Odvrácená tvář Generace Z

Osudy generace Z, lidí narozených po roce 1995, jsou všude kolem nás. Jak se jim žije a s čím se potýkají, to bylo tématem prvního diskuzního večera ji.hlavského Inspiračního fóra. Ten odhalil, že svět dnešních mladých dospělých nemusí být zdaleka tak pohodový, jak na první pohled vypadá.

Mohlo by se zdát, že to má generace Z přece tak snadné. Technologie přítomná na každém kroku, neustálý kontakt s vrstevníky, život s doménou www, bavit se a nic neřešit. O nesnázích a pohnutých příbězích někdy ještě neplnoletých lidí pojednává projekt aktuálně.cz i jedno z témat letošního ji.hlavského Inspiračního fóra.  Osudy aktérů projektu naleznete na adrese generaceZ.cz

Během ji.hlavské diskuze  se jeden pán z publika zeptal moderátora, proč vybrali do debaty zrovna takové lidi. Takové okrajové osudy, jakési divnolidi, kteří přece nemohou reprezentovat většinu generace Z. Vyšinuté životní cesty, jež svou výjimečností potvrzují pravidelnost dokonalých životů všech ostatních vrstevníků. Protože Generace Z je přece povrchní a nic neřeší.

Čím jiným odpovědět, než dalším svědectvím?

„Chci za něco stát. Obstát ve škole je samozřejmost, studium už dneska neodlišuje. Dám hodnotu svému volnému času. Beru si výuku tří na sobě nezávislých tanečních kurzů a po večerech v chladných tělocvičnách odpočítávám kroky. Beru psaní článků pro web. Abych podávala co nejlepší výkon, i o vánočních svátcích odcházím do pokoje si napsat své potřebné. Později si přibírám ještě jeden úkol, textuji web, podpůrný blog a pomáhám stavět start-up z plenek.  V sedmnácti jsem na prahu workoholismu a v dlouhých větách vysvětluji šéfovi, že musím skončit, jinak se zblázním.“

„Rodiče se začínají hádat. Z občasných hádek se stává pravidelný program. Sedávám na schodech tak, aby mě neviděli, a poslouchám křik, výčitky a poté i pláč.“

„Jednou večer mi během tanečního kurzu přijde esemeska, píše mi mamka, že mě má ráda. Když se večer vrátím domů, není tam. V zoufale tichém bytě sedí za stolem jen taťka. Oznamuje mi, že mamku odvezla záchranka, noc tráví za mřížemi psychiatrického oddělení.“ 

„Na Štědrý večer eskaluje další hádka. Barevná světla na vánočním stromku se mi rozpíjejí v slzách. Snažím se mámě vzít lahev vína, se kterou se jde zamknout do ložnice. Když se jí to povede, buším na dveře. Posílá mě pryč. Po chvíli mě pustí dovnitř a snaží se dělat, že se nic neděje. Když lahev najdu, vyliju ji do vany. Křičí na mě, že mě nenávidí, ať jí dám pokoj.“

„Anorexie je můj nejlepší přítel. Věrná kamarádka, která je vždy ochotná přijmout rozbitou duši. Když za ní ale člověk přijde s trápením, nemá lepší řešení, než chybu vyčíst vám. Je to proto, že jsi hnusná kráva. Opakuje mi to tak dlouho, dokud tomu neuvěřím. Je to proto, že jsem hnusná kráva. Za všechny své neúspěchy si můžu sama, jsem nicka, jsem na světě zbytečná, nedůležitý jedinec, co zabírá místo. Když zhubnu, bude za mnou vidět alespoň nějaký kus práce, dám svému životu alespoň nějakou hodnotu.“

„Záchvat přejídání je naprosté myšlenkové vakuum. Není nic jiného než vy a vše přesahující potřeba jíst. Je jedno jak, je prakticky jedno co, ta možnost žvýkat a polykat jídlo je jako droga, na malou chvíli, pár vteřin se rozhostí klid a mír v hlavě i ve vašem světě. Dokud nepřijde zdrcující vlna výčitek. Utišit výčitky jde jen dalším jídlem.“

„Kolena pokládám ze stran vedle záchodové mísy. Opírám se tak, aby mi okraj studené keramiky tlačil na žaludek, a snažím se zhluboka nadechnout. Dvěma prsty lechtám kořen jazyka a snažím se dosáhnout snad až na mandle. Vždycky si zvládnu vyvolat jen dávivý kašel, zvracení ovšem ne. Nenávidím se za to, že jsem tolik jedla. Nenávidím se za to, že mé tělo neumí zvracet. A také se nenávidím, protože žiju.“

Generace Z je ale přece povrchní a nic neřeší. 


Příběhy vylíčené v textu jsou pravdivé.




F2.19DOK.REVUE
26. 10. 2019


z aktuálního čísla:

Nový filmRoad movie s Kovym po českém školstvíIvo Bystřičan s youtuberem Kovym natáčí dokumentární road movie o výuce-nevýuce moderních dějin v našich školách, které se podle režiséra od dob jeho dětství příliš nezměnily. U studentů napříč republikou se tvůrci postupně dobírají toho, že jim výuka moderních dějin strašně chybí. Jaká by měla být? Film chce vyjevit kořeny problému a najít, co s tím.Ivo BystřičanSportHledání pravdy v sobě a v druhýchCristi Puiu je jedním z předních představitelů rumunské nové vlny. Mezi jeho největší úspěchy patří film Smrt pana Lazaresca, jenž na sebe upoutal v roce 2005 pozornost na festivalu v Cannes, odkud si odnesl cenu Un Certain Regard, a snímek Sieranevada z roku 2016, jenž bojoval v hlavní canneské soutěži. Na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byl porotcem soutěže Opus Bonum a na své masterclass se podělil o svůj tvůrčí přístup, který je svou syrovostí a smyslem pro autenticitu blízký dokumentárnímu filmu.Martin SvobodaBáseňRok na vsiIvo HuclRozhovorŽijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David HavasNová knihaAutorský rozhlasový dokumentPravidelná blogerka dok.revue, teoretička audio dokumentů Andrea Hanáčková představuje kolektivní monografii o současném autorském rozhlasovém dokumentu, do níž přispěla zásadní stostránkovou studií o performativitě rozhlasového dokumentu, přičemž zbytek autorského týmu tvoří její studenti z oboru „radio studies“ na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kniha vyjde na jaře roku 2020 v Nakladatelství AMU a měla by poprvé v širším kontextu představit současnou českou a dílčím způsobem i světovou rozhlasovou dokumentaristiku.Andrea HanáčkováÚvodníkPost-hysterie?dok.revue 6.14Kamila BoháčkováAnketaAnketa dok.revueVýroční anketa: Kniha & Film