvě třetiny obsahu… Poušť, ve kterou se změnilo dřívější dno, představuje dnes tři miliony hektarů,“ líčí sugestivně Kapuściński.

<b><i>Bylo jednou jedno moře</i></b><b><i>Bylo jednou jedno moře</i></b>

Poušť a ticho

A právě popis Mojnaku Joannu Kozuch zaujal natolik, že se tam rozhodla v roce 2008 vyrazit s tehdejším přítelem, dnes už manželem, a rovněž významným slovenským animátorem Borisem Šimou. „Hrozně ráda cestuju pomalu. Radši toho vidím méně, ale potřebuji čas, to mě baví,“ dodává animátorka, která na důkaz své lásky k cestování nazvala animační studio, které založila spolu s manželem, plackartnyj – podle typických dálkových vlaků, které jsou tak často k vidění v zemích bývalého Sovětského svazu. Joanna s Borisem prý tehdy nejprve procestovali uzbecká města, jako je Samarkand, kde bylo velmi rušno. „Pak jsme se ocitli v Mojnaku, kde bylo najednou hrozné ticho. To mě uchvátilo. Ticho, které je hlavně v lidech… Hrozně ráda poslouchám vyprávění místních a ráda je i fotím. Vždy se jich ptám, jestli můžu. Tentokrát jsem si s nimi povídala, ale nefotila jsem je – přišlo mi to v tu chvíli nějak nepatřičné,“ říká Joanna pro dok.revue. Odjížděla s tím, že o zmizelém moři v Mojnaku udělá film, ve kterém nebude používat tváře konkrétních lidí. „Věděla jsem, že to nejsilnější se často odehrává v hlavách hrdinů, takže surreálná animace, kterou mám tak ráda, bude opodstatněná,“ vybavuje si. O šest let později vyrazila do Mojnaku znovu, tentokrát už sama. „Hodně jsem se bála, jestli se to místo za tu dobu nezměnilo, a byla jsem překvapená, že to tam vypadalo stejně. Ale když jsem do Uzbekistánu přijela potřetí, v roce 2018, změnilo se tam všechno. Mezitím totiž zemřel tamní prezident, Uzbekistán se otevřel, ale podle mě jde spíš o změny na povrchu. Jako by tam se zpožděním probíhalo to, co u nás v divokých devadesátých letech. Do Mojnaku se vrací život, protože se na dně Aralského jezera našly zdroje ropy a zemního plynu.“

<b><i>Bylo jednou jedno moře</i></b><b><i>Bylo jednou jedno moře</i></b>

Joannu zajímaly hlavně tamní lidské příběhy. „Je to příběh ztracené generace. Když vám ze dne na den zmizí životní podmínky, protože odejde moře, tak jen sedíte, hledíte do dáli a toužíte po vodě, která není. Tohle totiž není jen příběh obrovské ekologické katastrofy, ale i obyčejných lidí, kteří musí každodenně snášet následky hloupých a bezohledných politických rozhodnutí.“ Bezohlednost lídrů vůči lidským životům bohužel pokračuje, což jsme naplno poznali po 24. únoru letošního roku. Film Bylo jednou jedno moře tak dnes nechtěně nabývá na aktuálnosti.

<b><i>Bylo jednou jedno moře</i></b><b><i>Bylo jednou jedno moře</i></b>

Slovenské unikum

Režisérka se rozhodla vyprávět příběh Mojnaku skrze osudy čtyř postav, které poskládala z různých vyprávění a tváří lidí, pouze jedna z postav, kapitán, se prý podobá konkrétnímu člověku. Ačkoliv k mísení různých stylů i forem měla Joanna Kozuch sklon od počátku své tvorby, teprve tentokrát si zvolila žánr anidoku. „Ten žánr mě zajímá, protože ráda cestuji a můžu tak spojit své dvě záliby – animaci a cestování. Navíc ráda čtu reportážní literaturu,“ objasňuje režisérka. Zároveň dodává, že za dokumentaristku se nepovažuje. „Nemám odvahu točit na kameru v takových situacích, ani rozhovory s lidmi si nenatáčím na rekordér, jen si každý den na cestách píšu deník a rozhovory s lidmi zaznamenávám po paměti… Příběhy ve filmu jsou pravdivé, ale postavy už ne. Je to můj obraz Aralského jezera. Můj Uzbekistán.“

<b><i>Bylo jednou jedno moře</i></b><b><i>Bylo jednou jedno moře</i></b>

Ačkoliv v Česku máme několik autorek, které se animovanému dokumentu cíleně věnují – například Diana Cam Van Nguyen, Michaela Režová či Magdalena Kvasničková –, na Slovensku jde o první výraznější příklad tohoto formátu. Když prý Joanna podávala na film grant, objevily se komentáře, že jde o novátorský žánr, ačkoliv v té době už se anidok běžně objevoval na světových festivalech.

