DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

O dávných cestovatelkách a jejich filmech z cestTerra Femme

média a dokument 2.0, Rozhovor

O dávných cestovatelkách a jejich filmech z cest

5. 4. 2022 / AUTOR: Tomáš Plocek

AKTUALIZOVÁNO Filmový esej Terra Femme mohli zhlédnout diváci v rámci loňských festivalů MoMA Doc Fortnight, IDFA nebo DokuFest, bývá promítán s komentářem režisérky Courtney Stephens a stává se tak performativní událostí, podobně jako byly před téměř sto lety předváděny amatérské cestopisy režisérek, s jejichž záběry filmový esej pracuje. Následující rozhovor s Courtney Stephens přibližuje její práci s archivním materiálem i otázky ženského pohledu a raných amatérských cestopisů.

Během natáčení jste se musela probírat velkým množstvím archivního materiálu, přičemž záběry některých režisérek byly anonymizované a v archivech uložené pod jmény jejich manželů. Z jakého důvodu tomu tak bylo?

Jedním z důvodů je omezený počet raných cestopisných dokumentů režírovaných ženami, což souvisí jednak s přístupem k materiálu a jednak s historií trávení volného času, především s tím, kdo se koníčkům dříve mohl věnovat. To zase otevírá téma historie ženských uměleckých aktivit a jejich projevů. Rovněž bychom si měli položit otázky, kdo tehdy vůbec cestoval a co se stalo s filmy vzniklými na cestách – archivní domácí videa režisérek najdeme spíše k prodeji na eBbay než v archivech. Je tomu tak z několika důvodů, které se týkají anonymizace žen a jejich vymazání z historie.

Mohla byste tyto důvody přiblížit?

Filmy režisérky, o které je v Terra Femme řeč, byly darovány jménem jejího manžela jeho alma mater, Pensylvánské univerzitě, a díky jeho vztahu s institucí tak zůstaly její filmy zachovány, což vnímám rozhodně jako pozitivní věc. Filmy byly v archivu uloženy jako „Filmy paní Johna Shipleyho Dixona („Mrs. John Shipley Dixon Films“). To, že byla žena písemně adresována jménem svého manžela, například paní Tomáše Plocka, byla v té době naprosto běžná praxe. Přesto je ale trochu znepokojující vidět výsledek mnohaleté práce onálepkován právě takto, že?

Řekl bych až téměř degradující... 

Byla to nicméně slušnost, čímž se dostáváme k samému jádru mého projektu. Přestože jsou tyto ženy ranými režisérkami nonfikčních filmů, samy by se za ně nejspíš nepovažovaly. Těmito snímky neměly ambici zahájit kariéru jako dokumentaristky. Amatérská tvorba byla vlastním uzavřeným světem a ačkoli některé ženy promítaly své filmy veřejně, například ve městech, kde žily, v drtivé většině se jednalo o tvorbu anonymní, promítanou maximálně v obýváku přátelům. Můžeme se však zamyslet nad tím, zda nenajdeme v těchto snímcích podprahovou touhu žen žít jiný život, přenést se na jiná místa. A tuto touhu v nich třeba vnímám já.

<b><i>Terra Femme</i></b>

Podle čeho jste vybírala ženy, které vystupují ve vašem filmu?

V podstatě jsem pracovala se všemi záběry, které mi přišly pod ruku. Raných cestopisů natáčených ženami není mnoho, takže jsem nebyla příliš vybírává. To se ukázalo být docela užitečné, protože jsem se musela poprat s tím málem, co jsem měla, a vytáhnout z něj maximum, místo abych se nechala zlákat tím „nejlepším“ z daného žánru. Naopak jsem musela být otevřená všemu, což mě také přimělo stanovit si jako základní linii svého bádání to, co pro režisérky těchto snímků natáčení vlastně znamenalo, a přemýšlet tak nad rámec technické stránky záběrů. Nebylo mým cílem dokázat, že „ženy tohle zvládly taky“.

