Nejsilnější dokumentární filmy, knihy a události roku 2025

Linda Bartošová, novinářka, autorka, podcasterka (Sirény)

1. Dokument Co s Péťou? zachycuje náročnou péči o těžce autistického syna, zásadní díry v systému i místy až neuvěřitelné nasazení sociálního pracovnictva.

2. Name od francouzské autorky Constance Debré. Míra nihilismu a odmítání všech konvencí – textových, feministických i životních – mě možná trochu paradoxně hodně občerstvila.

3. Koncert Yung Leana ve Fóru Karlín, ale možná jen proto, že to bylo nedávno. Každopádně povedený a silný to bylo moc!

Libor Cinegr, režisér, hudebník

1. Doktor na tripu

2. The DOSE effect 

3. Academia Film Olomouc

Josef Císařovský, režisér a scenárista

1. Zcela jednoznačně dokument Davida Vana Hej, Češi!

2. Ivan Fíla – Tisíc očí

3. Na projekci filmu Mýtická trilogie (1994), kterou AFO uvedlo znovu po 30 letech před plným sálem 25. dubna tohoto roku. 

Tereza Domínová, publicistka

1. Co s Péťou? Film, který je silný nejen jako individuální příbeh, ale také vnáší do veřejného prostoru otázku, jak se jako společnost stavíme k péči a solidaritě.

2. Pedagogika utlačovaných od Paula Freireho, ke které jsem se konecně dostala. Bojujme za polidštění.

3. Na Berlinale, které mě po pochmurné zimě neskutečně nabilo energií i inspirací, diky filmům jako If I Had Legs, I'd Kick You, Reflection in a Dead Diamond, BLKNWS: Terms & Conditions nebo Köln 75. 

Tadeáš Daněk, režisér

1. Letos mě nejvíc zasáhla dokumentární série Mr. Scorsese. Ostudně jsem se díky sérii dozvěděl, že natáčel i dokumenty. Postupně jsem viděl všechny jeho dokumenty a zvlášť silně na mně zapůsobil film o George Harrisonovi.

2. Kniha, která mě v roce 2025 nejvíc inspirovala, je Zamilovaný poutník od Josefa Formánka. Je to poetický a hluboký román o lásce, cestě a samo‑poznání — autor v něm sdílí své prožitky z pouti z Čech do Assisi a otevírá tím téma poutnictví, ke kterému já sám mám blízko.

3. Kulturní událost, na kterou vzpomínám nejraději, je koncert Tylera, The Creatora v O2 areně. Byla to neskutečná show o tom, jak jeden člověk dokáže přirozeně zaujmout obrovské davy a vytvořit autentický, emocionální zážitek.

Tereza Daniell, dokumentaristka, dramaturgyně

1. Nicole Vögele: The Landscape and the Fury 

2. Nikoliv kniha, ale tištěný feministický filmový magazín TOTALE, konkrétně jeho druhé vydání, které vyšlo v listopadu 2024. Od června 2025 je k dostání třetí vydání, které si chci přečíst o Vánocích. Magazín je v němčině, část příspěvků je anglicky, dá se pořídit zde. Velmi dopručuji! 

3. Výstava Steiny Vasulky v Reykjavíku, k vidění do 11.1.2026.

Paula Ďurinová, filmová dokumentaristka

1. Rozhodla som sa spomenúť niekoľko filmov, ktoré ma tento rok zasiahli a ostali so mnou ešte veľmi dlho po odchode z kina a osobne v nich vnímam nielen silný aspekt aktuálnosti, ale aj nadčasovosti. Nahliadaním cez osobné a politické histórie, systému odboja (proti zabudnutiu), ale aj práce s filmovým jazykom, ako priestorom pre prežitie dôležitej skúsenosti, kontextualizujú prežívanie súčasnosti.

Taiwanský film After the Snowmelt autorky Lo Yi-Shan, ktorý ma dostal do takého vnútorneho medzipriestoru, že som ho musela počas festivalu vidieť ešte raz. Film spracováva zármutok po náhlej strate priateľa autorky, ktorá sa snaží zrekonštruovať časovú os udalostí, ktoré k strate viedli a nakoniec sa sama vydá na cestu po jeho stopách a aj stopách svojho zármutku. TIež by som určite spomenula film With Hasan in Gaza od autora Kamala Aljafariho. Tvorca objavil vo svojom archíve záznam, ktorý nakrútil v Gaze v roku 2001, keď sa vydal hľadať bývalého spoluväzňa, s ktorým strávil čas v zajatí insraelského väzenia. Z krátkych filmov ma veľmi zasiahli a inšpirovali filmy Daria's Night Flowers (režie Maryam Tafakory) a The Flowers Stand Silently, Witnessing (režie Theo Panagopoulos), ktoré tiež vnímam ako nesmierne aktuálne.

2. Tento rok som sa opakovane vracala napríklad ku knihe Depression: A Public Feeling od Ann Cvetkovich, s ktorou som, popri iných publikáciách, pracovala ako s inšpiráciou pri svojom poslednom filme. Silne ma zasiahla aj kniha Minor Detail od Adanie Shibli. Kniha rozdelená do dvoch častí, v jej prvej časti rozpráva príbeh palestínskeho dievčaťa zavraždeného izraelskými vojakmi jeden rok po Nakbe, v roku 1949. Táto udalosť je prenesená do súčasnosti, keď sa Palestínčanka z Ramallahu vydá za týmto zdanlivo „nepodstatným detailom“ a postupne odhaľuje život pod okupáciou, dlhodobo prebiehajúceho vymazávania existencie a histórie Palestínčanov. Toto systemické násilie sa zobrazuje nielen v samotnej ceste krajinou, mapách a mocenských štruktúrach okupúceho Izraela, ale aj v prežívaní v jej vlastnom tele. Tieto posledné dni sa tiež teším na koncentrovanejší ponor do knihy Potential History: Unlearning Imperialism od Arielly Aïsha Azoulay, ktorú som práve začala čítať a verím, že ma bude inšpirovať aj v nasledujúcom roku.

3. Festival Artwife, ktorý sa pravidelne koná na konci leta na Liptove. Feministický, umelecký a politický festival, ktorý vytvára priestor pre dôležité témy, solidaritu a prepájanie komunít. Okrem prírody to bol pre mňa silný moment návratu domov na Liptov.

