Osm milimetrů rodiny

„Život si můžeme připomínat a soudit ho jen tehdy, když o něm přemýšlíme jako o dobře udělaném románu.“
Umberto Eco

Na Ecův citát jsem narazil někdy v průběhu let 2018–2024, kdy jsem natáčel svůj vlastní film, který jsem si tehdy pracovně označoval prostě jako Deník. Věta ve mně rezonovala, snažil jsem se totiž v té době svůj život jako takový „román“ vnímat. Události, které jsem prožíval, jsem se snažil nahlížet, jako by byly podřízeny ději – nikoli nutně dramatickému, ale spíše nesoucímu určitý smysl či sdělení. Nedělal jsem to ale primárně proto, abych si mohl vlastní život rekapitulovat či ho nějak hodnotit. Spíše jsem chtěl vy-hodnocovat situace, které by stálo za to zaznamenávat mou osmimilimetrovou kamerou. A které by pak ve střižně složily příběh. Dobře udělaný. A zároveň jsem uvažoval nad tím – což vnímám jako implicitní i v Ecově citátu –, co musí tvůrce takového románu obětovat ze skutečnosti, vykrojit z historie, zveličit či transformovat, aby byl narativ takového románu dostatečně poutavý.

Já ale nepsal román, natáčel jsem film, takže jsem život zaznamenával v jeho momentálním plynutí, a zároveň na něm aktivně participoval. Nejen jako to dělá každý člověk – tedy tím, že ho prostě žije –, ale také jako tvůrce. Což mnohdy vybízelo k otázce: Co můžu ve svém životě udělat, kam ho směrovat, abych jeho „román“ učinil působivějším? A během těch šesti let jsem si čím dál víc uvědomoval, že jsem začal své bytí vnímat optikou filmového narativu.

Na dně lednice

Jsem především střihač. Nejsem scenárista ani romanopisec, takže moc neumím vymýšlet příběhy z ničeho, ale tehdy v roce 2018 jsem něco větřil. Nacházel jsem se v životní situaci, která mi nepřišla úplně běžná. Měl jsem v plánu sledovat vývoj vztahu mezi mnou, mou tehdejší partnerkou a jejím synem Mikolášem, kterému tehdy nebyl ještě ani rok. Delší dobu jsem už toužil mít svoje děti a Mikoláše jsem pomalu začínal vnímat jako vlastního. O slibnou dějovou linku jsem ale hned zkraje natáčení přišel. Měl jsem natočené pouze čtyři kazety filmu, když jsme se rozešli. (Dohromady to dávalo asi jen dvanáct minut, které jsem nakonec ve filmu použil skoro celé.) Samozřejmě mě napadlo dát našemu vztahu ještě šanci kvůli filmu – kvůli příběhu, ale hned zkraje jsem to zavrhl, protože by to nebylo dobré pro nikoho z nás tří.

Vrátil jsem se do svého bytu a s sebou si odvezl i krabici s dvaceti nevytočenými kazetami filmu, které mi zakoupil producent. Natočil jsem ještě, jak si jdu k partnerce pro poslední věci, natočil jsem prázdný byt a prázdné dětské hřiště za domem, natočil jsem si smsku, ve které mi psala o tom, že je Mikolášovi po mně smutno… Ale jaký mělo smysl v tom pokračovat? A co vůbec dál točit? Filmová surovina ztratila svůj původní účel, a tak prostě jen netečně ležela na dně lednice.

Život jako syžet

Postupně mi ale začalo docházet, že spousta skvělých příběhů začíná právě tím, že protagonista ztratí to, po čem toužil a co mu bylo nejdražší, a vydává se to znovu hledat. Byl to vlastně dokonalý začátek filmu. A možná také první moment, kdy jsem začal svůj život vnímat jako syžet a svou touhu po dítěti jako zajímavý twist na dějovou premisu, jinak běžně asociovanou se ženami. 

Když jsem pak potkal Sašu, která do mého života vstoupila ve třicáté minutě filmu, začal se přede mnou otevírat nový dramatický horizont. Toužil jsem být s ní, ale zároveň jsem věděl, že svobodomyslná a o deset let mladší partnerka nebude chtít ještě dlouho zakládat vlastní rodinu. Potenciální vztahový problém se ale najednou nabízel být vnímán jako filmová zápletka. A jako takový se nakonec táhne celým zbytkem filmu až do jeho konce, který jsem se pokusil co nejuspokojivěji uzavřít, aniž bychom se se Sašou museli rozejít anebo spolu počít miminko.

