Pohled zvenčí i zevnitř. 19. podlaží

Když jsem začala natáčet film 19. podlaží, nikdy by mě nenapadlo, že by z něj mohl vzniknout intimní, osobní příběh. Mým prvním impulzem bylo prozkoumat, co se s námi děje, když jako moderní obyvatelé měst žijeme ve výškových budovách. Je to zvláštní druh vztahu. Každý den, někdy i neustále, můžete pozorovat lidi za oknem, a přitom nevědět, kdo jsou. Přestože je znáte, jako by to byli vaši blízcí přátelé. Vídáte je ráno při pití kávy, ve starém pyžamu, ale nepoznali byste je, kdybyste na ně náhodou narazili na rohu ulice, nalíčené nebo v elegantním obleku. Právě to byl můj první podnět k natáčení.

V té době jsem se nedávno přestěhovala do nového bytu v centru Bogoty, hlavního města Kolumbie. Nikdy předtím jsem ve výškové budově nebydlela a najednou jsem žila v devatenáctém patře, s výhledem, který mi poskytoval výsadní perspektivu. Pamatuji si ten zvláštní pocit, když jsem se na lidi dívala jako na malé hračky. Jako by přede mnou ležela krajina sestavená z lega.

Měla jsem ještě jednu motivaci: profesionální kameru, se kterou jsem neuměla zacházet. Požádala jsem proto svého životního partnera, aby mě to naučil. Byl výjimečným kameramanem a samozřejmě jsme spolupracovali téměř na všech našich filmech. Dal mi asi čtyři lekce a já jsem natáčení úplně propadla. Moje vášeň pro dokumentární film přirozeně vychází z hluboké lásky k opravdovým obrazům. Moje okna mi je nabízela: západy slunce, hustý provoz, davy lidí v ulicích, kteří jako by nikam nesměřovali, mrakodrapy ve výstavbě a lidi žijící své životy. Tak začal můj projekt. Natáčet jsem začala v září 2014 a skončila v září 2017, tedy ve stejném roce, kdy můj partner zemřel.

Střih. Druhý záběr.

Natáčení filmu je jako cesta, na kterou se můžete vydat směrem ven i dovnitř.

Můj první pohyb směřoval ven. Četla jsem francouzského spisovatele Georgese Pereca, který píše o „všednosti“, tedy o věcech, které se dějí den co den a naplňují náš život. „Co se děje každý den a každý den se opakuje, to zřejmé, běžné, obyčejné… Jak o tom můžeme podat zprávu? Jak to můžeme zpochybňovat? Jak to můžeme popsat?“

Po celé tři roky tohle byla moje hlavní otázka. Má mysl se neustále nacházela za okny, u budov, ulic, dělníků pracujících ve výškových stavbách a lidí v jejich domovech. Proto mě nezajímaly zvuky uvnitř mého bytu. V té době jsem chtěla znovu vytvořit všechny zvuky zvenčí tak, aby odpovídaly obrazům. V září 2017, měsíc poté, co jsem dokončila natáčení, však můj partner onemocněl a během několika dní zemřel. Můj dosavadní každodenní život zůstal prázdný a film na nejméně rok zamrzl.

Když jsem se pak začala dívat na natočený materiál, objevila jsem útržky rozhovorů, které zachytily mikrofony kamery. Bylo to, jako bych naslouchala životu, který už jsem neměla. Jak o něm mohu podat zprávu? Jak ho mohu zpochybňovat? Jak ho mohu popsat?

Teď jsem to byla já, kdo ráno pil kávu a nosil staré pyžamo. Možná jsem pro své sousedy byla tou samou ženou, kterou vídali při pohledu z oken. Celý můj život se změnil, ale já pro tuto změnu neměla žádný obraz.

Od prvního natáčecího dne až po finální střih uplynulo devět let. Celý proces vzniku filmu tak trval dvanáct let. Dá se tedy říci, že hlavním faktorem, který utvářel jeho příběh, byl čas.

Věřím, že kinematografie, zejména dokumentární film, je uměním čekání a odříkání. Tento proces je nejlepším příkladem čekání a nejsilnějším důkazem toho, co znamená vzdát se kontroly a nechat věci plynout. Čas byl tím nejcennějším zdrojem, luxusem, který si sami téměř nikdy nemůžeme dovolit.

Čas a život filmy proměňují. V tomto případě je natočený materiál jednou věcí a sestříhaný film věcí druhou. Můj druhý pohyb směřoval dovnitř a zvuk se stal součástí mého vnitřního světa. Poprvé jsme se zvukovým designérem přistupovali k obrazu a zvuku jako k nezávislým, a přesto vzájemně propojeným složkám.

Jako v zrcadle: to, co slyšíte, by mohlo být příběhem kohokoli, kdo žije někde daleko a koho pozorujete skrze okna. Nic výjimečného. Jen obyčejnost, složená z útržků, které v tomto filmu zachytíte při nahlížení ven.