Jan Gogola ml., režisér, dramaturg, pedagog ateliéru Audiovizuální tvorby FMK UTB ve Zlíně

1.+2.+3. Jelikož leitmotivem mé odpovědi je princip hybridnosti, tak snad nebude vadit, když hybridně neboli napříč anketními otázkami také odpovím, jelikož i to „nej“ je vždy situační povahy, jak ostatně poznamenává i Michel Serres: „…: dobré metody získáváme z problému, který se pokoušíme řešit. Ta nejlepší řešení jsou tedy lokální, jedinečná, specifická, adaptovaná, původní, regionální. …Nejlepší syntéza se může naopak odehrát jen na poli maximálních rozdílů, ve zvrásněném, tygrovaném, obnaženém smíšeném prostoru – mějte před očima Harlekýnův kostým.“ (Michel Serres – Vyjasňování: Pět rozhovorů s Bruno Latourem). Příkladem syntézy maximálních rozdílu je film Pozoruhodný život Ibelinův obnažující smíšený prostor dokumentu a videohry, reality a fantasy, režiséra (Benjamin Ree) a protagonisty (Mats Steen alias videoherní postava Ibelin), který se stal prostřednictvím svých psaných digitálních záznamů spoluautorem scénáře přes to, že iniciačním momentem vzniku filmu se stalo jeho úmrtí. „Opakovane prekračujú hranicu medzi virtuálnym a fyzickým svetom, aby sme konečne pochopili, že aj virtuálny svet je svet reálny. Už len kvôli času, ktorý v ňom trávime. Technicky dokonalý trikový film Avatar 2 mi vyšumel z hlavy s poslednými titulkami. Nad pozoruhodným životom Ibelina Redmoora rozmýšľam už druhý deň.“, poznamenává smatana.sk ve své recenzi k filmu na ČSFD.cz. Dominantním žánrem posledních dekád je fantasy jako alternativa k entropii zatím poslední neboli komunistické utopie. Jelikož nemáme vizi pozemskou, tak se unikáme k té fantaskní, jejímž přirozeným důsledkem je například také akcelerace konspirací jako avatarů svého druhu. Pozoruhodný život Ibelinův prostřednictvím hybridní interakce skutečného s imaginárním vypráví v rámci videohry World of Warcraft Matsův příběh v podobě pozemské fantasknosti. Jde o mýtus všedního dne, jenž se místy neubrání idyličnosti, jde o smíšený prostor přirozeného s nadpřirozeným. Serres k principu mýtu ve zmíněné knize odkazuje a uzavírá ji až mýtickým zvoláním: „Nežli budeme organizovat dobro druhých, což často znamená působit jim násilí, minimální závazek si žádá, abychom se svědomitě snažili jim toto zlo nepůsobit. Maximální závazek by navíc spočíval v tom milovat nejen ty nejbližší osoby, ale všechny dohromady globálně, jednotlivce i kolektiv, živé i neživé: proto potřebujeme více než morálku, přinejmenším nějaké náboženství. A k této otázce bude třeba napsat – nebo přečíst? – nějakou novou knihu.“ Já jsem možnou pasáž z takové „knihy“ zakusil v říjnu 2025 na rumunském dokumentárním Astra Film Festivalu. Po jedné z projekcí jsem vyšel z kina, před nímž mě zarazil výjev v řadách seřazené mladé armádní jednotky, která následně napochodovala do sálu, jenž se stal hybridem filmové senzitivity a vojenské síly. Musel jsem se jít na chvíli ze zvědavosti na tu projekci podívat a překvapily mě zjihlé a místy slzící tváře v uniformách sledující film o válečném konfliktu. Ocitl jsem se ve World of Warcraft, v němž vojačky a vojáci zvládli quest vystavit se zásahu světlem festivalově osobitého filmu. V nastalé obnaženosti nepravděpodobně smíšeného prostoru mě napadlo, že se zabíjíme proto, že nevíme, jak být spolu jinak. Nechť nám k tomuto spolubytí napomáhají mýtické obrazy třeba tohoto sjednocujícího institucionálního druhu, v jehož rámci se řady sedaček staly zákopy společenského zcitlivění.

Tereza Hadravová, teoretička, estetička, pedagožka
1. Letopis (2025) Martina Kollára mě v první řadě oslovil svým podmanivým rytmem, který mnou při projekci hluboce rezonoval a skutečně zbystřil můj pohled. Pomalu plynoucí výjevy zmaru, absurdity a krutosti prezentované v řádu běžného, všednodenního, rutinního, ve mně – kromě úvah o tom, jak se lidské i nelidské proplétá v našem čase a prostoru -, vzbudily i slast z prostého sledování světa, který, jak říká Virginia Woolf v knize K majáku, „sotva přišel o svou samotu, třebaže ji kdosi zahlédl“.

2. Kniha Metry za vteřinu dánské autorky Stine Pilgaard, jejíž překlad vyšel v plzeňském nakladatelství Euskaldun, mi připomněla, jak zábavná – při určitém úhlu pohledu – je opakovaná snaha porozumět druhému, i její věčné selhávání.

3. Do Galerie Středočeského kraje (GASK) v Kutné Hoře jsme vyrazili na výstavu „12/15 přece...“, která mapuje činnost členů uskupení v období rozťatém podobným lomítkem, jaké je v jeho názvu – osmdesátých a devadesátých let. Nakonec mne ale více oslovila stálá expozice, otevřená v roce 2024 pod názvem Labyrintem. Vstoupila jsem do ní audiovizuálním tunelem, jemuž dominuje performativní video Adély Matasové Každý jsme jednou přísahali (2019). Obraz přísahajících rukou tažených v protiběžných směrech mě provázel i v dalších místnostech a na vystavená díla jsem hleděla jako na gesta, přísahy svého druhu, existující v ohniscích tlaků a sil.

David Havas, vedoucí kina Ponrepo, Národní filmový archiv

1. Po letech jsem viděl Cestu (1991) Ivana Vojnára, která je v období rozevírajících se nůžek mezi nejvyšší třídou a těmi ostatními mimořádně aktuální a ... je to jeden z nejcitlivějších českých filmů, které znám. Z nových filmů to byla Lucrecia Martel a její Nuestra Tierra o postupném nenápadném vyvlastňování půdy od původních obyvatel.

2. Byly dvě – Wrecking Crew od Johna Alberta a Duchové mého života od Marka Fischera. První je autobiografická kniha o životě hudebníka a hudebního publicisty Johna Alberta a druhá je soupis esejů významného kulturního publicisty. Společně mne přivedly na myšlenku, že podobně jako filmoví tvůrci a tvůrkyně píše velice poutavě o jiných než svých filmech (a často objevněji než sebelepší kritici), stejně tak publicisté mohou velice poutavě psát nikoliv o díle cizích autorů, ale v rámci rozvinutého knižního trhu také na přímo o svých životech a aspiracích. Jen to často není povzbudivé čtení.

3. Byl jsem poprvé v Benátkách a překvapilo mne o jak inkluzivní, zejména v sekci Orrizonti dramaturgicky inspirativní a neelitářský „cosy“ festival jde. Nejde se nevrátit.

