Opera o Polsku

Vladan Petkovic ze Cineuropa recenzuje snímek Piotra Stasika s názvem Opera o Polsku, jenž byl uveden v soutěžní sekci Mezi moři.

Opera o Polsku (Opera o Polsce, Piotr Stasik, 2017)

Středometrážní dokumentární film Cestovní deník polského filmaře Piotra Stasika, nominovaný v roce 2013 na MFDF Ji.hlava na cenu Silver Eye, byl intimním cestopisem o učiteli a jeho žákovi. Jeho poslední snímek Opera o Polsku kombinuje režisérovy vlastní záznamy z cest s dalšími psanými materiály a zdroji, z nichž posléze vzniká koláž představující rozpoložení polského národa.

Opera o Polsku není operou v tradičním slova smyslu, pokud však mluvíme o jejím záběru a ambicích, operní rozhodně je. Je v ní pódium s umělci a orchestrem, které se stává pojítkem mezi jednotlivými různorodými částmi tohoto filmu. Jeviště je osvětleno jen velmi mdle. Orchestr hraje nelibozvučnou skladbu, většinou na smyčce a lesní rohy. Jeden z herců jede na rotopedu a křičí u toho do megafonu.

Recituje úryvky ze Stasikových deníkových črtů, ale také z knih jednoho z nejuznávanějších polských autorů Andrzeje Stasiuka. Tyto úryvky jsou ve filmu dále kombinovány s nejrůznějšími záběry. Uvidíme velmi krátký archivní záznam zobrazující zkázu Varšavy během druhé světové války, inscenované fotografie obyčejných lidí, pohled na letecké střely mířící na zamlženou polskou krajinu sloužící k převyprávění dětského snu, noční záběr na prázdné parkoviště u supermarketu, náboženské rituály, fotbalové fanoušky, vojenská cvičení, rodinný oběd…

Se vzrůstající hlasitostí hudby a zjednodušujícím se rytmem začnou obrazy i mluvený komentář zrychlovat. Slyšíme jeden hlas za druhým, chvíli nám někdo čte inzeráty lidí, kteří chtějí něco koupit nebo prodat, potom zase vyslechneme anonymní citáty z internetových blogů či komentáře ze sociálních sítí. Každý z nich nám poskytuje neobvyklý vhled do duše, názorů i přesvědčení Poláků.

Stasika zajímá především vztah lidí k náboženství, jejich závislost na něm i jeho různé projevy, především pak polská verze katolicismu, která je hojně propojena s pověrami. S pomocí tiskové zprávy parlamentu o mši za déšť, soupisu relikvií patřících svatému Janu Pavlovi a telefonních hovorů posluchačů katolického Rádia Maria nám režisér jasně ukazuje jak atmosféru okolo církve v Polsku, tak svůj pohled na ni.

Druhé zmíněné je patrné především z toho, jak spojuje obrazy a citáty. Jednoduchá věta pronesená ústy věřícího, který si myslí, že sex je zlo, nabývá zcela jiného významu, když ji slyšíme ve chvíli, kdy se na plátně objeví záběr na fotbalové fanoušky, kteří zapalují během zápasu pochodně. V tomto kontextu nabývá mnohem silnějšího významu například i pouhý zběžný záběr na mladíka v mikině s kapucí s nápisem „PSYCHO“, který v ruce drží prázdnou lahev od piva. Spíše než o extremismu to vypovídá o normalizaci sílící pravice této země.

Toto jsou jen některé z prvků, které Stasik zručně skládá do svého čtyřicetiminutového snímku. Jedná se o vizuálně strhující dílo, kterému udává dynamiku právě opera. Když se tento film blíží ke svému vrcholu, připomene nám vysoce symbolický záběr ze samého začátku – ukřižovaného orla.

Stasik je sice ke své zemi kritický, zároveň je však zřejmé, že jí hluboce rozumí. Poukázat na problémy a omyly vlastní země je povinností i nejvyšším projevem patriotismu, což je něco, co samozvaní patrioti nejsou sto pochopit. Každý národ by nicméně takovou operu měl mít.


Přeložila Petra Ocelková


Vladan Petkovic

Vladan Petkovic is a journalist, film critic, festival programmer, translator and educator. He is the correspondent for the territories of former Yugoslavia for Screen International and Cineuropa, and regularly writes news, reviews, interviews, and market analyses for various magazines and websites. He is a programmer for the Cinema City Film Festival in Novi Sad (Serbia), Skopje Film Festival (Macedonia), and Mostar Film Festival (Bosnia and Herzegovina), and contributes as guest programmer and advisor for numerous international film festivals around Europe. 

