Paměť ji.hlavských porotců

Galerie paměťových schránek porotců MFDF Ji.hlava 2018

Marie Dvořáková, Česká radost – sklenička s kamínky

V Jablonci neříkáme „setkáme se pod ocasem“, ale „potkáme se u hráze“. Naše přehrada mě už jako úplně malinkou dopravila na druhý břeh, celé dětství jsme na ní bruslili a já si ten archetypální pocit, že jde „chodit po vodě“, přejít moře suchou nohou, pamatuju jako setkání s nějakým pro mě zásadním životním rozměrem. Když jsem pak skutečně odjížděla studovat a žít na druhý břeh Atlantického oceánu, darovali mi mí kamarádi tuhle skleničku s kamínky z přehrady. Celé léto jsme se v ní koupali, celou zimu na ní bruslili a běžkovali, každou neděli jsme společně se všemi lidmi z Jablonce kolem ní chodili, povídali, byli spolu. Žiji teď v Novém Yorku, se skleničkou na stole vzpomínám na starý Jablonec a nevím, jestli se pro mě náhodou nezačínají tyto dva přívlastky – nový a starý – míchat a vyměňovat své pozice. 


Magdalena Platzová, Česká radost – náramek s postavičkou

Když mi bylo 17 let, moje babička mi věnovala tenhle náramek, který sama vyrobila. Bývala sochařka, ale ve stáří vyráběla šperky. Ten náramek ve tvaru mužíčka, který jako by lezl po mojí ruce, vzbuzoval pozornost. Pamatuju se, že zaujal i Jane Fondovou, která přijela hned po revoluci do Prahy a chtěla se setkat s českými feministkami. Moc jich tu tehdy nebylo, tak vzala zavděk mojí mámou, Edou Kriseovou a jejími dvěma dcerami.  Byla jsem tehdy dost rozjetá a kluky, kteří se o mně ucházeli, jsem vybízela k tomu, aby na důkaz oddanosti líbali vystrčenou zadnici toho panáčka. Byl to takový dost osobitý způsob tyranie. 


Yvonna Gaillyová, Svědectví o přírodě - mušle

Ještě jsem nevyzkoušela, jestli mám umělecké vlohy. Jediné, co jsem kdy vytvořila, bylo ze šneků a ulit.  Chytátka na kredenci jsou ze šneků, na zahradě dávám šnečí ulity na tyčky s rajčaty, aby se o to někdo nezranil. Mám jich doma spoustu, doma je vůbec tolik věcí, uklízet podle mě může člověk jen před sebou a ne po sobě. Tuhle mušli vylovil syn v Chorvatsku. Držím ji jako vzpomínku, mnohem spíš ale jako neuvěřitelný výtvor. Zůstává, nerozbije se, může to být držátko splachovadla na záchodě, v jiné mám mýdlo v koupelně, v jiné se pekl quiche v troubě, když jsem byla malá, všechno to vydrželo. Je nádherná, nese zvuk: Je šumění moře, šustění vlasů, vlastní dech v uších, nikdy nekončící tep srdce.


Apolena Rychlíková, Česká radost – kniha Guy Gautiera

Nedávno jsem se učila na státnice z téhle knihy, kterou jsem si koupila před deseti lety. Bylo mi 18 let, hlásila jsem se na dokument a jediné, co jsem věděla, bylo, že chci točit dokumenty. Stránky jsou ohmatané, polité kafem, opotřebované vášní stát se dokumentaristkou, plné mých juvenilních poznámek, ve kterých jsem se snažila pochopit podstatu dokumentárního filmu. Až mě to dojalo, jak jsem byla naivně zapálená. Zakonzervovala jsem si do ní zajímavě inspirujcící, čistou a lehkou fázi, nezatíženou mými současnými zkušenostmi – že prostě jen chci točit. Nic víc.