Martin Hrnčíř, redaktor kulturní redakce, Český rozhlas/ Radiožurnál

1. 2000 metrů do Andrijivky

2. Román pro pitomce – Lukáš Balabá

3. Výstava grafika Jiřího Samka v Polici nad Metují

Barbora Chalupová, scenáristka a filmová režisérka

1. Pan Nikdo proti Putinovi – Pavel Talankin, David Borenstein

2. Když nám bylo míň – Oliver Lovrenski

3. Nine Inch Nails - „Peel It Back Tour“

Martin Imrich, filmový režisér

1. Vybírám dva filmy, které se mi od jejich zhlédnutí neustále vracejí a které se mohou na první pohled zdát podobné, neboť krajně zacházejí s filmovým obrazem a formou, i když každý jiným způsobem. S menším zpožděním viděná Osamocená odpoledne od Alberta Serry jsou filmem, který dokazuje, že obraz sám o sobě bez zbytečného vysvětlování dokáže obsáhnout všechno. Krystalicky čistá kinematografie, která hypnotizuje i na televizní obrazovce. Jaké to asi musí být v kině?! Druhý film, který se mi pořád vrací, jsem viděl před měsícem na IDFA v nejkrásnějším kině na světě (Tuschinski) a jde o nejnovější film Viktora Kossakovského Trillion. V tomto osmdesátiminutovém filmu po celou dobu sledujeme ženu (jejíž tvář mj. nikdy neuvidíme), která putuje po skalnatém pobřeží s pytlem na zádech ke břehu moře, do kterého nezřetelný obsah pytle vysypává. Film má neuvěřitelně čistý až sterilní, digitální, černobílý, high-end budgetový obraz, který na mě působil podobně odtažitým dojmem jako např. reklama na Dior. Nemohl jsem se zbavit dojmu příliš přepjatě minimalisticky se tvářící, možná až symbolické, každopádně ale velmi důležité zprávy o současnosti, která mi po celou dobu dokonale unikala. Po filmu Kossakovský na pódiu mluvil o tom, co přesně to žena ve filmu do moře hází (záměrně nespoileruji), že je skutečná bytost (Jak jsem mohl tohle předpoklad na festivalu dokumentů zapomenout?) a také, že tuto činnost žena dělá každý den. Pak řekl, že si jí za to neskutečně váží, sám sebe dojal a začal si otírat slzy, což na mě zapůsobilo sympaticky. Tyto nově nabyté informace na mě udělaly celkem dojem a donutily mě nad filmem znovu, zpětně uvažovat a částečně mu i rozumět. Dodnes se mi vrací spolu s otázkou: Nejsou některé dokumentární filmy trochu plytké a nespoléhají až příliš na mimofilmové kontexty – dodatečné vysvětlování, autorovu přítomnost, autenticitu jednání a důležitost gesta – místo toho, aby význam unesl samotný filmový obraz?

2. Když jsem loni objevil a doslova zhltnul trilogii Vernon Subutex od Virginie Despentes, s nedočkavostí jsem očekával vydání její nejnovější knihy Čau debile!, která má moje očekávání doslova přeplnila. Nechci zdlouhavě vyjmenovávat všechny kvality a témata, jimiž se kniha pohybuje – raději uvedu jednu ze svých poznámek, příhodnou pro médium píšícím o filmech: „Kinematografie je koncipovaná tak, aby byla po chuti boháčům, co ji financuji. Je to umění utvářet realitu, jak ji chtějí oni. Čím se vyznačuje pán? Rozhoduje o tom, co vznikne. O tom, co za mašinérii, rekvizity a obyčejné lidi se dostane do záběru, za jakých podmínek, a co zůstane mimo něj. Kinematografie uspokojuje svoje pány. Je to řetězec ponížení. Každý si na své úrovni potvrzuje, jakou má moc. Aby se pomstil. Váš průmysl nikoho neoblbne, pánové. Vaše filmy smrdí neštěstím a poslušností a zákeřnou propagandou.“

3. Velmi zásadní kulturní událostí je pro mne publikace masivního svazku sebraných spisů Karla Vachka v nakladatelství Větrné mlýny. Velké díky patří všem, kteří toto umožnili.

Pavel Jurda, režisér, scenárista, dramatik

1. Prezidentka Marka Šulíka, intimní portrét ženy v nejvyšší politické funkci, která svým příkladem vyzývá k tomu, aby politici byli především lepšími lidmi.

2. Domácí potřeby J. A. Pitínského, pro radost z jazyka a životadárnou schopnost pozorovat neviditelné nitky. 

3. Film Od marca do mája Martina Pavola Repky. Jemný a přesný film o velké síle rodiny. „Trocha sa bojím a velmi sa těším!“, říká s velkou přesvědčivostí matka skoro dospělých dětí, která ve středním věku nečekaně otěhotní. Velmi se těším na další film tohoto talentovaného režiséra.

Vladimír Just, teatrolog a literární kritik

1. Možná dokument Velký vlastenecký výlet Robina Kvapila, ty týpky vybral skvěle, jejich putinobolševismus byl jak na pitevním stole, jen mě na režiséra mrzí, že si neodpustil, poté co ty malé české fašounky konfrontoval se smrtí a vraždami v Buče aj., uplatnit opět svůj typický defétistický závěr, ve smyslu – je to marné, je to marné, je to marné. To dělá i ve svých občansky průbojných ekologických dokumentech v Nedej se. Myslím, že to je pravý opak k dokumentu Pan Nikdo proti Putinovi, kde režisér z jeho hrdiny obyčejného učitele Paška, navzdory tomu, že končí emigrací (kam proveze ten své filmové svědectví o putinismu) nekončí v marasmu, naopak nerezignuje a jede dál!

2. Už léta provokuji všechny natěšené novinekchtivé redaktory, když uvádím jako knihy roku, třeba 400 - 2 500 let staré spisy či jejich dramaizace – od Komenského Labyrintu až po Platonovy dialogy se Sókratem, nejpronikavějším kritikem našeho dnešního marasmu a útěků před brutálně vytěsněným etickým rozměrem všeho našeho pinožení.      
 

3. Živé vystoupení fenomenálního folkově-jazz-rock-bluersového tria Vladimír Merta-Jan Hrubý-Ondřej Fencl na Akademických týdnech v Novém městě nad Metují 30.7- 2025., starší pánové zázračně ožili, podporování mladým neokázalým Fenclovým drivem.  
 

Ondřej Kazík, programový ředitel festivalu AFO

1. Letos mě silně zasáhlo mnoho nejen dokumentárních děl. Vybírám pouze čtyři. The Veiled City režisérky Natalie Cubides-Brady, a to pro sílu autenticity archivních záběrů londýnského smogu, který mi až příliš živě připomněl vzpomínky na dospívání na Ostravsku. Lišejníky Ondřeje Vavrečky. Lišejníky od té chvíle považuji za nejabstraktnější umělecká díla mezi živými organismy. Ta druhá debutující režisérky Marie-Magdaleny Kochové pro empatii, sílu i citlivost, s jakou snímek dokáže zprostředkovat vnitřní svět své protagonistky. A konečně Tracing Light Thomase Riedelsheimera, jenž letos otevíral festival DOK Leipzig. Riedelsheimer zkoumá světlo s fascinací i pokorou, klidným a promyšleným přístupem. Ve svém snímku vypráví v jiném čase o tomto nejabstraktnějším i nejkonkrétnějším fyzikálním jevu, který se projevuje jako proud částic i vlna a bez něhož by nebyl film. Tracing Light je ten nejlepší snímek k oslavě slunovratu a úžasu nad světlem, které umožňuje kinematografii.

2. V únoru 2024 vyšel český překlad knihy Úsvit všeho: Nová historie lidstva (The Dawn of Everything: A New History of Humanity) od Davida Graebera a Davida Wengrowa. Tato publikace mi od svého původního vydání zásadně rozšiřuje obzory a mění pohled na lidskou minulost. Autoři ukazují, že dějiny nelze redukovat na jedno velké vyprávění o lineárním pokroku. Naopak, historie je plná politických experimentů, kreativity a odvahy představit si jiné formy uspořádání společnosti. Druhou knihou, která mi v roce 2024 rozšířila obzory, byla sbírka esejů českého autora Luďka Čertíka Spolu, nezkrotní: Eseje ze živého světa. Čertíkův zkoumavý a poetický pohled na mimolidskou přírodu, naše místo na planetě i jedinečný vztah ke krajině mě přiměl k hlubší reflexi světa kolem nás. Autorovy postřehy a úvahy podněcují čtenářstvo nejen k přemýšlení, ale také k aktivnímu vykročení do terénu a intenzivnějšímu prožívání přírody. Tato kniha je cenným příspěvkem k diskuzi o našem soužití se všemi pestrými formami života na Zemi.

3. Transformace Státního fondu kinematografie na Státní fond audiovize od ledna 2025 je podle mě nejvýznamnější událostí v české audiovizi za poslední rok(y). Tato změna rozšiřuje působnost fondu i na další formy audiovizuální tvorby nad rámec kinematografie. S transformací bude podporovat i vývoj a výrobu seriálů, videoher a dalšího audiovizuálního obsahu. K Novému roku a Novému Fondu přeji, ať nás čekají audiovizuální počiny s novými pohledy na svět, díla, která nás přimějí klást si znepokojivé otázky a inspirují k přehodnocení zaběhlých představ o povaze reality.

Sára Kolomazníková, studentka KDFS UPOL, kulturní publicistka

1. Ještě nejsem, kým chci být

2. Zofia Baldyga: Poslední cestopisy (2023)

3. Proslov Darii Kashcheevy na udělování Českých lvů ze zřejmých důvodů

Radim Kopáč, kulturní publicista

1. Ne film, text o filmu. Rozhovor s režisérem Markem Cousinsem, sympaticky potrhlým, pokérovaným Skotem v sukni. Třeba pro větu: „Píšu operu o koupelích!“ Nebo pro fotku, kde táhne s Tildou Swinton auťák s kinem.

2. Román Salmana Rushdieho Nůž. Pádný příspěvek do rozjeté diskuse o možnostech a mezích „autofikce“. Jasný důkaz, co jediné má v životě a díle smysl: kritika, komika – a hlavně láska. „Uzdravující, sjednocující, podnětná síla lásky.“

3. Změny ve věci koncesionářských poplatků aneb Příležitost dělá zloděje!

Zuzana Kopáčová, PR dok.reve, vedoucí mediální komunikace MFDF Ji.hlava 

1. Štěstí a dobro všem od Filipa Remundy.

2. V pasti pohlaví od Silvie Lauder.

3. Osmadvacátá dokumentární Ji.hlava, která s prodloužením na deset dní zahájila úplně novou etapu své existence.

Milan Kruml, analytik v České televizi

1. Dakar Sistaz, režie Jan Těšitel; ukázal, že i v portrétních dokumentech je možné přicházet s novými nápady a postupy.

2. Neviditelné ženy od Caroline Criado Perez.

3. Razantní nástup AI v oblasti produkce, ale i obsahu – a s ním spojené investice do dalšího rozvoje systémů umělé inteligence po celém světě. Doma pak pád mediálního impéria Jaromíra Soukupa.

Jan Křipač, šéfredaktor Filmu a doby, šéfeditor Filmového přehledu

1. La Rivière (Dominique Marchais, 2023) – esej o fascinujícím světě říčních toků a jejich sepětí s člověkem.

2. Antoine de Baecque a Philippe Chevallier (eds.): Dictionnaire de la pensée du cinéma – vynikající kompendium filmového myšlení. Jde daleko za rámec tradičních film studies, vztahuje se k filozofii, historii, psychologii, básnictví, výtvarnému umění… Kniha, která v češtině (ale i v angličtině) zatím bohužel chybí.

3. Novela zákona o audiovizi, která určí podobu tuzemského filmového, televizního a herního průmyslu v následujících letech.

Petra Kupcová, kulturní publicistka, produkční Divadla X10 

1. Rozhodně dokument režisérky Kláry Tasovské Ještě nejsem, kým chci být o fotografce Libuši Jarcovjákové, ve kterém se pro vytvoření intimní atmosféry využívá vyprávění zprostředkovaného „pouze“ fotografiemi, což diváka vyloženě vybízí k citlivému naslouchání.

2. Vzhledem k aktuálnímu dění u nás i ve světě mě jednoznačně zasáhla reportážní kniha Jiřího Pasze Páchat dobro zpracovávající téma společenské, politické i environmentální krize. Stejně jako předchozí zmíněný film je velmi citlivá zejména k aktérům, o nichž pojednává. Jejich příběhy neromantizuje, z utrpení nedělá lidský úděl, ale naopak dává podněty zamyslet se, jak můžeme dobro i (pro nás) v nelehké situaci rozvíjet. Navíc ji doplňují autorovy fotografie, což dodává reportážím na autenticitě.

3. Podcast Slast Lindy Bartošové, který nezáměrně v prvé řadě rozproudil debatu o smyslu veřejnoprávních médií a koncesionářských poplatků. V druhé řadě pak ukázal, že díla tematicky zpracovávající sexuální a intimní život (nejen) žen rozhodně nejsou v našem prostředí přežitkem, ale nutností, jak ostatně dokazují negativní a zejména nenávistné komentáře například na adresu samotné autorky.

Vadim Kuskov, scenárista, webeditor dok.revue

1. Maďarský dokument Cestička ke štěstí (Narrow Path to Happiness)

2. Haley Eleanor, Williams Litsa: Co vás trápí?.

Eva Lammelová, dokumentaristka

1. Fakír v rámci České radosti na MFDF Ji.hlava. Měla jsem možnost film moderovat, a filmů o Romech jsem viděla dost, ale tento mi velmi imponoval kamerou, blízkostí a velkou empatií vůči aktérům/hrdinům filmu a nápaditou vizualitou.

2. Náhradka od Báry Postránecké – hodně mi rozšířila obzory ohledně náhradní rodinné péče, zasáhlo mě pěstounství hendikepovaných dětí.

3. Jako vždy MFDF Ji.hlava – moc dobrý dětský program, baví mě moderovat diskuze k filmům, a tak osobně poznávat nové filmové tvůrce.

Timon Láska, kulturní publicista

1. Už od premiéry na Ji.hlavě mnou rezonuje Avian Omen. Zatím nikdo kromě režisérky, umělkyně a aktivistky Denisy Langrové nedokázal takto precizně zachytit vliv člověka na veřejný prostor a jeho nehumánní obyvatelstvo. Silně existenciální osobní výpověď pracovnice záchranné stanice a jejího vztahu k holubům formou ekofeministického hororového found-footage dokumentu hraničícího s autofikcí vyzývá k aktivnímu boření lidské, třídní nadvlády nad veřejným prostorem a návratu ke kolektivnímu právu na město.

2. Letos jsem se konečně dostal ke sbírce esejů Odnjinud, jež se nachází právě zde vietnamské spisovatelky, dokumentaristky a kulturální teoretičky Trinh T. Minh-ha. Akademické myšlení se zde prolíná s autorčiným celoživotním hledáním vlastní identity. Tak jako Marguerite Duras nalézá smír se svým „nejprostším já – býti ženou“ a přijímá fakt, že domov už navždy bude nacházet zde, na okraji svého vlastního těla.

3. Zcela jednoznačně projev animátorky Darii Kashcheevy během předávání Českého lva. Dariina odvaha ukázala, jak moc hnilobně zakořeněný je patriarchát v českém filmovém průmyslu, a zažehla obrovskou jiskru v debatě o podmínkách žen a matek nejen v něm, ale v kultuře celkově. Vnímám proto za povinnost zde Darii za tuto odvahu ještě jednou poděkovat.

Viktor Licek, programový manažer MFDF Ji.hlava

1. Pětadvacet let po radikální knižní autofikci Incest rozkryla Christine Angot další kapitolu svého života – ve filmu Une famille konfrontuje francouzská spisovatelka rodinu svého zesnulého otce, který ji v dětství opakovaně znásilňoval a týral. Niterně znepokojivá, nekompromisní intervence do vlastního traumatu a tragicky mlčící rodiny překopala moje představy o filmu jako efektivním nástroji pro změnu.

2. Jazykové hry s rytmem, aluzemi a s grafikou v Temných končinách Vanessy Onwuemezi.

3. Reakce německé ministryně kultury Claudie Roth, která na zakončení únorového festivalu v Berlíně nejprve veřejně zatleskala tvůrcům palestinského filmu Žádná jiná země (No Other Land), kteří v děkovné řeči vyzvali k ukončení genocidy v Gaze a trvalému příměří. V pozdější tiskové zprávě ministryně uvedla, že potlesk patřil jen a pouze izraelské části štábu.

Petr Michal, dokumentarista

1. Dům bez východu.

2. Charles Burns: Naposled.

3. Konference AČK, AFS, ARAS: „Kvalita života a tvorby v českém filmovém průmyslu“.

Julia Pátá, kulturní publicistka

1. Mezi dokumenty, které mě letos zasáhly, patří koncertní snímek Portishead: Roseland New York, který jsem měla příležitost zhlédnout v rámci ji.hlavské sekce Zkouška sirén. Rytmická koordinace střihu a hudby, záběrů frontmanky Beth Gibbons v obklopení sehraného, eklekticky působícího orchestru nechává diváctvo v naprostém transu až do konce hodinu a půl dlouhé stopáže. Vedle toho dokument natočený v roce 1998 ukazuje již zaniklé prostory kdysi kultovní tančírny Roseland, na jejímž místě dnes stojí rezidenční mrakodrap.

2. Audio Culture: Readings in Modern Music nabízí mezioborový průřez teoretickým myšlením o hudbě přes eseje z oblasti antropologie, ekologie, queer studies po texty pojednávající o praxi avantgardní/experimentální hudby.

3. Konference „Kvalita života a tvorby v českém filmovém průmyslu“ a posílení obecné debaty o podmínkách filmařů a filmařek v České republice.

Petr Pláteník, editor a publicista

1. Dokumentární film Šedá zóna od slovenské režisérky Daniely Meressy Rusnokové. Zdůraznil bych slovo „zasáhl“. Protože takto intenzivního emocionálního efektu u mě dosáhl. Jde až o divácky bolestivý zážitek ze sledování utrpení, které může doprovázet jinak většinou společnosti prožívaný radostný vstup do života. Pro matku předčasně narozeného dítěte, kterému lékaři dávali málo šancí na přežití, se mění v každodenní vzmáhání beznaděje a boj s vyčerpáním i bezútěšnými ekonomickými podmínkami při péči o fyzicky indisponovaného syna. Kinematografický monument existence vznikající v mezní situaci, kde se stýká láska s nicotou.

2. Určité dokumentární kvality má kniha Nezval: Básník a jeho syn, vydaná nakladatelstvím Kodudek. Krystyna Wanatowiczová v ní přistupuje k portrétu jednoho z nejslavnějších českých básníků obdobně jako někteří tvůrci observačních dokumentů. Co nejvíce potlačuje vlastní hodnocení a soudy, v menší míře jsou zastoupeny vyjádření samotného Nezvala a básníkův obraz naopak skládá z prohlášení jeho blízkých lidí nebo veřejně exponovaných osobností. Tragický rozměr celému příběhu dodává převyprávění krátkého života Nezvalova nemanželského syna Roberta, který padl pod tíhou otcova odkazu. Nezanedbatelná část knihy je také věnována básníkovu působení v kinematografii, především na funkcionářských pozicích po druhé světové válce. V takto koncentrované podobě se s těmito informacemi setkáváme možná vůbec poprvé.

