Opera o Polsku

Vladan Petkovic ze Cineuropa recenzuje snímek Piotra Stasika s názvem Opera o Polsku, jenž byl uveden v soutěžní sekci Mezi moři.

Opera o Polsku (Opera o Polsce, Piotr Stasik, 2017)

Středometrážní dokumentární film Cestovní deník polského filmaře Piotra Stasika, nominovaný v roce 2013 na MFDF Ji.hlava na cenu Silver Eye, byl intimním cestopisem o učiteli a jeho žákovi. Jeho poslední snímek Opera o Polsku kombinuje režisérovy vlastní záznamy z cest s dalšími psanými materiály a zdroji, z nichž posléze vzniká koláž představující rozpoložení polského národa.

Opera o Polsku není operou v tradičním slova smyslu, pokud však mluvíme o jejím záběru a ambicích, operní rozhodně je. Je v ní pódium s umělci a orchestrem, které se stává pojítkem mezi jednotlivými různorodými částmi tohoto filmu. Jeviště je osvětleno jen velmi mdle. Orchestr hraje nelibozvučnou skladbu, většinou na smyčce a lesní rohy. Jeden z herců jede na rotopedu a křičí u toho do megafonu.

Recituje úryvky ze Stasikových deníkových črtů, ale také z knih jednoho z nejuznávanějších polských autorů Andrzeje Stasiuka. Tyto úryvky jsou ve filmu dále kombinovány s nejrůznějšími záběry. Uvidíme velmi krátký archivní záznam zobrazující zkázu Varšavy během druhé světové války, inscenované fotografie obyčejných lidí, pohled na letecké střely mířící na zamlženou polskou krajinu sloužící k převyprávění dětského snu, noční záběr na prázdné parkoviště u supermarketu, náboženské rituály, fotbalové fanoušky, vojenská cvičení, rodinný oběd…

Se vzrůstající hlasitostí hudby a zjednodušujícím se rytmem začnou obrazy i mluvený komentář zrychlovat. Slyšíme jeden hlas za druhým, chvíli nám někdo čte inzeráty lidí, kteří chtějí něco koupit nebo prodat, potom zase vyslechneme anonymní citáty z internetových blogů či komentáře ze sociálních sítí. Každý z nich nám poskytuje neobvyklý vhled do duše, názorů i přesvědčení Poláků.

Stasika zajímá především vztah lidí k náboženství, jejich závislost na něm i jeho různé projevy, především pak polská verze katolicismu, která je hojně propojena s pověrami. S pomocí tiskové zprávy parlamentu o mši za déšť, soupisu relikvií patřících svatému Janu Pavlovi a telefonních hovorů posluchačů katolického Rádia Maria nám režisér jasně ukazuje jak atmosféru okolo církve v Polsku, tak svůj pohled na ni.

Druhé zmíněné je patrné především z toho, jak spojuje obrazy a citáty. Jednoduchá věta pronesená ústy věřícího, který si myslí, že sex je zlo, nabývá zcela jiného významu, když ji slyšíme ve chvíli, kdy se na plátně objeví záběr na fotbalové fanoušky, kteří zapalují během zápasu pochodně. V tomto kontextu nabývá mnohem silnějšího významu například i pouhý zběžný záběr na mladíka v mikině s kapucí s nápisem „PSYCHO“, který v ruce drží prázdnou lahev od piva. Spíše než o extremismu to vypovídá o normalizaci sílící pravice této země.

Toto jsou jen některé z prvků, které Stasik zručně skládá do svého čtyřicetiminutového snímku. Jedná se o vizuálně strhující dílo, kterému udává dynamiku právě opera. Když se tento film blíží ke svému vrcholu, připomene nám vysoce symbolický záběr ze samého začátku – ukřižovaného orla.

Stasik je sice ke své zemi kritický, zároveň je však zřejmé, že jí hluboce rozumí. Poukázat na problémy a omyly vlastní země je povinností i nejvyšším projevem patriotismu, což je něco, co samozvaní patrioti nejsou sto pochopit. Každý národ by nicméně takovou operu měl mít.


Přeložila Petra Ocelková


Vladan Petkovic

Vladan Petkovic is a journalist, film critic, festival programmer, translator and educator. He is the correspondent for the territories of former Yugoslavia for Screen International and Cineuropa, and regularly writes news, reviews, interviews, and market analyses for various magazines and websites. He is a programmer for the Cinema City Film Festival in Novi Sad (Serbia), Skopje Film Festival (Macedonia), and Mostar Film Festival (Bosnia and Herzegovina), and contributes as guest programmer and advisor for numerous international film festivals around Europe. 

 




výpis dalších článků rubriky:  Recenze

F5.17ZeďNick Holdsworth o filmu Zeď režiséra Dmitrije Bogoljubova, který získal ocenění za nejlepší světový dokumentární snímek v sekci Opus Bonum. Ocenila jej jediná porotkyně Laila Pakalnina.Nick Holdsworth
F5.17MeteoryNeil Young z časopisu Sight & Sound recenzuje snímek Meteory režiséra Gürcana Kelteka, který v Ji.hlavě získal ocenění za nejlepší dlouhometrážní debut v sekci První světla. Neil Young
F5.17 Tak trochu road movie / SkokanKritika na film Petra Václava od Lucie Česálkové pro CinepurLucie Česálková
F4.17Nic si nepamatujiNick Holdsworth, novinář přispívající například do časopisů Variety nebo Hollywood Reporter, recenzuje snímek Nic si nepamatuji Diane Sary Bouzgarrouové, který uvádíme v mezinárodní premiéře v sekci Mezi moři.
F2.17Máme tlakovú níž / Richard Müller: NepoznanýLucie Česálková
1.15Takový normální bestiářRecenze televizního cyklu Kmeny se dotýká alternativy, mainstreamu, ale i přírodopisných dokumentů.Jan Kolář
3.14Nový film na čapkovské témaRecenze dokumentárního filmu Ztracen 45Pavla Pečinková
1.14O noci v násRecenze Velké noci režiséra Petra HátlehoPetr Lukeš
1.11Monument bez proporcíRecenze televizního cyklu Rozmarná léta českého filmu věnovaného polistopadové kinematografiiPavel Bednařík
3.9Letem rusínským světemRusínský národ na východním Slovensku očima dokumentaristy Marko ŠkopaOtto Bohuš

starší články

F5.17DOK.REVUE
27. 10. 2017


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue