Nebe nad současnou Čínou

Jak vznikal celovečerní dokument Nebe o čínském křesťanském sirotčinci, jenž je současně výpovědí o dnešní Číně? Režisér Tomáš Etzler film vnímá jako tečku za svým sedmiletým působením v roli zahraničního zpravodaje v říši středu. Ve druhém textu popisuje střihačka Adéla Špaljová, jak spolu s režisérem vytvářeli výslednou podobu dokumentu.

Nebe

Nebe nad současnou Čínou

Tomáš Etzler

Natočit dokument o Číně nebylo nikdy plánem ani samozřejmostí. Nápad vznikl naprosto spontánně. Dnes ale vidím film Nebe jako logickou tečku za svým sedmiletým působením v říši středu.

Práci zahraničního redaktora a korespondenta, ať už pro CNN, nebo Českou televizi, jsem vždy miloval. I v Číně. Baví mě, naplňuje mě a vždy jsem věřil v její význam. Jednou věcí mě ale podstata televizní novinařiny frustrovala. A to tím, že i ty nejsilnější a nejzajímavější příběhy jsem musel většinou nacpat do dvouminutových reportáží. Takže práce na dokumentárních filmech mě vždycky lákala.

Musím upřesnit, že Nebe není můj první dokument. V roce 1999 jsem ve Spojených státech produkoval a režíroval film Damaged Goods, otřesný příběh o mezinárodní adopci. Film se dostal na International Independent Film & Video Festival v New Yorku a odvysílaly jej veřejnoprávní televize v USA, Slovinsku, Norsku, Švédsku a Kanadě. Pak mě ale na roky pohltila práce zpravodaje na Blízkém východě a v Číně.

Někdy v roce 2012 jsem seděl se svými spolupracovníky, produkční Connie Young a kameramanem Nathanem Maugerem, v zašvábené redakci v Pekingu a povídali jsme si o tom, jak skvělé by bylo občas natočit dokumentární film, kdyby byl čas a peníze. Abychom obešli tyto dvě překážky, napadlo mě, že musíme najít jedno prostředí, kde strávíme týden a odkud se vrátíme s dobrým materiálem. Natáčení na jednom místě bude produkčně jednoduché, ušetří čas a peníze za cestování. Měl jsem dva nápady – afghánské vězení a čínský sirotčinec. „Začneme tím sirotčincem, když jsme v Číně, ne? To bude rychlovka,“ uzavřel jsem debatu. Málokdy jsem se mýlil více.
 

Nebe

Režie po telefonu a šifrovací programy

Už jenom najít sirotčinec, který by nás nechal natáčet, zabralo osm měsíců. Sirotci jsou v Číně citlivé téma, protože drtivá většina z nich jsou buď postižené děti, nebo dívky. Obojí jsou následky politiky jednoho dítěte. Situace ve státních sirotčincích je navíc natolik katastrofální, že tam žádné štáby nepouštějí. Našli jsme tedy neoficiální sirotčinec, kde nám natáčet dovolili. Natáčeli jsme ale nesmírně opatrně, protože kdyby nás nachytala policie, měli bychom obrovské problémy nejenom my, ale hlavně sirotčinec.

Po čtyřech dnech v sirotčinci jsme měli dost materiálu na půlhodinový dokument, který jsme sestříhali pro stanici CNN. Namluvila jej reportérka stanice Anna Coren a vysílat se měl při první návštěvě papeže Františka v Asii, 15. ledna 2015. Měsíc před vysíláním ale CNN hotový dokument stáhla. Proč, to mi dodnes nikdo nevysvětlil. Šéf mezinárodního vysílání stanice mi jenom řekl: „Tomáši, někdy věci prostě nevyjdou tak, jak by měly.“

Byl to pro mne těžký úder, ze kterého jsem se vzpamatovával měsíce. Byl jsem přesvědčen o síle příběhu a kvalitě natočeného materiálu. Těžko jsem nesl měsíce zmařené obtížné práce. Jednou jsem si postěžoval také bývalé kolegyni, kreativní producentce Kateřině Ondřejkové. Katka se na film podívala a byla nadšená. „To musíš dodělat, Tomáši! Jako celovečerní film!“ přesvědčovala mě. Navrhla, abychom požádali o grant festival IDFA v Amsterdamu. Pustil jsem se do práce a připravil potřebné materiály. IDFA ale film nevybral. To byl další úder. Přesvědčoval jsem se, ať toho nechám, že film je prokletý. Katka ale trvala na tom, že film se musí dodělat, a spojila mě s producentem a zakladatelem Mimesis Film Janem Macolou.
 

Nebe
 

S Honzou jsme v půli roku 2016 zažádali o grant u Státního fondu kinematografie a finance jsme dostali. V lednu 2017 jsem se vydal zpět do Číny, abych film dotočil. Politická situace v Číně se výrazně zhoršovala. Komunistická strana pod vedením prezidenta Si Ťin-pchinga tvrdě potírala jakékoliv organizace, které přímo nekontrolovala, a natáčení v sirotčinci bylo ještě riskantnější než o pět let dříve. Vyslal jsem tam proto pouze produkční a kameramana, oba Číňany. Došli jsme k závěru, že má přítomnost by byla pro sirotčinec nebezpečná. Oběma jsem týdny vštěpoval svou vizi a způsob, jakým natáčet. Donekonečna jsme probírali, o jaké postavy a příběhy mám zájem a jak je zaznamenat. Připravili jsme společně všechny rozhovory.

Štáb strávil v sirotčinci tentokrát jedenáct dní. Produkční mi denně psala zprávy z natáčení a komunikoval jsem s ní telefonicky z pekingského hotelu. Aby nás tajní přes hovory a maily neobjevili, používali jsme šifrovací programy a často měnili SIM karty v telefonech. Po natáčení mě produkční den provázela natočeným materiálem, vysvětlovala, co je co, kdo je kdo i význam různých scén. Obsah disku jsem zkopíroval na jiný, který jsem nechal u svého známého v Pekingu: „Ozvu se, až dojedu do Čech. Pak to smaž a hard drive si nech.“

V Praze jsme nějakou dobu diskutovali o tom, kdo by měl film stříhat. Vstupoval jsem do naprosto neznámého teritoria. Nikoho z této branže jsem v České republice neznal. Na sklonku roku 2017 pak Honza sjednal v jedné pražské kavárně schůzku se střihačkou Adélou Špaljovou. Po zhlédnutí materiálů nám Adéla sdělila, že sice nic takhle natočeného předtím neviděla, ale že to může být síla filmu a že do toho jde. V tu dobu jsem ještě netušil, že s ní ve střižně strávím s přestávkami tři roky.
 

Nebe

Budeš lepší než Brad Pitt

Na jaře 2018 jsme měli 40 minut filmu a nějak se zasekli. „Nikdo nechápe, o čem to je,“ krčil rameny Honza. Do projektu naštěstí vstoupila další žena, zkušená produkční a má přítelkyně Lucie Tenney. S Lucií jsme v sestříhaných i nesestříhaných materiálech znali každý rámeček a dennodenně o filmu mluvili. Bylo jasné, že původní představa, že film bude stát pouze na sirotčinci, nefunguje. Ve filmu bylo třeba řadu věcí dovysvětlit. Uvažovali jsme o jednoduchých titulcích, ale nápad jsme brzy zavrhli. Někdo musí film namluvit. Navrhoval jsem své přátele ze CNN. Lucie ale stále urputněji trvala na tom, že film musím namluvit já. Odmítal jsem: film musí být o sirotčinci, ne o mně. „Nikdo o tom nemluví s emocemi a znalostí jako ty. A nikdy nebude. Ty budeš znít lépe, než kdyby to četl Brad Pitt!“ vyhrála nakonec.

Ve světě není mnoho dokumentů o Číně. U nás už vůbec ne. Po osmi letech práce vím proč. Jsem šťastný, že film je hotov, a nesmírně vděčný všem, kdo ho pomohli přivést na svět. V Čechách jsem díky filmu potkal skvělou partu lidí, nadšených profesionálů, od nichž jsem se hodně naučil. Teď už jenom doufám, že o dokument bude zájem a že příběh, který jsem v Číně nalezl, diváky osloví stejně silně, jako oslovil mě.



