Tyto webové stránky používají soubory cookies, které nám pomáhají zlepšovat naše služby, personalizovat reklamy a analyzovat návštěvnost. Používáním našich stránek s tímto souhlasíte.
Více informací
DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Největší síla je v prosté výpovědiKoláž Aňi Jakš k Anatomii strachu pro Audionaut

Blog

Největší síla je v prosté výpovědi

7. 1. 2021 / AUTOR: Dan Moravec

EDIT Jaký je nový podcastový cyklus Anatomie strachu, který letos vyhrál dokumentární kategorii na rozhlasové přehlídce Prix Bohemia Radio? Podcast pro Audionaut vytvořili Brit Jensen, Jiří Slavičínský a zvukový umělec Martin Ožvold. Co při něm objevili, proč vsadili na pestrost a proč se lidé obecně tak rádi bojí? Tyto otázky si klade dokumentarista a dramaturg Dan Moravec ve svém prvním blogu pro dok.revue.

Je to staré jako my. Už od pravěku sedáváme kolem ohňů a vyprávíme si děsivé příběhy. Na táborech, na chatě, v lese, u krbu, sedíme ve tmě kolem bezpečí světla a posloucháme.

Rádi se totiž bojíme.

Bojíme se rádi v bezpečí, pod kontrolou, bezpečně, protože nás takové poslouchání uvolňuje, jsme šťastni, že podobnou zkušenost nemáme, a zároveň víme, že podobnou zkušenost můžeme kdykoli mít. A nevíme kdy, kde, s kým a z čeho.

Děsí nás, když strach přijde bez kontroly, nečekaně, převálcuje nás a zvítězí.

Mudrci říkají, že je jen jeden strach – strach z nebytí. A je to paradoxní, protože podle mudrců nemůžeme nebýt.

Strach potřebujeme k přežití a strach nás zároveň může zabít.

Ta ambivalence je rajcovní.

Pestrost našich strachů

„A čeho se bojíš ty?“ ptají se tvůrci pětidílného podcastového cyklu Anatomie strachu z produkce Audionautu: autoři Brit Jensen a Jiří Slavičínský a zvukový umělec Martin Ožvold. A vybrali pestře. Strach z neznáma, z milovaného člověka, z výšky, ze smrti a zničení planety našimi odpady v dílech Les, Okno, Štafle, Rádio a Kafe.

Tu pestrost chápu, vítám ji a zároveň mi trochu vadí. Dramaturgicky těká ve snaze obsáhnout, ale já někde uvnitř nepotřebuju obsáhnout. Ano, je to rozmanité, ale… Každý díl je svébytný, nezávislý. Neměly by ty díly být hlubší? Podrobnější? Víc propojené? Jdou propojit? Stojí vedle sebe? Ústrojně? Co mi tam chybí? Chybí vůbec něco? Po dvou týdnech od poslechu čtu, že tvůrci chtěli natočit osm dílů a pečlivě hledali právě onu pestrost. Je nutná?

Koláž Aňi Jakš k <b>Anatomii strachu</b> pro Audionaut

Dokumentaristka Brit Jensen to nemá jednoduché. Spolu s Magdalenou Sodomkovou přinesly do českého prostředí žánr podcastové true detektivky svým dílem Matematika zločinu, užily si svoje (ocenění i obstrukce) a určitě s tím byl nějak spojený i strach. Ten Brit velmi zajímá (viz dokumenty Peklíčko, Umřít a přežít to). Sama říká: „Naše strachy o nás hodně vypovídají. Jsou jako škvírky ve dveřích, přes které vidíme přímo do nitra lidské podstaty – pokud na to najdeme odvahu.“ Odvahu nachází a přináší (tentokrát spolu s Jiřím Slavičínským, oceňovaným autorem převážně zahraničních projektů) do Česka další neznámý, ale za hranicemi velmi oblíbený a zavedený žánr – true horror. A být průkopníkem nemusí být snadné.

Anatomie strachu je pro české prostředí nová, svěží, jiná, jednoduchá a přesně cílící. V prostotě je krása, největší síla je v prosté výpovědi. Už slyším hlasy, že chybí odborníci (tahle nudná potřeba je české specifikum), že se vlastně nic nevyřeší, že to nemá kontext a tak dále. Zaplať pánbůh, že nemá. Protože právě takhle se postupem poslechu dostáváme do pozice těch, kteří se (odvážně, což je legrační, když jsou to hrdinové strachu) svěřují s tím, co zažili, čeho se nejvíce bojí. A je to tak obyčejné, že to osloví každého z nás. Protože se bojíme úplně stejně.

Trojí autorská meta

Jste tam. Naplno. Až magicky. Běžíte lesem, kinkláte se na štaflích nebo umíráte v nemocnici. Autoři se nebojí rozbít tok řeči do opakujících se lámaných beatů, výpověď se rozpadá, zaskočená silou emoce, překrývá se a znovu se láme, vrší se a je to zvukově skvěle vystižená paralýza, kdy vám ztuhne celé tělo, myšlení, řeč, protože vás ochromil strach. Jak přesné. Opakování spojek „a“ (hlavně v díle Les), zdánlivě neupravený proud řeči, hledání správného vyjádření s pomocí „jako“, překrývání, samply slov… Provokující. Autenticky vtahující.

