Písně uvnitř nás

Toto je příběh dvou queer osob z řad domorodých obyvatel a o tom, jak se ve svých osamělých srdcích navzájem doprovázejí, aby dokázaly čelit okolnímu světu.

V domorodém kmeni Paiwan, obklopeném bujnými zelenými horami a říčními údolími na jihu Tchaj-wanu, žijí již od dětství Mu-fan a Rose se svými rodinami. Oba jsou biologicky muži s dlouhými, lesklými černými vlasy a mezi jejich oblíbené každodenní činnosti patří líčení, oblékání se a nadšené rozhovory o pohledných mužích.

V roce 2018 se na Tchaj-wanu vedly společenské debaty a konala referenda, mimo jiné o manželství osob stejného pohlaví. V té době jsem právě dokončil své předchozí dílo The Shepherds (2018), které pojednávalo o prvním tchajwanském církevním společenství vstřícném vůči LGBT+ lidem. Během následné diskuse s diváky po projekci přišli Mu-fan a Rose propagovat hudební festival, který pořádali. Jejich úsilí o prosazení vlastních práv a genderové a etnické identity, mě zasáhlo a vzbudilo mou zvědavost. Díky rozhovorům s nimi jsem zjistil, že hnutí LGBTQ+, které mělo na většinovém Tchaj-wanu podporu, bylo v jejich domorodém domově považováno za tabu. Během let se naučili mlčet, aby se vyhnuli konfliktům a štěpení kmene.

Po téměř čtyřech letech vzájemné podpory byl hudební festival kvůli nedostatku finančních prostředků zrušen. Čas plynul a já je pozoroval při každodenním životě. Snažili se být sami sebou, ale v těch nejdůležitějších životních oblastech, tedy ve víře, tradiční kultuře a vztazích uvnitř kmene, nikdy nedostali příležitost, aby se jejich názory otevřeně, racionálně a s porozuměním probíraly. Protože neměli jinou možnost, pohřbívali své pochybnosti hluboko v srdci, postupně ztráceli životní nadšení a jejich očekávání od budoucnosti se pomalu vytrácela.

Když jsem se na ně díval, viděl jsem své mladší já: člověka, který čelil stejným otázkám a neměl jinou možnost než se stáhnout do svého nitra. Jenže jak takový stav zachytit? Neměl jsem tušení.

Opakující se, pomalu plynoucí dny v kmeni spolu s modlitbami a církevními aktivitami jim neustále připomínaly, že nikam nepatří a nemají kam uniknout. Touha odejít postupně sílila, až Mu-fan nakonec opustil kmen pod záminkou, že se chce věnovat hudbě. Vnější svět se však ukázal být příliš náročným a jen zesílil jeho pocit ztracenosti a zmatení.
Mu-fan mi poté svěřil svůj deník a písně, v nichž vyjadřoval své pocity. Umožnil mi tak porozumět vnitřnímu světu, který se v něm skrýval. Stopy v těchto záznamech odhalovaly čistou hloubku emocí zachycenou z intimní perspektivy. Reflektovaly nadšení i křehkost mládí a zároveň odrážely životní zkušenosti, které sdílíme všichni.

Můj tým a já jsme strávili tři roky pokusy o přímé zachycení surreálných světů, které se odehrávaly v jejich nitru. Vstupovali jsme do nich, abychom pocítili jejich touhu po lásce a blízkosti. Prostřednictvím prolínání reality a podvědomí jsou ve snímku současně představovány jejich životní cesty i vnitřní světy, čímž překračujeme hranice běžného vnímání. To nám umožňuje představovat si svobodněji naše spojení se světem, obracet pohled dovnitř, zpochybňovat zobrazenou realitu a dívat se jí přímo do tváře. Pomocí kamery vedeme naše smysly napříč hranicemi a vyprávíme duchovní příběh.

Osobně vnímám Písně uvnitř nás jako film ze života, zaměřený především na stavy bytí. Zachovává každodenní realitu a současně odhaluje vnitřní pocity. Do Mu-fanova světa vstupujeme prostřednictvím jeho zpěvu. Protagonisty sledujeme skrze jejich každodenní soužití i rodinné poměry. Provázíme je při jejich pokusech o změnu, sledujeme, jak v sobě navzájem hledají naději, a jak se drží radostných vzpomínek na mládí, zatímco se snaží žít autenticky a zůstat sami sebou.

Nyní se toto dílo vydává na vlastní cestu. Doufám, že se k vám jejich příběh osobního růstu dostane a připomene nám, že si všichni zasloužíme být milováni.