Octopus – meditace z Bejrútu

4. srpna 2020 v šest odpoledne se většina Libanonců vracela autem z práce domů, vyráželi na schůzku s přáteli, dávali si odpolední kávu, nebo si zkrátka užívali horký letní den v Bejrútu. Země se začala pomalu rozpadat z důvodu nevyhnutelné ekonomické krize a nedostatku infrastruktury, ale generace mladých Libanonců stále věřila ve změnu. Až do 4. srpna do šesté odpolední, kdy přístav vybuchl, jen kousek od milionů příbytků a domovů běžných Libanonců a oblíbených podniků. Středně velký jaderný výbuch. Od toho okamžiku už nebylo nic stejné a násilí té události je stále stěží vysvětlitelné. Slova neobsáhnou úzkost, když vidíte svůj dům v troskách a sv blízké zraněné. Obrazy nedokážou vykreslit tu bolest nespravedlnosti.

Řada filmařů se již pokoušela natočit o této události film a svůj hněv vyjádřili tím, že použili násilné záběry exploze, výkřiky a pláč zmaru v ulicích, nebo tím, že se ptali lidí, kteří jinými slovy popisovali tutéž bolest. Kassem se však ve filmu Octopus rozhodl zůstat beze slov. Zdržel se násilných záběrů a v jeho filmu se neobjeví záběry výbuchu. Namísto toho se filmař rozhodl pozorovat dozvuky strašné události. Jediným násilným zvukem je hlasité houkání vzdálené lodi blížící se do libanonského přístavu, a poté už ulice Bejrútu ve filmu nevypadají stejně a oči jeho filmových postav se naplní prázdnem. Tím, že si Kassem vybral tento přístup, dal na vědomí, že natáčí film pro libanonské diváky, než že by hledal pochopení u mezinárodního publika. Namísto toho, aby traumatizovaným divákům ukázal rekapitulaci toho, co se stalo, dopřál jim meditativní zážitek toho okamžiku. Ohlédnutí za vlnou lidství, která se mezi Libanonci okamžitě zvedla. Milostný dopis ulicím Bejrútu, jež se během chvíle naplnily zkázou.