3. Asi i proto, že se blíží volby, chce nynější politická reprezentace vypořádat některé zásadní legislativní a strukturální otázky týkající se audiovize u nás. Ať už jde o ustavující se Fond audiovize nebo zvýšení koncesionářských poplatků pro ČT a ČRo, rozpaky budí především dojem, že se tak neděje v souladu s nějakou dlouhodobou strategií, na které je širší shoda. Spíš to můžeme dát do souvislosti se snahou prosadit „nezvratné“ změny, než vládní posty obsadí nynější opozice. Že šlo vždy při daném uspořádání věcí do jisté míry o politickou záležitost, si nebudeme zapírat. Obezřetní bychom ale měli být v okamžiku, kdy mocenské hry jsou tím jediným činitelem, který hlavní aktéry i veřejnost zajímá.

Janis Prášil, filmový publicista

1. Dům bez východu, režie Tomáš Hlaváček. Alarmující a syrově přímočará zpráva o obchodu s chudobou, bezmoci a deziluzi, pramenící ze střetu s institucionalizovaným bezprávím.

2. Proplétání světů, Jindřiška Bláhová (ed.). Napínavé čtení pro každého, kdo rád objevuje nové souvislosti, týkající se nejen filmového festivalu Karlovy Vary, ale i společenské, politické, kulturní či hospodářské historie.

3. Fotografická výstava děl Libuše Jarcovjákové ve Veletržním paláci a její filmový portrét Ještě nejsem, kým chci být v režii Kláry Tasovské. Pátrání po identitě osobní, společenské, historické i kulturní.

Radim Procházka, producent, režisér, vysokoškolský pedagog 

1. I když jsem neviděl Dům bez východu Tomáše Hlaváčka, zasáhly mne ohlasy na něj. Mám ho na seznamu. Gratuluji producentovi Martinu Kohoutovi a celé produkční společnosti GPO Platform, že se stále odvážně až bezhlavě vrhá i do těch nejkontroverznějších témat.

2. Až skončí práce, Helen Hester, Nick Srnicek. Člověk tak nějak tuší, že třeba práce v domácnosti má nějakou cenu. Ta se ale obvykle „zdvořile“ nevyčísluje. Teprve tahle kniha mi ukázala, kolik času a peněz to dělá v globálních měřítcích a v historických souvislostech. Mezitím čtu zprávy z Tokia, kde zavedou čtyřdenní pracovní týden, mimo jiné jako způsob boje s nízkou porodností. Asi čtou tamní politici knihy z Alarmu víc než ti čeští.

3. Definitivní přijetí novely zákona o audiovizi, která mění financování kinematografie i způsob rozdělování podpory. Mám z ní ale smíšené pocity. Na jedné straně oceňuju neuvěřitelný tah na branku našich vyjednavačů, jednotu lidí z branže a podporu ministerstva kultury na čele s historicky prvním náměstkem pro audiovizi, Martinem Šaškem. Ten dokázal zkrotit lobbisty, kteří dlouhá léta blokovali jakoukoli možnost odvodů z výnosů VOD platforem do Fondu kinematografie (napříště už audiovize). Na druhé straně mám obavu, že nový způsob povede k mainstreamizaci a omezení umělecké tvorby na úkor žánrové.

Anna Řezníčková, básnířka, editorka 

1. Byla jsem uchvácená Soundtrackem státního převratu. Je to, jako by Johan Grimonprez zdeformoval čas a celou planetu tak, aby se všechno protáhlo klíčovou dírkou ve tvaru Konga. Scény se střídají v drtivých kontrastech: CIA plánuje atentát na prvního demokraticky zvoleného premiéra Konga, sloní mládě neohrabaně bruslí po schodech, Louis Armstrong drží nesnesitelně dlouho pronikavé C6, Nikita Khrushchev mlátí botou při zasedání. Bolestivý pohled na to, jak ideály o rovnosti narážejí na západní imperialismus.

2. Radikální potřeby Terezy Semotamové jsou portrétem, zdálo by se, úspěšné umělkyně, odevzdaně se potácející na hraně smyslu života. Myslím, že je to kniha, která ukazuje velmi trefný způsob současného psaní. Rezignuje na velké příběhy, uklidňuje svou upřímnou ztraceností v obrovském množství informací a updatů. Vyprávění plyne jako deníkové zápisky v poznámkách telefonu, ve zdánlivé banálnosti, ale odhaluje podstatu trápení celé generace. 

3. Novela zákona o audiovizuálních dílech a podpoře kinematografie. 

Pavel Sladký, kulturní publicista, Český rozhlas, Film a doba

1. Palestinsko-izraelský snímek Žádná jiná země a kanadsko-ukrajinské Odposlechy, oba naprosto jinak formálně pojaté snímky, které jsou hrozivou výpovědí o aktuálně probíhajících konfliktech, vyrůstajících z dlouhodobých problémů, a o dehumanizaci skrze agresi. Ani o jednom nejde hovořit bez toho, aby debata byla zpolitizovaná, bohužel. Z českých děl potom film Kláry Tasovské Ještě nejsem, kým chci být, která filmem našla originální a organickou cestu nejen k portrétu, ale skrze něj také k dějinám a způsobům, jakým se k nim vztahujeme z dnešní perspektivy, tedy i skrze outsiderství a minority.

2. Nemám jednu „knihu roku“, byly to básně Paula Celana i Miloše Doležala, esejistika Luďka Čertíka, některé povídky Hany Lundiakové, jazyk Marka Torčíka, reportážní příběhy Iana Urbiny z knihy Oceán mimo zákon.

3. Důležitou obecnou událostí v našem prostoru je novela zákona a transformace financování českého filmu. A také debata o zázemí lokální kinematografie a tvůrčích profesí, které ji provázejí. Brzy bude následovat diskuze o tom, že pokud bude vznikat méně filmů v lepších finančních podmínkách, tak co to (prekarizovaným, destabilizovaným) tvůrcům a tvůrkyním opravdu přinese.

Andrea Slováková, kurátorka sekcí Fascinace a VR Ji.hlava, režisérka, filmová teoretička

1. Každý rok hledám ten velký poetický film – dílo, které přemýšlí a zároveň buduje neopakovatelné obrazy. Z programu MFDF Ji.hlava se tomu hodně blížila Chvála stínů, výborně strukturovaná filozofická esej. V některých částech extrémně pomalý film, což vyžadovalo značnou diváckou investici, ale nakonec jsem byla ráda za to „nucené“ zpomalení. Oceňuju způsob pojmenování rozdílu mezi západním a východním vnímáním mimo výklad vycházející ze stereotypů či stereotypy podporující. Nepovrchní, jemný film.

Jako obvykle přidám i krátký film – pro ty ve výročních anketách typicky není místo, je ale myslím důležité i na tuto, svým rozsahem i kvalitou každoročně nezanedbatelnou tvorbu kriticky nahlížet. Z letošních byl jedním z těch, co mě strhly nejvíc, esej slovinské výtvarnice Jasminy Cibic Majáky, který vznikl původně pro Irské muzeum moderního umění – je však vhodný i pro prezentaci v kině. Otázky kulturního sebeurčení i podob ženského hlasu zpřítomňuje skrz obrazy architektonických solitérů v balkánské krajině a performativní výjevy, které lze číst i jako archeologickou skládačku. Chytrá báseň.

