Tyto webové stránky používají soubory cookies, které nám pomáhají zlepšovat naše služby, personalizovat reklamy a analyzovat návštěvnost. Používáním našich stránek s tímto souhlasíte.
Více informací
DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Pravda je někde tam venku. Oliver Stone na Ji.hlavěOliver Stone. Foto Gage Skidmore

Glosa, Speciál MFDF Ji.hlava

Pravda je někde tam venku. Oliver Stone na Ji.hlavě

27. 10. 2021 / AUTOR: Ondřej Čížek

Filmový buřič a šaman Oliver Stone se třicet let po premiéře JFK vrací zpět na místo činu. Dokumentární snímek JFK Revisited, který v Česku vůbec poprvé uvádí Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava, lze považovat za spirituální pokračování kontroverzního snímku z roku 1991. Stone znovu nastavuje zrcadlo americké společnosti a dále nabourává už tak křehké hranice mezi fakty a mýty. Oliver Stone bude mít navíc na Ji.hlavě svou masterclass.

Padne výstřel. Za dřevěnou palisádou na travnatém pahorku nad Dealey Plaza se zakouří, ze střechy texaského knižního velkoskladu vzlétne hejno holubů. Ozve se další rána. Hlava prezidenta Kennedyho exploduje, zásah jím prudce smýkne dozadu a následně na levou stranu. Bezvládné tělo se zhroutí do náruče manželky Jacqueline, pud sebezáchovy jí velí vyskočit z auta. Vše se děje příliš rychle, chaoticky, působí to až neuvěřitelně, amatérský filmař Zapruder v černém obleku a s kloboukem na hlavě, ani na okamžik nepouští kameru z ruky. Jeden z členů ochranky se vrhá na zadní kapotu auta, řidič šlape na plyn. Nablýštěný Lincoln Continental projíždí pod železničním viaduktem pryč z místa činu. Je pátek 22. listopadu 1963, celý Dallas je v šoku, chvíli trvá, než zpráva o vraždě pětatřicátého prezidenta USA otřásne světem.

Foto z filmu <b><i>JFK Revisited</i></b> 

Tři kulky pro idealismus

„Kennedy byl něco jako Kmotr naší generace. Velmi důležitá figura, vůdce, v jistém smyslu princ. Jeho vražda potvrdila konec našeho snu, konec konceptu idealismu, který byl spojen s mým dospíváním,“ říká v rozhovor pro magazín Rolling Stone oscarový scenárista, režisér, producent a spisovatel Oliver Stone. V době atentátu mu bylo sedmnáct let, chodil do školy a politicky tíhnul spíše k Republikánům. Když 20. prosince 1991, osmadvacet let po „krutém šokujícím aktu“, který navždy proměnil Ameriku, uvedl do kin svůj politický thriller JFK, striktně popírající oficiální verzi o atentátu, The Washington Post ho označil za intelektuálního sociopata a tvůrce tříhodinové lži a ředitel Filmové asociace Jack Valenti ho zase neváhal přirovnat k nacistické filmařce Leni Riefenstahlové, autorce propagandistické dokumentární reportáže Triumf vůle z roku 1935. Přesto, že Stonea můžeme považovat za brilantního filmového manipulátora anebo za – dle slov téměř dvorního kameramana Roberta Richardsona – „šamana“, rozhodně není spravedlivé jej řadit mezi zavedené lháře. Jeho filmy jsou v zásadě konfrontační, konstruované již od námětu a scénáře tak, aby vyvolávaly další a nové otázky, schválně provokovaly k pochybnostem, kritickému myšlení a přirozeně navazujícímu dialogu, byť mnohdy vedoucímu k intelektuálnímu konfliktu. Stone je ve svém životě i tvorbě vytrvalým, někdy příkře konzervativním, jindy divoce spontánním hledačem (mnohdy vlastní) pravdy, který si stejně jako Kennedy dělá nepřátele prakticky na všech frontách.

