Anne König. Jonas Mekas nikdy nespěchal

Pamatujete si na své první setkání s Mekasovým dílem?

Pamatuji si na první setkání se samotným Mekasem. Bylo to v roce 2002 v New Yorku, kde jsem tehdy žila. Uběhl teprve rok od 11. září, což bylo ve městě znát – Ground Zero ještě nebylo památníkem, stále tam byl cítit zápach spálených domů, zela tam taková otevřená rána.

Často jsem chodila do kina Anthology Film Archives, které Mekas spoluzaložil. Tehdy jsem tam neviděla žádné jeho filmy, ale znala jsem ho jako osobnost, která se tam pohybovala. Poprvé jsem se pak s jeho dílem setkala skrze básně, když měl v roce 2013 čtení v Literárním domě v Berlíně. Jeho filmovou tvorbu jsem viděla až později.

Právě v Berlíně jste ho oslovila ke spolupráci. Co vás k tomu vedlo? 

Věděla jsem přes jeho bývalého spolupracovníka Christiana Hillera, že Mekas hledá nakladatele. A řekla jsem si, že mu zkusím naše nakladatelství představit. Přinesla jsem na čtení naše knihy, jednou z nich byla Sounds Like Silence o skladbě Johna Cage 4’33’’. Později mi řekl, že právě ta ho zaujala. V Zápisníku je Cage zmiňovaný často. Byl pro Mekase referenčním bodem v tom, jak propojovat umělecké formy, což bylo důležité pro koncept rozšířeného filmu. Mekas byl takový síťař, propojoval věci a lidi.

Byla jsem tehdy už trochu obeznámena s jeho životem, protože jsem četla jeho první autobiografii I Had Nowhere to Go. Jonas nevydal mnoho knih, začal s tím opravdu pozdě. Psal sice poezii, ale většina jeho literárního díla vyšla až ke konci života. Podobně jako s filmy – vždycky mu to trvalo. Potřeboval odstup. Nikdy nespěchal. To na něm bylo jedinečné. Psal hodně, byl filmovým kritikem, dvacet let přispíval do Village Voice, ale ke knihám se odhodlal až mnohem později. Měla jsem pocit, že ví, že se dožije vysokého věku. Své deníky začal editovat, když mu bylo skoro devadesát. Kdo to dokáže? A stále na to měl intelektuální kapacitu i zdraví. Když se podíváte, kolik textů do své smrti vytvořil a poskládal dohromady, je to ohromující. A pokud vím, nikdo mu s tím nepomáhal. Redakční práce ležela na něm.

U filmů to bylo stejné. Když přišel do New Yorku, koupil si se svým bratrem první kameru Bolex, někdy kolem roku 1950. Natočili toho spoustu. A on sám se označoval za kronikáře doby. Ale trvalo mu desetiletí, než z toho vytvořil hotové filmy. Samotná montáž a hledání formy mu trvaly dvacet let. Například Lost, Lost, Lost je monumentální film – a materiál k němu pochází z jeho raných let po příjezdu do New Yorku. Ale dlouho hledal způsob, jak to zpracovat. 

Jak reagoval, když jste se ho zeptala, jestli nechce vydat knihu společně?

Stále váhal! A to už mu bylo jednadevadesát let. Své publikace měl vždycky pečlivě připravené. Pracoval na nich každý den, byl až do konce života velmi soustředěný. Na stole měl několik projektů. Ale potřeboval mít pocit, že s tím bude stoprocentně spokojený. A nemohl si být jistý, že si sedneme. Když jsme spolu ale začali spolupracovat, všechno se najednou hladce rozběhlo.

Jak spolupráce vypadala?

Nikdy jsme spolu neseděli u jednoho stolu. Všechno probíhalo přes e-mail: výměna textů, návrhy sazby. A on reagoval velmi rychle a stručně. Jeho maily obsahovaly jen to podstatné. Žádné „ahoj“, „děkuji“ nebo „s pozdravem“. Jen přímo k věci: „Tuto kapitolu vynechat. Tuto přidat.“ A hotovo. 

Máte v Zápisníku oblíbený text? Nejen kvůli historické hodnotě, ale protože jste s ním rezonovala? 

Je to zajímavé, tu knihu jsme v originále vydali už před deseti lety, ale často se k ní vracím, když hledám informace při výzkumu k jiným textům. Je neuvěřitelným pramenem, to množství informací je ohromné. A můj pohled na ni se zároveň dost proměňuje – občas najdu něco, co jsem přehlédla, i když jsem ji četla tolikrát. 