2. Smutek Belgie (Hugo Claus) si soukromě nazývám velkou knihou o malých kolaboracích. Na příběhu Belgie během druhé světové války ukazuje, čím jsou každodenní rozhodnutí komplikovaná v situacích rychle se proměňující politické a (nejen) válečné reality, jak myšlenkové vzorce a stereotypy setrvávají a ovlivňují pochopení komplexnějších změn a jak klíčové je dokázat číst zlo i v malých projevech, pohybech a činech všedního dne. V jak „banálních“ věcech (aluze na termín „banální zlo“ je záměrná) začíná nelidskost.

3. Jako klíčovou událost letošního roku vnímám novelu Audiovizuálního zákona. Sledování toho, jaký vliv mají a jak ho prosazují různé zájmové skupiny v rámci české audiovize, bylo zcela jiným čtením té audiovizuální krajiny, než jak to běžně děláme skrz tvorbu a její kritickou reflexi. Byla jsem zklamaná, jak málo sebevědomí Česká republika má v kulturní oblasti – budeme si brát od provozovatelů VOD jen dvě procenta, což je v evropském kontextu málo a je to škoda. Zároveň je potěšující, že se příjmy fondu zvýší, že se rozšíří oblasti podpory a že se lépe propracoval systém pobídek a jejich podmínek. Povedlo se prosadit i to, aby v představenstvu byly zastoupeny vysokoškolské instituce, které praktickou audiovizi vyučují, což je významné, protože studentstvo je to, které do prostředí spoluutvářeném tímto zákonem bude vstupovat.

Tomáš Svoboda, vedoucí ateliéru Nových médií I na AVU, vizuální umělec, filmový scénograf, architekt výstav

1. Albert Serra, Osamocená odpoledne.

2. Hito Steyerl, Umění bez daně.

3. Přerušení projevu Darii Kashcheevy během předávání cen Český lev.

Tereza Swadoschová, vedoucí Inspiračního fóra

1. V Ji.hlavě na mě zapůsobil film Tomasze Wolského Rok v životě jedné země, velmi se mě dotkl dokument Šedá zóna režisérky Daniely Meressy Rusnokové. Nejsilněji mě ale letos zasáhly nefestivalové, nedistribuční filmy: krátké dokumenty, videa a reportáže, které se ke mně dostávaly online – sdíleli je se mnou lidé z pásma Gazy, když jsem připravovala program o válce pro Inspirační fórum. It’s Bisan From Gaza – and I’m Still Alive (Bisan Owda), Surviving: Orphans of Gaza (Ruwaida Kamal Amer) a mnoho dalších svědectví přímo z epicentra humanitární katastrofy, kterou odstartoval útok Hamásu na Izrael a následná izraelská vojenská operace v Gaze. Jsou to příběhy každodenního života ve strašlivé situaci, zachycují bezvýchodnost a utrpení, někdy odvahu a naději. Sledovala jsem je prakticky v přímém přenosu s hlubokým pocitem bezmoci, ale i potřebou nezavírat oči.

2. Román Osmý život (pro Brilku) autorky Nino Haratischwili v překladu Michaely Škultéty mě okouzlil svou magičností a schopností zachytit, jak velké historické události ovlivňují životy jednotlivců. Autorka proplétá krvavé dějiny Gruzie, Sovětského svazu a Ruska dvacátého století s příběhy lásky, ztrát, obětí i naděje a vtahuje čtenáře tak blízko, že se ocitne na dosah dějin i lidské duše. Závidím každému, koho tohle fascinující čtení bezmála tisícovky stran teprve čeká.

3. Za nejpodstatnější považuji události, které tematizovaly podmínky v českém filmovém průmyslu. Diskuze na Finále Plzeň o postavení žen ve filmu, konference v Kampusu Hybernská zaměřená na kvalitu života ve filmovém průmyslu a debaty na ji.hlavském festivalu o postavení tvůrců a tvůrkyň a budoucnosti dokumentární tvorby v České televizi a mnoho dalších na festivalech i mimo ně jasně ukázaly, že současné podmínky filmové tvorby jsou dlouhodobě neudržitelné. Proto mě těší, že se stále více daří otevírat dialog napříč profesemi i asociacemi, které sdílejí společný cíl: proměnit pracovní podmínky k lepšímu. A snad co nejrychleji povedou k opravdovým změnám v celém odvětví.

Julie Šafová, kulturní publicistka

1. Za nejzajímavější a nejpřekvapivější dokumentární počin letošního roku bych označila experimentální snímek Trosky jednoho filmu režiséra Martina Ježka pro jeho imerzivnost i odvážnou formu. Ježek dal deníkovému textu spisovatele a básníka Daniela Hradeckého podobu, která evokuje skutečné (byť ne vždy zrovna příjemné) emoce.

2. Nadchla mě kniha španělské spisovatelky Layly Martínez Červotoč. Na první pohled jde o hororové vyprávění o strašidelném domě na samotném kraji vesnice, kde si stěny šeptají o těch, kteří z domu už nikdy neodejdou. Ve zdánlivě klasických hororových strukturách se ovšem ukrývá propracovaný sociální román, ve kterém největšími strašáky nejsou přízraky, ale z generace na generaci předávaná nespravedlnost.

3. Za stěžejní událost považuji reakce světové umělecké obce na vyjádření Marka Żydowicze, ředitele polského festivalu Camerimage. Ten se v článku ohradil proti stále výraznějšímu uznání kameramanek a režisérek ve veřejném prostoru a označil ho za možné „obětování díla a umělce s vynikajícími uměleckými výsledky pouze proto, abychom uvolnili místo průměrné filmové produkci“. Proti jeho slovům se v otevřeném dopise ohradily organizace sdružující světové kameramany a kameramanky, několik filmařů a filmařek dokonce zrušilo svou účast na festivalu. Żydowicz svá slova následně mírnil, nicméně kritiku jeho textu a projevy solidarity považuji za dobrý krok k inkluzivnějšímu a přívětivějšímu audiovizuálnímu průmyslu.

Martin Šrajer, filmový publicista

1. Jednoznačně Žádná jiná země (No Other Land, 2024) – velice osobní, místy extrémně bolestivý a znepokojivý dokument o lidech bezdůvodně připravovaných o domovy izraelskou vládou. Důležitost takto otevřeného svědectví o neúctě k základním lidským právům se vyjevuje v kontrastu k mlčení většiny filmových institucí napříč světem, které žádnou solidaritu s palestinským lidem nevyjádřily, naopak před probíhající genocidou odvracejí zrak a různě se od ní distancují (což byl i případ berlínského festivalu, kde uvedený film získal dvě ceny).

