DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Otevřená univerzitaOtevřená pevnost, 2018. Foto: ČT

Speciál AFO

Otevřená univerzita

27. 4. 2019 / AUTOR: Veronika Bröcknerová

Přijel jste právě z Academia Film Olomouc, kde měl festivalovou premiéru váš nejnovější film Otevřená pevnost. V čí hlavě vznikl nápad natočit film o Masarykově univerzitě?

Impulz vznikl v brněnském studiu České televize. Ta se ve své dramaturgii čím dál více řídí logikou natáčení filmů k oslavám různých výročí. Oslovili mě jako režiséra pro hodinový film u příležitosti stého výročí Masarykovy univerzity. Česká televize univerzitu pak oslovila jako koproducenta. 

Dostal jste se tedy do role, kdy byl váš autorský snímek pod možným vlivem dvou institucí. Navíc jedna z nich byla i ústředním aktérem celého dokumentu. Jaké to pro vás bylo?

Nebyla to jednoduchá situace a na začátku jsem měl mírné obavy. Nabízelo se, že v takovém producentském pojetí každá z institucí bude mít vlastní očekávání, která se nemusejí potkávat mezi sebou a mým autorským záměrem. Od začátku jsem však měl jasný záměr pojmout Otevřenou pevnost jako autorský film. Nechtěl jsem dělat servisní dílo, které by bylo prvoplánovou oslavou univerzity, točit vědecké úspěchy kateder, významné absolventy, historické milníky, rekonstruované budovy. Ve výsledku vznikl autorský dokument a jediná omezení plynula z výrobních limitů České televize, což je přirozená věc.

Byla jednání s univerzitou náročná?

Hned při prvním setkání jsme se se zástupci univerzity shodli na vzniku autorského filmu. Všichni jsme měli pocit, že by diváky služebný snímek nezajímal. Řekli jsme si, že vytvoříme film, který nahlédne na roli a peripetie univerzity v dnešním světě. Ústředním tématem se nakonec stalo to, jakým způsobem se snaží univerzita v pragmatickém globálním akademickém systému uchránit či transformovat smysl své existence. Když jsem pak hledal metodu, jak téma uchopit, rozhodl jsem se to udělat skrze subverzivní dialogy během univerzitních rituálů, což se mi jevilo jako živná a zajímavá půda pro průzkum instituce.

Z natáčení dokumentu o Masarykově univerzitě. Foto: ČT

Rozhodl jste se pojmout film k oslavě stého výročí Masarykovy univerzity jako kritické zkoumání současného stavu univerzitního vzdělávání. Co na to říkala univerzita?

Bylo třeba vyjednávat, argumentovat, v čem může mít podobný film přínos. Můj režisérský přístup k filmům je kritický, bez kriticky uchopeného tématu se podle mého názoru dokumentární film neobejde. V diskuzi jsme pro takový směr získali i zástupce univerzity. Je mi trochu líto, že proces vyjednávání není součástí samotného filmu. Výrazně vyjevil ducha Masarykovy univerzity, která prokázala relativně velkou otevřenost a schopnost nadhledu. Investované peníze by univerzita za jiných okolností mohla využít pro přímou propagaci, u dokumentu není nikdy předem zaručeno, jaký bude výsledek. Natáčení je živý proces, nelze vše bezezbytku naplánovat, námět a scénář se neustále proměňují pod vlivem toho, co se stalo během uplynulého natáčení. Univerzita se nakonec připravila na to, že téma je jasné rámcově, ale jinak bylo vše otevřené.

Zajímá mě fungování samotného natáčení. Měl jste tedy na univerzitní půdě naprostou svobodu?

Univerzita nechala natáčení volný průběh. Zaměstnanci univerzity, se kterými jsme točili, byli velmi otevření a řekl bych upřímní. I přesto, že pro univerzitu planou, jsou schopni často dost přímočarého kritického pohledu na její fungování, což by si třeba v korporátním prostředí nejspíš nemohli dovolit. V průběhu natáčení nás nikdo nekontroloval, dostali jsme přístup takřka kamkoli. Vážím si, že jsem dostal důvěru, že výsledný film nebude třeba prvoplánovým hanopisem, ale vyjeví Masarykovu univerzitu po sto letech ve více vrstvách a v podnětné nejednoznačnosti. Průběh vztahu s univerzitou mi dal naději, že i v dnešní době, kdy se všude silně tlačí na public relations, existují instituce, které mají nadhled a jsou schopné umožnit kritické nahlédnutí na své vlastní fungování. 

Chtěla univerzita výsledný film autorizovat?

Zástupci univerzity byli samozřejmě přizváni do střižny, kde jsme s nimi řadu věcí konzultovali. Nejednalo se však o autoritativní návštěvu koproducenta či klienta. Jejich pohled pro nás byl cenný coby pohled prvních diváků, na kterých jsme testovali srozumitelnost a smysluplnost celku. I když jsem některé scény musel vysvětlovat a argumentovat, nenastal moment, kdy by se univerzita vůči něčemu vyhradila či měla potřebu do obsahu filmu ultimativně zasáhnout. Když hotový film vidělo širší kolegium v čele s rektorem, nežádali mě, abych nějaké scény z filmu vystřihl.

Jste s výsledkem spokojený?

Doufám, že vznikl film s širším přesahem, ke kterému se lze vrátit i za mnoho let. Přibližuje ducha Masarykovy univerzity ve století nejrůznějších bojů, které neskončily ani v dnešním relativně svobodném období, zároveň ukazuje, jak může fungovat masová instituce vzdělanostně-korporátního typu. Těší mě, že role univerzity v současném světě je téma, které lidi zajímá. Při veřejných projekcích je z reakcí diváků zřejmý zájem diskutovat o tom, co v dnešní době znamená vzdělání, jak se proměňuje role univerzity ve společnosti a co znamená akademická svoboda.

<b>Ivo Bystřičan</b>. Foto: DaFilms

Přišlo mi, že ve filmu jsou k univerzitě mnohem kritičtější pedagogové než studenti. Ti často ve svých názorech nepřekročí rovinu osobní spokojenosti. Jak si to vysvětlujete?

Ten rozdíl byl zřejmý a nevznikl střihem. Vysvětluji si to tím, že studenti zatím nemusejí řešit nic z toho, co se na akademické úrovni děje. Navíc zpravidla nemají srovnání. Myslím si, že spokojenost studentů přichází ve chvíli, kdy studium naplní nebo předčí jejich očekávání, je přiměřeně náročné a působí smysluplně. Většina studentů myslím nejspíš nevidí každodenní akademickou realitu závodů v měřitelné efektivitě, tlak na výsledky a dominanci grantových schémat, ve které žijí jejich pedagogové. 

Jak vy sám po bezmála roční exkurzi do akademického prostředí vidíte roli univerzity v budoucnu?

Věřím, že se ústřední role univerzity jako srdce vědění v budoucnosti nezmění. Pravděpodobně se budou rozrůzňovat univerzity mezi sebou. Jednotlivé obory se budou více prolínat, kurikulum bude stále svobodnější. Studenti si budou moct svobodně skládat studium v souladu s tím, co je zajímá a baví. Otázka přímočarého uplatnění bude podle mě méně konkrétní. Obor nebude brán jako synonymum „umístěnky“. Ve studiu se také bude stále více odrážet sebevědomí samotných studentů. Věřím totiž, že rodina i škola budou vychovávat cílevědomé lidi, kteří budou přicházet na univerzitu se společenským postojem a aktivnějším přístupem, co od vzdělávání chtít. Očekávám tedy určitý návrat k ideálu univerzity tak, jak jej známe ze středověku. Tenkrát pár vyvolených vědomě odcházelo studovat kamsi do cizích krajů to, co je opravdu zajímalo a čemu přikládali životní význam. Univerzita bude silněji reflektovat společenské dění a studenti se na této reflexi budou významně podílet. 

Co vám úzká spolupráce s akademickým prostředím přinesla?

V mém poněkud temném, kritickém pohledu na globální akademický systém, jemuž se přizpůsobuje i čelí Masarykova univerzita, mi během natáčení svitla naděje. Když vidím tu míru institucionální kritiky, která vychází od lidí uvnitř instituce samotné, vyvolává to ve mně také optimistické pocity. Touha udržet smysl univerzity je velká. Jsem rád, že jsem dostal šanci toto téma prozkoumávat filmem. Kéž by Otevřená pevnost byla pro instituce jedním z precedentů, proč o sobě nechat natáčet dokumentární filmy svobodně. Je to důležité i pro společnost. Poznáváním svých institucí poznáváme sebe.