 




výpis dalších článků rubriky:  Recenze

F5.17ZeďNick Holdsworth o filmu Zeď režiséra Dmitrije Bogoljubova, který získal ocenění za nejlepší světový dokumentární snímek v sekci Opus Bonum. Ocenila jej jediná porotkyně Laila Pakalnina.Nick Holdsworth
F5.17MeteoryNeil Young z časopisu Sight & Sound recenzuje snímek Meteory režiséra Gürcana Kelteka, který v Ji.hlavě získal ocenění za nejlepší dlouhometrážní debut v sekci První světla. Neil Young
F5.17 Tak trochu road movie / SkokanKritika na film Petra Václava od Lucie Česálkové pro CinepurLucie Česálková
F4.17Nic si nepamatujiNick Holdsworth, novinář přispívající například do časopisů Variety nebo Hollywood Reporter, recenzuje snímek Nic si nepamatuji Diane Sary Bouzgarrouové, který uvádíme v mezinárodní premiéře v sekci Mezi moři.
F2.17Máme tlakovú níž / Richard Müller: NepoznanýLucie Česálková
1.15Takový normální bestiářRecenze televizního cyklu Kmeny se dotýká alternativy, mainstreamu, ale i přírodopisných dokumentů.Jan Kolář
3.14Nový film na čapkovské témaRecenze dokumentárního filmu Ztracen 45Pavla Pečinková
1.14O noci v násRecenze Velké noci režiséra Petra HátlehoPetr Lukeš
1.11Monument bez proporcíRecenze televizního cyklu Rozmarná léta českého filmu věnovaného polistopadové kinematografiiPavel Bednařík
3.9Letem rusínským světemRusínský národ na východním Slovensku očima dokumentaristy Marko ŠkopaOtto Bohuš

starší články

F5.17DOK.REVUE
27. 10. 2017


z aktuálního čísla:

Situační recenzeJen prázdné nádoby dokážou vydávat zvukDebata o filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduKamila BoháčkováNový film14,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír TurnerTémaOdkazy Jóhanna JóhannssonaJóhan Jóhannsson byl unikátní skladatel filmové hudby i výjimečný filmař. V následujícím slovenském textu se ohlížíme za jeho předčasně ukončenou tvorbou a představujeme pět filozofických rovin a symbolů jeho komplexního díla. Kdyby nebylo přísných protipandemických opatření, tak by v tuto dobu už bylo možné spatřit poslední film Jóhanna Jóhannssona Last and First Men i v českých kinech. Doufejme, že se tak stane co nejdřív, tento snímek si totiž zaslouží velké plátno.Adriana BelešováTémaHudba vychází přímo z mého nitraPrvní celovečerní a poslední životní film hudebního skladatele a filmaře Jóhanna Jóhannssona Last and First Men měl mít českou premiéru na sklonku tohoto roku. Pandemie a zavřená kina tomu však zabránily, protože tato audiovizuální báseň a experimentální sci-fi potřebuje velké plátno a prostorový zvuk, aby plně vyzněla, a tak jsou pro ni VOD platformy vyloučené. Jóhannssonova (nejen filmová) hudba v českém prostoru přesto rezonuje, a tak jsme se ho rozhodli v posledním letošním čísle dok.revue připomenout. Přinášíme osobní esej dánského skladatele filmové hudby Petera Albrechtsena, který byl Jóhannssonovým dlouholetým přítelem i kolegou. Esej vznikl krátce po Jóhannssonově předčasné smrti v roce 2018 jako nekrolog, ale nikdy nevyšel. Peter AlbrechtsenSportJak mluvit (a uvažovat) o trans lidechQueer filmový festival Mezipatra je – jako mnoho lidskoprávních akcí – nejen přehlídkou kinematografie, ale pořádá i spoustu setkání, přednášek a lekcí, jež slouží k rozšíření povědomí o tématech, která pořadatelé považují za důležitá pro aktivistický záměr LGBT+ komunity. Jednou takovou akcí byla i online přednáška Transparentní čeština, v níž členky spolku Trans*parent Markéta Bečková, Lenka Králová a Ivana Recmanová vytyčily za cíl seznámit posluchače se způsoby, jak adekvátně uvažovat a zpravovat o problematice genderu v kontextu lidí pohybujících se mimo dříve prosazovanou normativní škálu.Martin SvobodaBáseňOsobní život díry(pasáž z filmu)Ondřej VavrečkaRozhovorHledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil YoungNová knihaFilm jsou tajné dveře do reality Filmový publicista Pavel Sladký popisuje, jak vznikala jeho kniha s názvem Film jsou tajné dveře do reality, která přibližuje tvorbu deseti současných filmových režisérů, například Ulricha Seidla, Michaela Hanekeho, Cristiho Puiua, Larse von Triera či Claire Denisové.Pavel SladkýÚvodníkO filmech, které měly přijít, a nepřišlydok.revue 6.20Kamila BoháčkováAnketaNejpodstatnější letošní filmy a knihyVždy na konci roku vybízí časopis dok.revue přispěvatele, tvůrce či publicisty k přispění do ankety o největší dokumentární a čtenářský zážitek roku. Nejinak tomu je letos.