Z narativních důvodů jsem na rozchod myslel už dřív, ale zavrhl je jako bezcitné návrhy svého vnitřního dramaturga. Děj filmu jsem místo toho obohatil tím, že jsem do něj začal více začleňovat svou nukleární rodinu: mámu, mladší sestru, ale i zesnulého otce. Když navíc děláte film o svém životě, máte tendenci na tragických událostech vidět i něco pozitivního. Může to vyznít cynicky, ale když máma vážně onemocněla, trochu mě konejšilo alespoň vědomí, že se to bude tematicky hodit do filmu.

Hlas filmu

Snímek měl ale i opravdového dramaturga: Honzu Gogolu ml. A jedním z jeho prvních konceptuálních návrhů bylo pojmout celý film jako dopis, který bych adresoval svému ještě nenarozenému dítěti, anebo svému mrtvému otci, se kterým jsem neměl ten nejlepší vztah. (Nikdy jsme si nic neudělali, ale to byl možná ten problém.) Gogola nabízel, abych je filmem provázel svým hlasem. Jenže já jsem od začátku věděl, že průvodcem filmu musí zůstat pouze moje kamera. Ta zprostředkovává můj vlastní pohled, takže téměř celý film sleduje divák mýma očima. Nechtěl jsem, aby k tomu ještě musel poslouchat můj hlas, který sám o sobě navíc není pro film moc vhodný.

Jonas Mekas, který mě svou deníkovou tvorbou k vlastnímu natáčení inspiroval, to měl jinak – byl to i básník, takže měl poetický přednes, a jeho angličtina, která se nikdy nezbavila svého litevského přízvuku (možná záměrně), měla neuvěřitelné kouzlo. (Vždycky jsem si říkal: „Jonasi, ty sis díky tomu práci dost zjednodušoval.“)

Ve zvukové stopě ale něco být muselo, a osmimilimetrová kamera sama o sobě žádný zvuk nenahrává. Takže jsem nakonec užíval útržky rozhovorů a výňatky z vlastních i cizích promluv. Podobně jako jsem obraz ve filmu sestavoval z fragmentů lidských interakcí, úsměvů a gest. (Ale taky například ze střípků stromů a odlesků slunce, vody a ohně, zvířat a náhrobků.) A nakonec jsem některé zvukové situace inscenoval, k některým měl dokonce napsaných pár replik, ale všechno se zakládalo na skutečnosti.

Dopis do minulosti i budoucnosti

Každopádně mám dojem, že film se nakonec stal i tím, co navrhoval dramaturg. Tedy dopisem, který oslovuje jak mého otce z minulosti, tak moje potomky z budoucnosti. Když jsem ho dokončoval, docházelo mi, že jsem stvořil dílo, jehož výsledná hodnota nebude měřena a aktualizována pouze skrze diváctvo. Možná bude jednou daleko důležitější pro mého potenciálního potomka. Ten díky němu třeba pochopí něco, co bych mu nedokázal sdělit jakkoli jinak. Podařilo se mi převyprávět a zakonzervovat kus svého života, a odvážím se tvrdit, že poměrně zábavnou formou, navíc ve stravitelné délce 83 minut – tedy nikoli jako rodinný archiv bez konce a kontextu.

Taková home videa mimochodem natáčel i můj táta, ke kterému se ve filmu obracím také tím, že jím natočený materiál zpracovávám. Celkově sice otce v mém filmu fyzicky není mnoho, ale svým způsobem je duchovně přítomen po celou dobu. Podobně jako mrtví v našich životech. Otec je jako pozorovatel, který sleduje spolu se snímkem i mou snahu pochopit jeho samotného. A skrze něj pak porozumět i mé vlastní touze po otcovství.

Hotový film jsme nakonec pojmenovali Osm milimetrů rodiny. Český název jsme našli dokonce až dlouho potom, co jsme měli ten anglický (Unborn Father), a byl tím posledním, co zbývalo z celého procesu, aby mohlo být dílo definitivně exportováno. A ačkoli to původně nebyl jeho prvotní účel, Osm milimetrů rodiny mi nyní připomíná můj vlastní život a umožňuje mi ho soudit. V něčem ho ukazuje v lepším světle – abych se zejména z vlastního sebeobrazu nezbláznil –, v něčem hlavní postavu zase pro dramatický efekt mírně primitivizuje. Ale to podstatné tam je pravdivě a upřímně. Zda se nakonec vážně jedná o „dobře udělaný román“, bude teď hlavně na divácích.