Když jsme ji připravovali, měla jsem hodně ráda text Jack Smith aneb Konec civilizace. To je pro mě velmi newyorský text. Někdo hraje divadelní hru u sebe doma, protože nemá přístup k jevišti, nemá prostor. Když ji hrají doma, tak se ve scénu proměňuje byt. A tohle je podle mě i něco, co pak dělal sám Jonas – převzal to od Living Theatre. Se zakladateli Living Theatre, tedy s Judith Malinou a Julianem Beckem, je tam také skvělý rozhovor. 

 „Tanec Mekase ovlivnil i při natáčení filmů.“

Když jsme knihu dělali, vůbec jsem tehdejší newyorskou undergroundovou scénu neznala. Ta jména mi nic neříkala. A tak jsem navrhla, abychom do knihy dali rejstřík. Mekas to zpočátku nechtěl – říkal, že to není potřeba. Ale já na tom trvala s tím, že nová generace se bez těchto informací nemůže na knihu napojit, že jim nic neřekne. A nakonec souhlasil.

Také mám ráda rozhovor se Susan Sontag, protože v něm můžete Jonasovu osobnost zřetelně cítit. On byl výborný tazatel. Nejen v téhle knize, ale i v dalších. Při rozhovorech je znát, jak bystrý byl a jak široký záběr měl. Byl otevřený tolika různým oblastem. To je skvělá stránka jeho psaní: že se neomezoval jen na jedno téma. Měl sice ve Village Voice sloupek o filmu, vlastně takový filmový deník, ale používal ho pro cokoli, co ho zrovna zajímalo. Pokud to byl spisovatel nebo tanečník, psal o nich.

Mně se líbí text, který sestává z poznámek a básní právě o tanci.

Tanec ho ovlivnil i při natáčení filmů. Říkal, že nápady pro film můžete získat jen z jiných umění – a pro něj to byl právě tanec. I pro práci s kamerou.

Víte, jestli on sám měl nějaký oblíbený text?

Myslím, že ne. Pro něj bylo nejdůležitější, aby ta kniha nebyla o filmu. Musela jsem ho dokonce přesvědčit, aby do ní zařadil právě rozhovor se Susan Sontag. Říkal: „Ale to chci dát do jiné knihy!“ Tu jsme pak také vydali – Conversations with Filmmakers – a ten rozhovor se Susan Sontag je i tam. On nechtěl, aby se jakékoli texty opakovaly. Já jsem mu oponovala, že ten rozhovor je tak dobrý, že vůbec nevadí, že bude i jinde. A že ne každý bude vlastnit obě knihy. A on na to: „Dobře, to je dobrý argument. Dejme to tam.“

A všechny ty rozhovory měl doma v podobě audionahrávek, nebo jak je archivoval?

Ano, měl. On všechny ty rozhovory natáčel. Měl zvukovou i obrazovou stopu. 

Je možné je někde vidět?

Měly by být v jeho archivech v New Jersey, ty ale nejsou veřejně dostupné.

Umím si představit, že jsou obrovské. Je v nich ještě něco, co byste ráda publikovala? Nebo je to uzavřená kapitola? 

Po Mekasově smrti jsme vydali jeho deníky I Seem to Live: The New York Diaries. Ale to už měl připravené. My jsme jen udělali sazbu a trochu kontextualizace.

Poslední kniha, kterou jsme publikovali, byla Rekviem za mechanický psací stroj, která rovněž vyšla v češtině. 

A teď připravujeme knihu, která se jmenuje I'm Trying to Remember: Research on Jonas Mekas. Ta se zaměřuje především na jeho mládí v Litvě a období, kdy si musel v New Yorku vytvořit novou identitu – poválečnou identitu. Je to zajímavé i ve vztahu k jeho filmům a deníkům: jak se vyrovnával se situací vykořeněného člověka v New Yorku.

Je to dlouhý a trochu komplikovaný projekt, ale vždycky jsem ho chtěla udělat. A zároveň mi to umožnilo podívat se na jeho dílo novým pohledem – znovu se mi otevřelo. I proto pořád pracuji se Zápisníkem, protože v něm nacházím věci, které jsem při prvním čtení neviděla.

Anne König se narodila v roce 1971 a žije v Lipsku. Je členkou vedení nakladatelství Spector Books, které bylo v roce 2018 oceněno za svou produkci první Saskou nakladatelskou cenou (Sächsischer Verlagspreis) a v roce 2019 získalo jednu ze tří hlavních Německých nakladatelských cen (Deutscher Verlagspreis).