Foto z filmu <b><i>JFK Revisited</i></b>

Za čtvrtou stěnou

„Věnováno všem mladým, v jejichž duchu dál pokračuje hledání pravdy," uvádí ostatně v závěrečných titulcích zmiňovaného JFK, eklektického díla, jež se během své třiapůlhodinové stopáže obsahově i stylisticky pohybuje hned mezi několika žánry, od soustředěného soudního dramatu přes těžký politický thriller až po strhující rekonstrukci klíčové historické události. Možná právě sekvence, v níž Kevin Costner coby newyorský státní zástupce Jim Garrison houževnatě odmítá verzi tzv. magické kulky a prosazuje „svou pravdu“ o vícero střelcích, tedy o vládním spiknutí vůči Kennedymu a jeho rodinnému klanu, odhaluje skutečnou podstatu Stoneova myšlení o filmech a manipulaci s realitou. Garrison coby bravurní řečník (režisér) téměř zhypnotizuje obě poroty včetně veřejnosti v soudní síni (diváci v kině) a velmi dramaticky a detailně jim představí svou vizi skutečnosti, subjektivní pohled na osudný listopadový den v americkém Dallasu, stojící na ramenou tvrdých faktů i zjitřených spekulací. Samotný průběh atentátu Stone prezentuje coby přehlídku různorodých formátů a stylů, jako osobitý pohled na fragmentovanou realitu, kdy protichůdné, vzájemně si mnohdy protiřečící záběry působí téměř jako jednotlivé díly jedné komplexní skládačky. Fakticky „neprůstřelné“ dokumentární záběry (nejen) z proslulého Zapruderova 8mm filmu staví do kontrastu s hranými snapshoty v barvě i černobílé, tradiční pokusy o grafické animace umně nahrazuje vteřinovými makrodetaily z ukázkové makety celého dallaského náměstí přímo v soudní síni. Fascinující, stylově mimořádně bohaté pasáži plně dominuje až frenetický střih, který jen podporuje Stoneovo dramaticky vyhrocené vnímání rozpadajícího se obrazu reality – jako by si byl velmi dobře vědom rotujících tisíců názorů, subjektivních úhlů pohledu, zkrátka jednotlivých definitivních pravd o atentátu a jeho bezprostředních i dlouhodobějších důsledcích.

„Mezi jeho autorskými a životními pravidly dominují svoboda slova a především vytrvalé hledání pravdy, tedy neutuchající touha pochopit minulost a lépe tak uchopit současnost.“

„Nezapomeňte na svého umírajícího krále. Ukažte tomuto světu, že je to stále vláda lidu, lidem a pro lidi. Nic, dokud budeme žít, nebude nikdy důležitější. Je to na vás,” ukončuje svůj epický patetický projev ve filmu státní zástupce Garrison s tím, že ruší pomyslnou čtvrtou stěnu a s finální větou obrací svůj pohled přímo do kamery. Dívá se na nás krátce, ale upřeně. Stone skrze postavu nastavuje zrcadlo sobě samému i svým divákům, znovu vybízí k aktivnímu občanskému zapojení, k důsledné péči o svobodu slova, demokracii. V jeho celoživotní tvorbě není místo pro úmyslné lži nebo zákeřné manipulace, naopak – konspirační teorie se tu pod tíhou kritického nahlížení na svět kolem nás velmi často transformují v konspirační fakta. Pakliže se za dalších třicet let bude někdo stále urputně brodit odtajněnými archivy CIA k případu JFK, chtě nechtě se bude muset zas a znovu konfrontovat s (non)fikčním dílem Olivera Stonea. A z pomyslného souboje nemusí nutně odcházet jako vítěz či jako poražený, ale rozhodně obohacen.

Oliver Stone (*1946)
Rodák z Manhattanu, režisér, scenárista, producent a spisovatel. Trojnásobný držitel Oscara za režii dvou filmů z tzv. vietnamské trilogie – Četa (1986) a Narozen 4. července (1989) a scénáře k filmové adaptaci Půlnočního expresu (1978). Od září 1967 do dubna 1968 dobrovolně sloužil ve Vietnamu, kde byl dvakrát zraněn. Po návratu obdržel bronzovou medaili za statečnost, hned po válce vystudoval filmovou režii. Živil se i jako taxikář v New Yorku, v Hollywoodu si nejprve budoval pověst výtečného, byť problematického scenáristy (mj. Zjizvená tvář z roku 1983) a těžkého závisláka na kokainu. Jeho konfrontační filmografie je založena na osobitých a mnohdy velmi osobně pojatých freskách, jejichž cílem je v divákovi probouzet kritické myšlení a touhu diskutovat, dozvědět se víc, i za cenu konfliktu. Ať už jde o zmiňované autobiografie z období vietnamské války, vtahující detektivní pátrání JFK, portrét pohlcující moci jménem Nixon, kolosální ódu na Alexandra Velikého či o nekompromisní dokumentární sérii Neznámé dějiny Spojených států. Mezi jeho autorskými a životními pravidly dominují svoboda slova a především vytrvalé hledání pravdy, tedy neutuchající touha pochopit minulost a lépe tak uchopit současnost.