A umím si představit to pokušení nenechat příběh jen hrdinům vyprávění, kteří mluví, svěřují se. To oni se báli a autor může snadno podlehnout potřebě jim příběh okořenit, pozměnit, přivlastnit si ho ke svému obrazu nebo ho vygradovat podle svého. (Znáte tu potřebu skákat do řeči a říkat: Ale já…) A přesně tohle Jensen a Slavičínský neudělají. V oné (samozřejmě, že dramaturgicky upravené) autenticitě, kdy nechávají na respondentovi, aby se vypořádal s tím, co zažil, a sdílel to s námi, vidím největší plus, dosaženou metu cyklu. Autorské pokorné upozadění. Jistě, že autoři zkrátili hodinové výpovědi, cizelovali, ale nic nevypadlo, nic se neumenšilo, nic svého do toho nevložili, jen to celé povýšili, osekali na dřeň, vyhmátli.
 

„Jste tam. Naplno. Až magicky. Běžíte lesem, kinkláte se na štaflích nebo umíráte v nemocnici. Autoři se nebojí rozbít tok řeči do opakujících se lámaných beatů, výpověď se rozpadá, zaskočená silou emoce, překrývá se a znovu se láme, vrší se a je to zvukově skvěle vystižená paralýza, kdy vám ztuhne celé tělo, myšlení, řeč, protože vás ochromil strach. Jak přesné.“

To je první meta. Tou druhou je vedení rozhovoru, ze kterého slyšíme jen odpovědi, ale jasně cítíme, že to je rozhovor. A tím, jak autoři upozadili sebe, je to rozhovor intimní, otevřený, autentický a hlavně – každý z hrdinů komunikuje s námi, posluchači. Miriam a Johny, Simona, Anna Marie, Marek a Kryštof si se mnou povídají, a i když mlčím a většinou pociťuji to, co oni, je to živý dialog, zdaleka nekončící dokončenou výpovědí.

Vyvolat takový pocit není jen tak. Pomáhá zpřítomnění situací, ale to je jen nástroj, sám o sobě nestačí. Cítíte totiž napojení. Druhá meta obou autorů.

Napojení umožňuje v celé té obyčejnosti prožívat mnohé vrstvy výpovědí. Proto se s nimi bojíme, proto někdy nesouhlasíme, divíme se, jsme prostě s nimi. A to je všechno.

Ilustrační fotografie k <b>Anatomii strachu</b>. Zdroj FB Audionautu

Audiovyprávění najednou dosahuje hrany svých možností. Vplížit se, pohltit, imaginovat a zapomenout na rozdíly já versus oni. Až na to, že u toho „ohně, kde se vyprávějí děsivé příběhy“, sedíme sami. Se sluchátky na uších. A osvobozuje to. Až terapeuticky.

Během poslechu se přistihuju, že právě teď musí přijít pauza, kdy potřebuju strnout spolu s hrdiny v té jedinečné chvíli. A ona přijde. (Nejmarkantnější v díle Rádio.) Práce s pauzami je intuitivní a opět přesná.

Průnik do dalších možností

A zvuk. Martin Ožvold odvedl práci, kterou nevnímáte na první dobrou, ale podprahově se vám zarývá pod kůži, organicky se spojuje s vyslovovaným, s tokem řeči, graduje, ustupuje, je živá. Je živá stejně jako zkušenosti vyprávějících hrdinů. Tedy většinou vlastně nepříjemná, znepokojující, nic nikde nevyčnívá, neruší, o zvuku vím i nevím zároveň. To je umění. Třetí meta cyklu.

Anatomie strachu je vyzrálá, sebevědomá snaha zkušených tvůrců pootevřít hlubiny strachu v nás. A daří se jí to všemi prostředky, které používá. Nakonec i zájmem a svobodným nadšením, které je z práce cítit. Takhle nějak měla vypadat DokuVlna na Radiu Wave ve svých začátcích. Ale nemůžu si odpustit jeden velmi silný dojem z celého cyklu. Proč mám pocit, že je to jen rozehřívání se k něčemu ještě hlubšímu, podvědomá příprava na pátrání ještě osobnější, kde posluchač a poslouchané mohou už beze zbytku splynout?

Jako by si Jensen a Slavičínský osahávali tematický i žánrový terén. Jako by až v průběhu realizace cyklu začínali chápat, že toto je vlastně maximum možného. Teď to tedy udělali a najednou se něco otevřelo, až teď, průnik do dalších možností, které je předtím vůbec nenapadly. Ale bez této zkušenosti by to nešlo, nemohli vědět, že to existuje. Teď už to vědí. A věřím, že nám to ukážou ve své další společné práci. Na tu se opravdu těším.