Film měl původně formát živé přednášky, jejíž obsah se postupně rozrostl v samostatný snímek. Jak takový proces vypadal?

Podobně jako ženy v tomto filmu, ani já jsem ohledně projektu neměla mnoho ambicí, a tak zabralo dlouhou dobu než se nahromadily záběry do výsledné podoby. Myslím, že první verze vznikla někdy v roce 2017, kdy jsem promítala několik filmů ženských režisérek v newyorském Centru dokumentárního umění Union Docs. Na tyto filmy jsem narazila v rámci hledání materiálu pro jiný filmový esej, který jsem natáčela v Indii, ale nakonec ho nedokončila. Neupravené materiály jsem tedy promítala spíše jako kuriozitu, kterou jsem objevila, a to publiku tvořenému filmaři, archiváři a knihovníky – různými lidmi, kteří se podíleli na „rozklíčování“ těchto dokumentů. Konečná podoba filmu se tak postupem let vyvinula z těchto osobních setkání a informací, které jsem přitom od diváků načerpala. Promítala jsem při různých příležitostech – v rámci různých geografických konferencí, v antropologickém muzeu nebo jako součást autorského čtení poezie. V současné době je snímek promítán především ve filmovém prostředí, ale zpočátku šlo skutečně jen o osobní zaujetí a související výzkum. Na samotných promítáních jsem pak docházela k dalším způsobům, jak o jednotlivých dokumentech uvažovat a nahlížet na ně. Ve skutečnosti vůbec nebylo mým cílem natočit film.

Takže je možné, že se časem snímek rozroste o nové záběry, pokud na nějaké narazíte, nebo je to jeho konečná podoba?

Zatím je to jeho konečná podoba, ačkoli se i nadále v rámci diskuzí dozvídám nové věci. Dokončený film pro mě neznamená konec, cíl, jednoznačnou odpověď, ale spíše jakési zachycení času. 

Plánujete se v budoucnu vrátit k vašemu nedokončenému filmu z Indie?

Svým způsobem se myšlenky z toho filmu přetavily do Terra Femme. Jen jsem zkrátka odstoupila stranou a spíš než vlastnímu přemítání nad cestováním a dálkou jsem dala prostor tvorbě jiných žen. Myslím, že pro mě byl z uměleckého hlediska důležitý proces rozplynutí vlastní perspektivy, možnost nahlédnout na svět pohledem jiných životů, spíš než zpoza kamery. Ale kdoví, třeba se někdy k vlastnímu materiálu vrátím a budu s ním pracovat zase trošku jiným způsobem.

<b><i>Terra Femme</i></b>

Inspirují vás někteří jiní tvůrci pracující s found footage materiálem či archivy?

Ano, je jich spousta, ale myslím, že to byl především archivář Rick Prelinger, který společně se svojí ženou Megan vede archiv Prelinger Archive v San Franciscu, kdo mě během vzniku tohoto snímku nejvíce navedl a doporučil mi konkrétní archivy, ve kterých bádat. Rick je rovněž zainteresovaný v geografickém pojetí práce s archivními materiály. Je autorem mnoha projektů zaměřených na „ztracené krajiny“ různých měst zachycené v amatérské tvorbě. Shromažďuje materiál, který promítá divákům, a ti poskytují komentář tím, že popisují viděné, případně pomáhají na základě vlastních vzpomínek identifikovat neznámá místa. Jeho snímky jsou tak vlastně nádobou ústního vyprávění a kolektivního předávání poznatků – je to skutečně inspirativní zážitek. Právě tento prvek živého vystoupení napodobuje způsob, jakým byly promítané materiály původně předváděny – ať už formálně, nebo neformálně – s živým komentářem. Mám tento otevřený formát moc ráda, protože dokáže ze zbytků prožité zkušenosti vykřesat spoustu života.

To ano, musím říct, že to byl skutečně neobyčejný zážitek, protože to bylo něco nového, co jsem do té doby nikdy neviděl. Během promítání Terra Femme mě také zaujal koncept „ženského pohledu“, o kterém hovoříte. Co pro vás představuje?

