Nic si nepamatuji

Introspektivní styl snímku Nic si nepamatuji je divákovi patrný od první scény, záběru z režisérčiny ruční video kamery, kterou natáčí sebe a své spolubydlící, jak v jejich bytě pijí šampaňské a připíjejí si na zdraví.

Rychlý sled video záběrů displeje mobilního telefonu se zprávami, režisérčina polonahého odrazu v zrcadle v koupelně, nahodilých kousků oblečení a shotů z ulice probleskuje divákovi před očima jako rozházená skládačka předchozí noci, na kterou se marně pokoušíme rozpomenout, když se následující ráno probudíme s příšernou kocovinou. Je to úvod, ze kterého se nám roztočí hlava a který jasně naznačuje, co bude dál.

Tímto způsobem nám Diane Sara Bouzgarrouová odhaluje své video pátrání do období života, ze kterého si mnoho nepamatuje. Ve svých poznámkách k filmu sama autorka píše: „Ve chvíli, kdy v Tunisku, zemi mého otce, propuká revoluce, já zažívám intenzivní období boje s maniodepresivní psychózou. Téměř úplně ztrácím paměť. O pět let později nacházím hodiny záznamů, na kterých je vše, čím jsem procházela. Cílem tohoto filmu je znovu nabýt mou paměť a ukázat realitu člověka v tomto stavu.“

Projekt začal o pět let později, poté, co se autorka vrátila z měsíčního pobytu na psychiatrické klinice. Poté, co prošla stovky hodin videozáznamů, tucty fotografií a dva deníky plné zápisků i kreseb, začíná skládat kousky skládačky své vlastní paměti.

Výsledný film se zabývá otázkami povahy samotné paměti i toho, jak funguje naše mysl. Pro každého, kdo někdy narazil na vybledlou fotografii nebo dopis, který napsal už velmi dávno a uvědomil si, že si na nic z toho už vůbec nevzpomíná, je toto opravdu podmanivý snímek.

Nic si nepamatuji je směsicí experimentální filmařiny, domácího videa a reportáže. Chvílemi je tento film znepokojující, pak zase chvíli intimní a občas dokonce lehkovážný. Do jaké míry skutečně sdílíme režisérčin intimní boj s její pamětí a sebe samou? Do jaké míry je její život podobný životům nás všech, které se skládají ze všedních okamžiků, a jen někdy se v nich díky lásce dokážeme ubránit zdrcujícímu množství věcí postrádajících smysl?

Není snadné se na tento film dívat. Autorčin příliv obrazů totiž diváka vrací do jeho vlastního života a nutí ho přemýšlet nad podstatností jeho malicherných starostí. Tento velmi upřímný sled obrazů odkrývá pravdu o zkušenosti mladé ženy, která se snaží získat zpět kus svého života, jenž ztratila kvůli duševním mukám.

Nahodilé záběry byly pořízeny z okýnek aut, uvnitř nočních vlaků, a zachycují také fragmenty uměleckých instalací či snímky jejích přátel umělců. Najdeme zde i noční scénu, zobrazující pokus člověka, který nemůže spát, o složení písně s názvem „Starej se o sebe a zavři už konečně hubu.“ Diane zde mluví přímo do kamery a její tvář rámují tmavé kudrnaté vlasy pod stropem z trámů ve tvaru krucifixu. Její bolest je zde jasně přítomná ve změti jednotlivých střípků, ve kterých se snaží najít smysl a řád. 

Diane měla v tomto období i chvíle, kdy byla schopná myslet jasně. Vzpomíná si na silvestrovský ohňostroj a několik dalších úlomků událostí. Zároveň se však zdá, že trauma z její hospitalizace, které odráží její tehdejší rozpad mysli a které se nám odkrývá v útržkovitých epizodách, její paměť zcela vymazalo. Jen díky zkoumání své vlastní minulosti ve videích a dalších artefaktech je Diane schopná získat zpět své ztracené roky. 

Ve snímku Nic si nepamatuji Diane pochopí, že onen ztracený čas je navždy pryč. Nyní se již může pokusit jen o jediné – proměnit svou osobní ztrátu v umění, jak nakonec sama stvrzuje svou závěrečnou výpovědí: „To ponětí o ztraceném čase, který nám již nic a nikdo nikdy nevynahradí.“