Petr Vašát, Svědectví o poznání – černé tričko

Tričko jsem koupil na Piccadilly Circus v Londýně. Byl krásný slunečný den, vracel jsem se z první cesty do zahraničí, byl jsem sbírat jahody. Uvědomil jsem si tehdy, že potřebuju něco víc. Cestovat, bádat, hledat. Když to tričko vytáhnu, cejtím šimrání v žaludku, napětí, jako kdyby mě zas čekalo něco, co zatím neznám. Našel jsem tuhle vášeň a vzrušení, že jdu za neznámem i ve vědě. Už to ale trochu ztrácím. Tak zase znova cestuju. 


Charlene Dinhut, První světla - zvoneček

Oui, j’ai une petite cloche que j’ai acheté lors d’un séjour en Iran. C’est une cloche qui me rappelle très fortement mon arrivée dans le territoire nomade : c’était la transhumance des moutons et des chèvres, il y a en avait des centaines sur la route, dans un paysage très majestueux. Cette cloche est faite pour mettre au cou d’un mouton. Je l’ai achetée avant qu’elle ne serve, dans une petite boutique.


Krzysztof Zanussi, Opus Bonum – kříž

Opravdovou záhadu nikdy nikdo nevysvětlí. Jako se v klasickém film Anotnioniho Dobrodružství nikdy nedozvíme, co se stalo Sandrově ženě, nebo jak zmizela dívka ve Weirově filmu Piknik na Hanging Rock.
Předmět, který jsem přinesl, je pro mě záhadným. Objevil se u mě doma a nevím, kdo jej tam nechal. Jak se zdá, nebylo to jen tak, ale proč křížek s řeckými nápisy a Svatým Ondřejem? Našli jsme jej ve Štědrý den doma ve Varšavě, během války v roce 1943. Podle starého polského zvyku se nechává na štědrovečerním stole o jeden prázdný talíř více, pro pocestné. Stává se velmi zřídka, že se někdo ukáže a tehdy v roce 43 někdo opravu přišel. Neznámý, relativně mladý muž zaklepal na domovní dveře (už dříve jej služebná zahlédla na dvorku). Byl velmi hubený, neoholený s nakrátko střiženými vlasy, jako by přišel z koncentračního tábora. „Mohu?“ zeptal se. Moji rodiče přikývli. Při večeři neřekl ani slovo, nikdo se ho neodvážil na cokoliv zeptat. Všichni jsme se snažili předstírat, že nejde o nic neobvyklého. Po jídle pocestný řekl jen: „Bůh vám žehnej“ a zmizel.
Nikdy jsme nezjistili, kdo to byl.
Můj strýc byl tou dobou v německém koncentračním táboře. Možná byl onen cizinec jeho přítel. Proč ale nic neřekl? Možná věděl, že strýce zabili a chtěl nás této zprávy o Vánocích ušetřit. Když odešel, zůstal po něm tento křížek ležet na stolíku v temném rohu u vchodových dveří. Zanechal ho tam za nějakým účelem. Ale jakým? Pro nikoho z nás to přes sedmdesát let neznamenalo nic speciálního. Paměť a záhada v jednom.
Když jsem odjížděl k vám na ji.hlavský festival, rozhodl jsem se, že vám ten kříž nechám jako symbol navždy ztracené paměti. 


Ondřej Fiedler, Studentská porota Česká radost - Časosběrná košile

Jako malý kluk jsem snil o dlouhé noční košili, tatínek mi tedy daroval poněkud obyčejné vyřazené tričko. Z dlouhé košile se náhle stalo pouze tričko. Já se zvětšil, nebo se košile zmenšila? Košile je časosběrným snímkem mého života, filmem, který si každou noc pouštím. Už toho spoustu o mě ví, ale ještě více toho nastane.


Charlotta Kotíková, Česká radost - hrneček

Docela malý šálek z benátského skla, který kdysi přivezla babičce z Itálie teta. Stával ve velké kredenci na venkově a vždy jsem ho obdivovala. Připomíná mi nejstabilnější a základní období mého života. 