Tento termín má diváky přimět zamyslet se nad způsobem, jak projektujeme do obrazů pojmy jako neutralita a gender a jak obrazy dekódují genderovou optikou způsob, prostřednictvím něhož se pohybujeme ve světě. Nevěřím ani tak v rigidní koncept ženského pohledu, to by bylo příliš reduktivní. Je nicméně užitečný v tom, že předkládá divákovi myšlenku, že každý obraz je produktem individuální zkušenosti a nutí ho hledat v obraze důkazy této zkušenosti. Tak jako fotografie místa není místem samotným, hraje důležitou roli zprostředkování a rámování, které se k nám dostávají individuálním dotekem. Neexistuje neutrální obraz, jen tento střet.

Díky amatérským aspektům těchto záběrů – mimo jiné díky tomu, že jsou často nesestříhané – lépe vidíme okolnosti vzniku obrazu. Občas se kolemjdoucí pokusí filmařům prodat suvenýry, nebo od nich žebrat. Ukazují se mocenské vztahy a úhel pohledu je v tomto smyslu přesunut do fyzična. Vidíme skupinu turistů, která s režisérkami cestuje. Gender je tak pouze jedním aspektem jejich identity, ač v tomto projektu dominantním, ale přítomna je i příslušnost ke společenské třídě, rasa a spousta dalších způsobů společenské stratifikace. Je možné nahlédnout, jak prostřednictvím obrazů a často velmi nenápadně proudí různé druhy moci. Potom je samozřejmě zajímavé vidět ženy natáčet další ženy, zaměřit se na aktivity žen jiných kultur. Je to patrné ve spoustě materiálů a těžko byste jinde hledali takovou fascinaci například praním prádla na ulici, které se objevuje znovu a znovu. Samozřejmě si nemyslím, že ženský pohled je spjatý s praním prádla, ale dokumentace každodenních životů jiných žen je jakýsi krásný druhotný efekt.

Váš film se také dotýká jiných otázek, například paradoxního zobrazení vztahu mezi ženou a přírodou. Na jedné straně totiž záběry ukazují přírodu ve své majestátnosti a nespoutanosti, která může být spjata s feminitou a touhou zachytit pomíjivost okamžiku. Na druhé straně byly ovšem režisérky v té době silně omezovány, ať už technickými limity média, neexistující filmovou řečí nebo samotnou společností. Zajímalo by mě, jak vy vnímáte vztah mezi ženami a přírodou, kterou snímaly kamerou?

To je zajímavá otázka. Příroda je v záběrech a ve vztahu k osobě za kamerou snímána různě. Na jedné straně tu máme typické záběry vodopádů, rozhleden či vyhlídek v kompozicích, které se podobají obrazům z 18. a 19. století. Ty naznačují, že některé způsoby nazírání a pohledu jsou skutečně hluboce zakořeněné, jako bychom snad některé krajiny mohli zachytit jen v jejich nejzjevnější podobě. Je ironické, že v celém tomto projektu postaveném na hledání jedinečného a zvláštního nacházíme takové množství klišé.

<b><i>Terra Femme</i></b>

Na druhou stranu jsou součástí filmu záběry, scény a situace, kde jsou ženy na plátně, nebo kde okolní přírodu snímají zcela originálním způsobem, nebo minimálně nezvyklým na tu dobu. Ve filmu jsou například krásné černobílé záběry ženy jménem Christine Reid s  vysmátou skupinou horolezkyň v pohorkách a vlněných čepicích, jak prolézají jeskyněmi, svítí si přitom svíčkami a pijí z čutor ve sněhu. Takové výjevy v podstatě ledabyle narušují zažitý západní narativ, který ženy srovnával s přírodou abstraktně, jako s něčím, co je potřeba zkrotit, zároveň je však z krajiny vyháněl prostřednictvím mýtů o jejich zmizení, jako byla například Persefona. Takové narativy trestají ženy, které se odváží vypravit se samy na otevřená prostranství. Někdo jako já, kdo vyrostl na Západě, navazuje na tradice vyhlídek a cest na otevřená prostranství a čte Johna Muira a Emersona, si říká, že je to vlastně jeho dědictví, ale není. Tyhle úvahy se mi honí hlavou například při pohledu na filmy paní Johna Dixona z vrcholků Yosemitského údolí. Co slibuje daleké „někde jinde“? Touto otázkou se mimochodem zabývají skvělé knihy francouzské spisovatelky Nathalie Légerové.