Ke krátkému filmu posléze přibyla ještě delší, televizní verze, protože slovenská veřejnoprávní instituce RTVS snímek automaticky zařadila do dokumentaristické sekce, kde tím pádem museli tvůrci splnit povinnou stopáž 26 minut. Joanna to vyřešila tím, že přidala příběh, který ukazuje proměnu Mojnaku do dnešních dnů, kdy se tam vrací život spolu s těžbou plynu a ropy.

<b><i>Bylo jednou jedno moře</i></b><b><i>Bylo jednou jedno moře</i></b>

Krásný mišmaš

Vizuálně působivý snímek nezapře, že se jeho autorka věnuje také malbě. Výtvarná stránka ale není samoúčelná, například dominantní modrá vychází z převažujících barev starobylých uzbeckých měst, ale symbolizuje i ztracené moře. „Mám ráda, když výtvarnost příběh nějak podporuje. Vyšla jsem z toho, co jsem v Uzbekistánu viděla. Proto jsem chtěla vytvořit moře z písku, líbilo se mi jako metafora toho, co se stalo s jezerem,“ dodává. Animátorka na sebe prý vrstvila reálné fotky, malbu i animaci písku. „Vytvořila jsem i linoryty, byly to spíš struktury než konkrétní postavy. Z těch jsem pak dělala animace, které jsem používala cyklicky ve filmu. To je takový můj způsob mísení všeho se vším,“ usmívá se autorka a vystihuje tak celou svou tvorbu, která mísí různé formy i styly, ale výsledek působí kompaktně. Fantazie se v jejích filmech mísí s realitou a kresba s pixilací herců či s fotografiemi reálných míst. Tak tomu bylo i ve Fongopolisu (2014) – příběhu o houslistovi, který spěchá na vlak, ale nádraží mu všechno trochu zkomplikuje. Za tento snímek získala Joanna Kozuch své první Slnko v sieti. I její magisterský film Hra kombinuje animaci s pixilací herce a podobný jedinečný mišmaš technik nabízí intimní deník očekávání vlastního dítěte 39 týdnů, 6 dní, který dělala společně s Borisem Šimou.

Joanna Kożuch

Kromě filmu chystá autorka také webovou stránku o mizejícím Aralském jezeře, která by měla být spuštěna během léta. Nepůjde prý ale jen o běžný web o filmu, ale budou tam i odborné texty, které se věnují historickým a geografickým aspektům Aralského jezera, a to nejen z uzbecké strany, ale i z té kazašské, kde se psaly trošku jiné příběhy.

Uprchlíci i Ukrajina

V současné chvíli už má ale Joanna Kozuch v hlavě nové projekty. Původně plánovala pokračovat v mapování podobných humanitárních a ekologických katastrof a chtěla natáčet o černobylské tragédii. „Když se v totalitním státě stane nějaká katastrofa, v tomto případě ekologická, tak pokus zakrýt, co se stalo, způsobí další katastrofu, která přetrvává dalších třicet let. To mi přišlo jako silné téma,“ doplňuje Kożuch s povzdechem, že na Ukrajinu se nyní hned tak asi nepodívá. Pustila se tedy do neméně aktuálního tématu, totiž do filmu o sběračích odpadků na plážích. Odpadky nejsou to správné slovo, jde o věci, které zbyly na pláži poté, co tam připluli uprchlíci z třetího světa hledající útočiště v Evropě. „Napadlo mě to při třech větách z jedné knihy, kde se psalo o uklízečích pláže. Pak přišla první uprchlická vlna a moje rodné Polsko hlasovalo proti relokaci utečenců po Evropě. Navíc na polsko-běloruské hranici máme uprchlíky, k nimž se polská vláda chová nelidsky. Nicméně můj film bude o ostrově v moři,“ rozvádí autorka, která v česko-slovenském prostoru podle mého názoru naprosto jedinečně spojuje aktuální témata a společenskou angažovanost s výtvarně vytříbeným a nezaměnitelným stylem.