Václav Kadrnka, Mezi moři – úlomek podia

Je to dřevěný úlomek pódia, na kterém jsem jako malý kluk hrával ochotnické divadlo. Ta scéna byla pro celý náš soubor ochranné místo během normalizace. Tam mi bylo moc dobře, prožil jsem tam první velká přátelství, lásky, zlomená srdce, loučení a taky herecké výkony. Pódium se v 90. letech zbouralo, protože se stavělo ještě za Bati (jsem ze Zlína) a mně se podařilo kousek schovat. Mám ho v obálce a pořád tam zůstává jeho vůně, kterou si nejvíc asociuji s dětstvím.


Thomas E. Wartenberg, Mezi moři – portrét v rámečku

Je to fotografie Isidora Watrtenberga (1807–1890) nejdávnější známý příbuzný našeho rodu. Přivážím jej proto, že je to první člen naší rodiny, který si vzal příjmení Wartenberg místo patronyma jako třeba „ben Gurion“. V roce 1990, jsem při příležitosti vycestovat na konferenci do Vratislavi navštívil město, kde žil – Neumittelwalde, nyní Międzybórz. Bylo šokující vidět, jaké malé a izolované město to bylo. Vždycky jsem o své rodině smýšlel jako o sofistikované pocházející z Berlína a žijící v New Yorku. Ale Neumittelwalde nebyl nic z toho. Když jsem po cestě domů navštívil Londýn, moje prateta Friedl byla nadšená, že někdo z naší rodiny toto město navštívil – nikdo tam do té doby totiž nebyl. Dala mi tuhle fotku spolu s obrazem Schlosse Wartenberga, od kterého Isidor převzal naše příjmení. Obrázek evokuje obojí nostalgii i pocit ztráty z vlivu následných historických událostí.  


Marina Kožul a Hrivoj Hribar, Fascinace

Tato odřená rybářská návnada na chobotnice je vzpomínkou na naši lásku. Před osmi lety, kdy jsme se skoro neznali, jsme se rozhodli udělat si říjnovou pauzu a odjet na sever Jaderského moře, rybařit, číst si a psát. Stal se z nás pár. Čas běžel, náš vztah se vyvíjel až jsme dostali příležitost stát se rodinnou porotou ji.hlavské sekce experimentálních filmů Fascinace. Jsme přesvědčeni, že jsme přivezli něco, co je spojené s Fascinacemi, vnímáním a smilstvem. 
Tento zrádný objekt má být pro chobotnici sexuálně atraktivním, aby ji přinutil k smrtícímu objetí. Kdybychom udělovali hlavní cenu poroty chobotnici, řekli bychom: komplexní optická iluze založená na kolektivní psychologii (ve škole chobotnic), konkurenční pud a reprodukční obsese rozehrávající tentakulární moment avantgardní smrti tohoto unikátního zlověstného hlubokovodního stvoření.





výpis dalších článků rubriky:  Sport

6.19Hledání pravdy v sobě a v druhýchCristi Puiu je jedním z předních představitelů rumunské nové vlny. Mezi jeho největší úspěchy patří film Smrt pana Lazaresca, jenž na sebe upoutal v roce 2005 pozornost na festivalu v Cannes, odkud si odnesl cenu Un Certain Regard, a snímek Sieranevada z roku 2016, jenž bojoval v hlavní canneské soutěži. Na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byl porotcem soutěže Opus Bonum a na své masterclass se podělil o svůj tvůrčí přístup, který je svou syrovostí a smyslem pro autenticitu blízký dokumentárnímu filmu.Martin Svoboda
5.19Různé podoby výuky dokumentuNa letošním ji.hlavském festivalu probíhala také panelová diskuze o výuce dokumentárního filmu v zemích Visegrádu. Na besedě vystoupili přímo pedagogové vybraných škol. Výuku na pražské FAMU představil Vít Janeček, maďarskou Divadelní a filmovou univerzitu v Budapešti reprezentoval Attila Kékesi, za slovenskou Vysokou školu múzických umení v Bratislavě promluvila Viera Čákanyová a výuku na polské Národní filmové škole v Lodži představila Maria Zmarz-Koczanowicz. Co z diskuze vzešlo?Kamila Boháčková
4.1910 + 1 důvodů, proč jet do Ji.hlavyKamila Boháčková
4.19Slovenský dokument 60Slovenský filmový ústav nedávno digitálně zrestauroval kolekci krátkých dokumentárních filmů ze 60. let 20. století, které posléze vyšly i na DVD Slovenský dokumentárny film 60. Osm těchto filmů představí i letošní MFDF Ji.hlava.Martin Kaňuch, Tomáš Hudák
3.19Startovací rampa pro dokumenty z východuO užitečnosti projektu Docu Talents from the EastRené Kubášek
2.19Dvě podoby autenticity v dokumentuJaké jsou možnosti práce dokumentaristy s protagonistou? To bylo hlavní téma masterclass českého režiséra a kameramana Lukáše Kokeše a chorvatské střihačky Sandry Bastašićové, která pod záštitou East Doc Platform probíhala v rámci letošního festivalu Jeden svět. Ukázalo se, že klíčové je pojetí režijního přístupu a autenticity.Martin Svoboda
1.19Na chvíli se zastavte!O workshopu Emerging Producers na letošním BerlinaleRené Kubášek
4.18Haló, tady Beuys!Reportáž z první projekce cyklu dokumentárních filmů věnovaných vlivným osobnostem vizuální kultury. Pavla Rousková
1.18Aktualizace Jednoho světaCo připravuje jubilejní 20. ročník festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden světJitka Lanšperková
6.17Když radost, tak z letošní Ji.hlavyDokumentární projekt nabídl dokufikci, vizuální esej i skrytou kameruZuzana Drtilová

starší články

5.18DOK.REVUE
26. 11. 2018


z aktuálního čísla:

Nový filmRoad movie s Kovym po českém školstvíIvo Bystřičan s youtuberem Kovym natáčí dokumentární road movie o výuce-nevýuce moderních dějin v našich školách, které se podle režiséra od dob jeho dětství příliš nezměnily. U studentů napříč republikou se tvůrci postupně dobírají toho, že jim výuka moderních dějin strašně chybí. Jaká by měla být? Film chce vyjevit kořeny problému a najít, co s tím.Ivo BystřičanSportHledání pravdy v sobě a v druhýchCristi Puiu je jedním z předních představitelů rumunské nové vlny. Mezi jeho největší úspěchy patří film Smrt pana Lazaresca, jenž na sebe upoutal v roce 2005 pozornost na festivalu v Cannes, odkud si odnesl cenu Un Certain Regard, a snímek Sieranevada z roku 2016, jenž bojoval v hlavní canneské soutěži. Na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byl porotcem soutěže Opus Bonum a na své masterclass se podělil o svůj tvůrčí přístup, který je svou syrovostí a smyslem pro autenticitu blízký dokumentárnímu filmu.Martin SvobodaBáseňRok na vsiIvo HuclRozhovorŽijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David HavasNová knihaAutorský rozhlasový dokumentPravidelná blogerka dok.revue, teoretička audio dokumentů Andrea Hanáčková představuje kolektivní monografii o současném autorském rozhlasovém dokumentu, do níž přispěla zásadní stostránkovou studií o performativitě rozhlasového dokumentu, přičemž zbytek autorského týmu tvoří její studenti z oboru „radio studies“ na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kniha vyjde na jaře roku 2020 v Nakladatelství AMU a měla by poprvé v širším kontextu představit současnou českou a dílčím způsobem i světovou rozhlasovou dokumentaristiku.Andrea HanáčkováÚvodníkPost-hysterie?dok.revue 6.14Kamila BoháčkováAnketaAnketa dok.revueVýroční anketa: Kniha & Film