Během výzkumu k tomuto projektu jsem strávila nějaký čas v londýnské Královské geografické společnosti, která byla v 19. století centrem britských průzkumníků. Součástí jejich sbírky jsou mohutné glóby z padesátých let 19. století, mapy a rozsáhlý fotografický archiv, ke kterému mají badatelé z jejich knihovny přístup. V hlavě mi utkvěl především způsob, jakým byly jednotlivé fotografie označeny, ona jedinečnost metadat. Narazila jsem například na fotografii britské vlajky na vrcholku hory označené štítky jako „sníh“ či „vrcholek“, nebo také „hrdinský“ a přemýšlela jsem nad tím, jak je v těchto archivech zapsaná zprostředkovaná zkušenost přírody, přeměna místa ve význam a emoci. Tyto skromné amatérské cestopisy ale nejsou ničím takovým. Jsou přehlíženy a zůstávají bez povšimnutí. Utvářejí si vlastní významy podle toho, čemu věnují pozornost.

<b><i>Terra Femme</i></b>

Což je velice zajímavé a možná i to je jedním z důvodů, proč mi film natolik učaroval. Plánujete tedy i nadále prozkoumávat formát filmových esejí a věnovat se práci s archivním materiálem i ve svém dalším projektu?

S archivními médii pracuji často, momentálně se zabývám vojenskými filmy, které dokumentují využití zvířat v armádě. Také bych už dlouho chtěla natočit film o archeologických vykopávkách, existuje totiž nesčetné množství natočených expedic, kde se lidé jen hrabou v hlíně. Myslím, že má tvorba se začíná čím dál více zabývat rolí jazyka. Terra Femme je zatím mým nejosobnějším filmem, zčásti také proto, že své myšlenky a poznámky artikuluji vlastním hlasem. Nicméně bych moc ráda pokračovala v tomto formátu komentovaného promítání, během něhož vzniká prostor pro diskuzi a improvizaci.

Zkušenosti s atypickou prezentací svých filmů – tedy jinak než v kinosále – máte nejen jako režisérka, ale i jako kurátorka. Vnímáte rozdílně situace, kdy je váš film promítán v klasickém kině a kdy například v galerii? Jak na tyto formy prezentace pohlížíte optikou režisérky a kurátorky?

Myslím si, že hranice mezi filmařinou a kurátorstvím je tenká. Předtím, než se pustím do nového projektu, v rámci přípravy a výzkumu často kurátoruji a dávám dohromady asociativní programy. Například jsem dělala několik programů a přednášek ohledně cestování žen v narativních filmech a tento výzkum se pak hodně odráží v mém komentáři k Terra Femme. Také už několik let působím jako spolukurátorka v losangeleském mikrokině Veggie Cloud, kde sestavujeme tematickou dramaturgii ohledně všeho od kamenů a kamenolomů po plastické operace a mateřství – jde tedy o témata, jež mě osobně zajímají a kterým se posléze věnuji i ve svých filmech. Samotné pátrání a výzkum, sběr materiálu a jeho vylepšování a následné vymýšlení formy pro výstavu, ať už specifickou pro daný prostor, nebo spjatou s živým vystoupením (kurátorovala jsem například program, který propojoval film a loutkové představení), to všechno je tvůrčí činnost srovnatelná například s filmovým střihem a má s ním leccos společného. Ovládáte tok času. Jediným rozdílem je, že živá událost proběhne pouze jednou, ale to je na tom to krásné.

---

Text vznikl v rámci workshopu Média a dokument 2.0, který byl podpořen z Fondů EHP a Norska 2014–2021.