O řeholních sestrách a naslouchání

Jsou tady již po staletí, v dějinách mnohokrát prokázaly velkou kuráž, stojí na nejnižším žebříčku církevní hierarchie, ale často vykonávají nejtěžší práci. Pečují o nemocné, pracují v nápravných zařízeních, sociálních službách a ve školách, pomáhají lidem na misiích, můžeme je označit za zakladatelky hospicové péče. Starají se o druhé bez ohledu na jejich víru, bohatství nebo jakoukoliv jinou příslušnost. Často jsou vázány mlčenlivostí. Žijí v ústraní. To, co někdo chápe jako svázanost, může jinému přinášet svobodu. Snad i z toho důvodu v dávné minulosti přicházely do řádu, aby získaly vzdělání a nebyly jen hospodyněmi. Svou jinakost nikomu nenutí, nesou ji směle. Dneska jich u nás můžeme potkat už jen kolem tisíce. Málokdo nějakou osobně zná, vzbuzují v nás respekt a snad i strach.

Jaké je to, nemít muže a dítě? Je jejich víra pevná, nebo o ni musí stále bojovat? Odkud rostou kořeny západní vzdělanosti a tradice? Lze zpřetrhat neblahé dědictví komunismu? Je možné vnitřní svobodu svázat a uzavřít do cely? Mají z něčeho strach? Je důležitější krása, nebo služba? Lze porozumět bez naslouchání? Co si myslí o společnosti včera, dnes a zítra? A jedí o půlnoci čokoládu?

„V sedmnácti jsem si to vybojovala a vstoupila do kláštera. Bratr pak učebnice odvezl na motorce zpátky do školy.“

Tímto oficiálním představením knihy Sestry chci sdělit, že autorizované příběhy čtyř generací řeholnic přinášejí co nejautentičtější vhled do jejich životů z co možná nejcivilnější perspektivy, protože jen tak je možné problematiku nabídnout široké škále čtenářů. Přitom – věřím, nebo alespoň jsem se o to snažila – s citem a vkusem.

Na knížce jsem pracovala víc než rok a ani v nejmenším nemám pocit, že je moje. Kdyby nebylo odvahy řádových sester, které se nikam necpou a jež mi otevřely vrata nebo jen dveře klášterů, nebylo by ničeho. Vzaly mě k sobě, nechaly mě péct s nimi koláče, pomoct s úklidem skladu, šly jsme spolu do divadla, doprovázela jsem je na mši nebo jen odvezla autem. V takových chvílích kniha zdánlivě nevzniká, ale možná se tvoří víc než jindy. Prostředí se mi otevírá a ukazuje své světlé stránky, ale i svá zákoutí, kde jako všude jinde najdeme radost, naplnění, ale taky úzkost a hledání. Jsem za to ráda. Kdo by nám věřil, kdyby vše bylo jen prozářené sluncem? I řeholní povolání je cesta a řádové sestry jsou ženy jako jiné.

„Nám jde o člověka, nechceme někoho lovit jako voliče.“

Skvělý fotograf Jan Cága, držitel několika cen Czech Press Photo, se sám nabídl, že by řeholnice rád fotil, a dal tak knize zase nový kus života. Vojtěch Vlček připravil první kompletní a erudovaný materiál o dané problematice. Redaktorka Zuzana Zemanová mi byla po celý čas obrovskou oporou. A grafička Veronika Cágová se sazbě věnovala s citem a až se stoickým klidem posouvala týž obrázek i pětkrát třeba jen o milimetr. Zkrátka bez druhých člověk dokáže jen velmi málo.

Nezajímal mě nějaký zformovaný objekt, jak můžou být řeholnice vnímány, přeju si naslouchat jednotlivci a jeho slovu, které může přinést důležitější svědectví doby než sebelepší analýza nějakého jevu. A tak jsem chtěla vědět, jaká byla ta holčička, která je dnes řeholnicí. Jestli měla tátu a jestli ji měl ten táta rád. A jestli ji k víře dovedla do kostela babička za ruku, nebo našla víru třeba v čistě světském prostředí. Věřím, že jen cesta k podstatě a zdánlivé obyčejnosti dokáže přinést věrohodný obraz a snad i žité křesťanství. Zastávám názor, že důvěra se nejlépe buduje otevřeností, a přesto, nebo možná proto, mi jeden autorizovaný a nafocený příběh vypadl, když jej generální představená dotyčné sestře i přes mé mnohé snahy nedovolila publikovat. Stál mě ne hodiny nebo dny, ale týdny „práce“. Dlouze bych popisovala lítost a frustraci nad ztrátou kapitoly, na které mi velmi záleželo. Nutilo mě to zaobírat se otázkami novinářské etiky, a kdyby situace nastala na začátku, možná bych přes tu překážku nechtěla přeskočit. Nakonec zvítězilo vědomí, že ten čas už mi nikdo nevezme, a taky mi to přineslo informaci, že nejen v manželství můžou lidi žít vedle sebe, sedávat spolu u stolu, ale vědět o sobě docela málo.

„Dneska vím, že i tohle patří k životu, nejsme imunní vůči zbytku světa jenom proto, že vstoupíme do kláštera nebo se vdáme.“

Byl to čas krásný, intenzivní a taky těžký. Asi nikdy se nezbavím pocitu vnitřní odpovědnosti, otázek, jestli mám na to právo, jestli tím někoho nevytěžuji nebo mu snad neubližuji. Ale zatím vždycky, když byla ta pochybnost největší, se objevil někdo, kdo mi dal znamení, že i jemu ta setkání cosi přinášejí. Čtenář promine. Stavím ho na druhou kolej, v první řadě musím pociťovat souznění a smysluplnost projektu já a dotyčná osoba, až pak vzpomenu na něj a na to, co by mohla kniha nabídnout jemu.

Žádný rozhovor není docela samostatný, vedu jej s ohledem na jedinečnost dotyčné, ale i na strukturu celé knihy. Každý příběh vzešel z několika setkání, mnoha hodin nahrávek, kdy jsme se k mnohému vracely a rozpovídaly se. Natočené rozhovory před dalšími setkáními znovu poslouchám, když uklízím, pleju záhony nebo jedu autem. Zásadně je přepisuji sama, jednak je to intimní prostředí, jednak je znovu „naciťuji“ a hlídám si, co dotyčný vyprávěl sám a kdy a jak naléhavě jsem se doptávala já. I podle toho dávám jednotlivým pasážím v příběhu důležitost. Je snadné udělat z člověka někoho jiného, byť jeho slovy. Všechen ten přepsaný materiál nějak uspořádat, dát mu strukturu, ale zároveň zachovat autenticitu vyprávění nebývá snadné. Jen zřídkakdy se stalo, že by se mi nějakou důležitou informaci nedařilo do textu zakomponovat. Pak jsem musela dát na váhy strukturu vyprávění, nebo hodnotu faktu.

„Úkolem každého z nás je dívat se kolem sebe.“

Všechny sestry vyslechly volání po řeholním způsobu života a pojí je slib chudoby, čistoty a poslušnosti. Jsou vzdělané, moudré, úsporné, co se týče virtuální komunikace, a všechny do jedné během covidového roku prokázaly nebývalý a osvěžující nadhled. Nenechávají se denně masírovat médii, víra v Boha je jim ve zlých časech pomocníkem a nesou si vědomí dějinné zkušenosti, která je ve 20. století poznamenána první republikou a významnou proměnou vztahu k církvi a dvěma totalitami. Tohle člověka dokáže odpoutat od naléhavosti dneška. Přes výše zmíněné je každá žena jiná, některá vlídná, jiná otevřená, nebo naopak zpočátku přísná. Každou mám spojenou s něčím jedinečným. Ukazovaly mi, že každým dnem můžeme projít, nebo jej prožít. Můžeme se kolem sebe dívat, nebo taky ne. Zaleží jen na nás, co si vybereme. A troufám si říct, že naše bohatství se odvíjí především od toho. Taky mě řeholnice učí odvaze a toleranci k jinakosti. Ne každý z nás dokáže udělat rozhodnutí a jít pevně za ním. Láska má zkrátka mnoho podob – jednou je ta ke Kristu, a když je ryzí, má obrovskou sílu.