2. Sborník Odpočinek v neklidu: Biopolitika spánku a bdění (Nikola Ivanov, ed., Host, 2021), který k poruchám spánku nepřistupuje jako k individuálnímu problému, ale jako k fenoménu způsobenému mimo jiné aktuálním uspořádáním času a prostoru, které neodpovídá přirozenému rytmu přírody, ale protestantské etice. Od průmyslové revoluce je omezována spánková rozmanitost, dochází k legitimizaci a vynucování řádu, který evidentně vede k tomu, že spíme míň a hůř. Přizpůsobujeme se globalizovanému světu, kde stále svítí světlo, pracovní schůzky probíhají ve dne v noci a (online) obchody jsou otevřené čtyřiadvacet hodin denně. K optimalizaci spánku přitom mají posloužit léky, doplňky stravy, sleep-tracking aplikace a další produkty, s nimiž ironicky přicházejí ty samé korporace, které jsou příčinou problému, když vyžadují stálou bdělost a nepřetržitou, konzistentně vysokou výkonnost a produktivitu. Není to veselé čtení, ale pronikavě ozřejmuje, že nespavost mnohdy představuje strukturální problém a měla by podle toho být řešena.

3. Konference o pracovních podmínkách v české audiovizi, která proběhla v listopadu v Hybernské a která do diskuze o zdejších filmové a televizní výrobě vnesla jiné než (dominantní) producentské hledisko. Z výzkumů i individuálních výpovědí vyplynulo, že největším problémem není výše filmových pobídek, ale stres, přesčasy, nedodržování profesních standardů a špatné finanční ohodnocení. Těch problémů k řešení je ve skutečnosti tolik, že člověka může snadno přepadnout bezmoc, když vidí, jaký je boj prosadit třeba jen nepatrné zvýšení koncesionářských poplatků. Odhodlání něco s tím kolektivně dělat ovšem dává naději, že u nás do budoucna budou kvalitní filmy vznikat v důstojnějších podmínkách.

Marek Šulík, dokumentarista, režisér Prezidentky, letošního vítězného filmu ji.hlavské mezinárodní sekce Opus Bonum

1. Mud/Bláto, režie Ilya Povolotsky.

2. Szczygiel Mariusz: Fakta musí zatančit.

3. Politické obsazení rady slovenského Audiovizuálního fondu. Je to zničující pro filmový průmysl a netýká se to jen domácích tvůrců, ale i koprodukčních vztahů.

Vojtěch Tkáč, hudební publicista a dramaturg

1. Nejvíc mě dostal Dům bez východu. Ukázal mi naprosto odlišný pohled na krizi bydlení v České republice. Zatímco moje sociální bublina řeší, že v Praze nemůže sehnat svůj vysněný loftový byt s terasou, žijí mezi námi lidé, kteří nemají kde bydlet. A klacky pod nohy jim navíc házejí šikanující majitelé nemovitostí, ale i úřady. Silný a extrémně důležitý dokument!

2. Po vzoru Franka Oceana jsem si vychutnal knihu The Molecule of More, kterou napsal paleoantropolog Daniel Lieberman. Uvědomil jsem si díky ní spoustu každodenních radostí i nesnází, které nám způsobuje honba za dopaminem. Vhled do toho, proč a jak se neúnavně ženeme za potěšením.

3. Od svých patnácti let pravidelně jezdím hlavně na hudební festivaly, mezi moje aktuální tuzemské favority patří Pop Messe a Beseda. Už druhým rokem mi ale obzory nejvíc rozšiřuje MFDF Ji.hlava. Skvěle zorganizovaná a inspiracemi nabitá událost, kterou by měl aspoň jednou navštívit úplně každý.

Ondřej Vavrečka, filmař, hudebník, výtvarník a pedagog

1. Soundtrack státního převratu.

2. Genialita ptáků.

3. Stabilní verze editoru Photopea.

Klára Vlasáková, spisovatelka, scenáristka

1. Dajori (režie Martin Páv, Nicolas Kourek), Ještě nejsem, kým chci být (režie Klára Tasovská).

2. Ženy, ktoré zostali (Magdaléna Rojo, Absynt).

3. Obecně zviditelňování pracovních podmínek filmařstva. Ať už šlo o situaci rodičů, především matek, což skvěle otevřela ve svém proslovu na Českých lvech Daria Kashcheeva, nebo nedávné konference, výzkumy a diskuze. Konečně se víc mluví o honorářích, prekarizaci, a především riziku, že „dělat umění“ by mohlo být v budoucnu jen pro někoho. Pro toho, kdo si to bude moct dovolit. Takový vývoj by prakticky zabil kritický potenciál umění a naopak posílil kulturní hegemonii. 

Táňa Zabloudilová, kulturní publicistka, dramaturgyně festivalu Serial Killer

1. Šedá zóna slovenské fotografky a režisérky Daniely Meressy Rusnokové, která získala na MFDF v Jihlavě cenu jak za nejlepší celovečerní dokumentární debut, tak za nejlepší film z visegrádského regionu, a ještě za nejlepší zvukový design pro Richarda Fulka. Nejprve mě zasáhlo téma – příběh matky, která se vyrovnává s narozením dvojčat ve čtyřiadvacátém týdnu, v době, které lékaři říkají šedá zóna, kdy ještě plod není vnímán jako plnohodnotná lidská bytost a těhotenství může být předčasně ukončeno. Zasáhlo mě téměř fyzicky, autorka totiž film vypráví tak upřímně, že se v tu chvíli všechno zastaví. Po jeho skončení se pak dostavuje intenzivní pocit, že jste viděli dokonalé filmové uchopení prožitého a reflektovaného. Šedá zóna má rovinu intimní i společenskou. Autorka je v ní sama silně přítomná díky voiceoveru, který se vrací k deníku, který si před lety psala, zároveň ale prostřednictvím archivů do filmu tu a tam vkládá kontrast s různými společenskými představami o mateřství a nekompromisně popisuje, co vám udělá společnost poté, co se vám do života prolne šedá zóna. Moc doufám, že se u nás film dostane do distribuce.

2. Seznámila jsem se s knihami britské spisovatelky Rachel Cusk, a objevila tak autorku, která v době populární autofikce dokáže nejen o sobě samotné mluvit prostřednictvím rozhovorů s jinými lidmi. Obrovsky inspirativní způsob psaní.

3. Začátek spojování a debatování těch, kteří k audiovizi patří, o tom, jak zlepšit podmínky k práci. Znovuobjevování významu odborů, solidarity a nutnosti mluvit o tom, kdo dnes vůbec může v audiovizi pracovat a co všechno to stojí.