Odvrácená strana pokroku


Vyráběné krajiny (Manufactured Landscapes, Jennifer Baichwal, 2006)

... to jsou: industriální megakomplexy; krajina změněná průmyslem k nepoznání; hory odpadu; bezejmenné masy robotníků, kteří pracují jako roboti, v dehumanizovaném prostředí, bez řečí a rychle.

... to jsou: bezskrupulozní velkopodnikatelé nechutně zneužívající imigranty; politici ochotně zavírající oči před jakýmkoli porušováním pravidel; zákazníci, kteří netuší, co se skrývá za výhodnou koupí pěkně vypadajícího melounu. 

... to jsou: abstraktní ekonomické modely, které fungují při pohledu z výšky naleštěného mrakodrapu, a konkrétní utrpení jednotlivců, kteří doplácejí na jejich nasazení do praxe; vzdor dotčených lidí a záhadná zmizení těch nejhlasitějších odpůrců.

... to je téma tří pozoruhodných a rozmanitých filmů, které bylo možné vidět v rámci MFDF Jihlavě.

Vyráběné krajiny režisérky Jennifer Baichwal dokumentují práci kanadského fotografa Edwarda Burtynského. Jeho pohledem vidíme čínské fabriky, impozantní haldy odpadu určeného k recyklaci, rafinérie, ve kterých nedohlédneme na konec, stavbu hráze nevídaných rozměrů, vraky obrovských nákladních lodí nebo ropou zamořené prostředí v Bangladéši. Jsou to fascinující pohledy, ale taktéž svědectví o proměnách krajiny na nelidské území. Film nejčastěji nechává mluvit obraz samotný v dlouhých záběrech, někdy ho doplňuje komentář – fotografovy dojmy, minimalistická hudba a výjimečně i rozhovory s místními obyvateli.

Marocký žurnalista Jawad Rhalib se stal v roce 2000 v malém městě El Ejido svědkem nejnásilnějších rasistických projevů v novodobé historii Španělska. Po obvinění mentálně postiženého imigranta z vraždy španělské ženy se zdvihla brutální vlna násilí proti africkým přistěhovalcům. Rhalib se do provincie Almérie vrátil o šest let později a ve filmu El Ejido, zákon blahobytu ukázal rozvojovou zemi uprostřed demokratického Západu – slumy postavené z kartonu, bez tekoucí vody a elektřiny. A v nich imigranty ze severní Afriky, kteří nemají ani základní práva. Realitu třetího světa nepřipomínají jen bídné životní podmínky, hluboce podprůměrný plat za vyčerpávající práci, ale i praktiky šéfů a odpovědných orgánů, které jim všechno prominou. Režisér nechává samotné imigranty, aby představili svou situaci, o níž se nedozvíme, když si v supermarketu kupujeme rajče, které – jak je klidně možné – sbíral někdo jako oni.

Pokud chcete večer usínat v klidu a bez starostí, vyhněte se snímku Velký výprodej režiséra Floriana Opitze. Film skrze osudy čtyř lidí sleduje konkrétní dopady privatizace vody v Bolívii, elektřiny v JAR, drah v Británii a zdravotnictví na Filipínách. Deklarovaná snaha o zvýšení efektivity vedla k tomu, že dvacet tisíc lidí měsíčně v stopadesátitisícovém jihoafrickém městě nemá na zaplacení elektřiny, a je od ní odpojeno. Britské dráhy fungují hůř než před privatizací, a proto kvůli úsporám dochází ke smrtelným nehodám, které v minulosti nemají obdoby. Filipínský chlapec může jen doufat, že jeho máma sežene dvakrát týdně peníze na dialýzu, bez níž nepřežije. Těžko zapomenete na pohled na pacienta s nefunkčními plícemi, který žije jen díky tomu, že u něj čtyřiadvacet hodin denně stojí příbuzní a pumpují do něho vzduch balónkem, protože nejsou peníze na zakoupení potřebných přístrojů. Režisér se ale nespokojil s ukazováním šokujících záběrů a ubohých obětí. Jak sám říká, aktéři jsou „zachyceni jako aktivní jednotlivci, kteří dokáží vzít své osudy do vlastních rukou a změnit skutečnost, v níž žijí.“ Jejich pohled doplňují překvapivé názory Josepha Stiglitze – nositele Nobelovy ceny za ekonomii a bývalého hlavního ekonoma Světové banky.




3.7DOK.REVUE
19. 11. 2007


z aktuálního čísla:

Nový filmRoad movie s Kovym po českém školstvíIvo Bystřičan s youtuberem Kovym natáčí dokumentární road movie o výuce-nevýuce moderních dějin v našich školách, které se podle režiséra od dob jeho dětství příliš nezměnily. U studentů napříč republikou se tvůrci postupně dobírají toho, že jim výuka moderních dějin strašně chybí. Jaká by měla být? Film chce vyjevit kořeny problému a najít, co s tím.Ivo BystřičanSportHledání pravdy v sobě a v druhýchCristi Puiu je jedním z předních představitelů rumunské nové vlny. Mezi jeho největší úspěchy patří film Smrt pana Lazaresca, jenž na sebe upoutal v roce 2005 pozornost na festivalu v Cannes, odkud si odnesl cenu Un Certain Regard, a snímek Sieranevada z roku 2016, jenž bojoval v hlavní canneské soutěži. Na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byl porotcem soutěže Opus Bonum a na své masterclass se podělil o svůj tvůrčí přístup, který je svou syrovostí a smyslem pro autenticitu blízký dokumentárnímu filmu.Martin SvobodaBáseňRok na vsiIvo HuclRozhovorŽijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David HavasNová knihaAutorský rozhlasový dokumentPravidelná blogerka dok.revue, teoretička audio dokumentů Andrea Hanáčková představuje kolektivní monografii o současném autorském rozhlasovém dokumentu, do níž přispěla zásadní stostránkovou studií o performativitě rozhlasového dokumentu, přičemž zbytek autorského týmu tvoří její studenti z oboru „radio studies“ na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kniha vyjde na jaře roku 2020 v Nakladatelství AMU a měla by poprvé v širším kontextu představit současnou českou a dílčím způsobem i světovou rozhlasovou dokumentaristiku.Andrea HanáčkováÚvodníkPost-hysterie?dok.revue 6.14Kamila BoháčkováAnketaAnketa dok.revueVýroční anketa: Kniha & Film