Cokoliv se stane v Číně, ovlivní zbytek světa

Adéla Špaljová

V roce 2016 jsem vezla producenta Jana Macolu z jihlavského dokumentárního festivalu. Cestou mi nabídl, jestli bych nechtěla stříhat film s novinářem Tomášem Etzlerem, který přivezl z Číny materiál o křesťanském sirotčinci. Prý ať se na to kouknu, jestli z toho lze ustříhat dokument. Bylo to něco přes 20 hodin materiálu v čínském dialektu s desítkami stránek dost punkového překladu. 

Nicméně čínskému štábu se podařilo zaznamenat život v tomto prostředí tak, jako by tam kamera téměř nebyla, což mě zaujalo. Lezly z toho příběhy dvou dívek, které se i přes svůj hendikep snaží žít plnohodnotný život, což – jak jsem se později dozvěděla – není v Číně vůbec standardní.

Pak jsme se seznámili s Tomášem. Očekávala jsem, že ke mně nakráčí arogantní reportér CNN. Velmi jsem se mýlila! Přišel neuvěřitelně skromný, pokorný a citlivý člověk. Tomáš je studnicí nejrůznějších příběhů a jeho zkušenosti, které díky své práci nasbíral, jsou ohromující! Je duší filmu Nebe a já pevně věřím, že se podařilo otisk jeho duše prodchnout i tímto dokumentem.
 

Nebe
 

Každý společný den střihu byl naplněn Tomášovým vyprávěním o Číně a mně se skládala mozaika pocitů o zemi, která mě víc a víc odpuzovala svým destrukčním režimem. Vznikal film o křesťanském sirotčinci, do nějž ale okolní atmosféra čínské reality vůbec nepronikala. Tedy měli jsme film, který okem evropského diváka ukazuje docela normální domov pro opuštěné děti s hendikepem.

Jenomže to v Číně není úplně běžné zařízení tohoto typu, na jaké jsme zvyklí v našich podmínkách. Standardní čínský sirotčinec je místem totální beznaděje, šílených podmínek k životu i k smrti. Přemýšleli jsme, jak filmově sdělit, že to, co divák vidí, je vlastně mimořádný úkaz v dehumanizované pustině, zaměřené pouze na ekonomický rozvoj, kde jedinec, natož hendikepovaný, neznamená téměř nic!

Pak Tomáš donesl materiál reportáží za sedm let svého čínského působení. Bylo to 300 hodin. Tomáš psal komentáře a já jsem se snažila rozbít kompaktní film ze sirotčince reportážními záběry s cílem udělat filmovou mozaiku o Číně. Ale ani to nefungovalo. Chyběla emoce, s níž Tomáš po sedmi letech z Číny přijel. Nakonec Tomášova přítelkyně Lucie, která se v průběhu stala naší dramaturgyní, přišla s nápadem: „Prostě to řekni, jak to cejtíš.“

Film vzniká ve střižně

Tomáš natočil s režisérem Petrem Václavem vyprávění o Číně a pak se nám podařilo konečně udělat jakousi paralelní linii k sirotčinci očima Tomáše Etzlera.

Říká se – ostatní filmové profese prominou –, že film vzniká ve střižně. V tomto případě to rozhodně platí. Ještě nikdy jsem neměla během střihu tolik verzí. Když jsem ale v dubnu 2020 usedla s rouškou na ústech v míchací hale, došlo mi, co jsme vlastně stvořili za film! Jedna z úvodních vět filmu zní: „Cokoliv se stane v Číně, ovlivní zbytek světa.“ Psala jsem Tomášovi, toho času uvězněnému v karanténě, že je prorok! Nebe je film, jenž přichází ve správný čas! A díky lidem, kteří to cítí stejně, jako je Jan Turek ze Signal Generator, nebo díky skvělému týmu v PFX se nám podařilo Nebe dokončit. Bylo mi ctí na tomto dokumentu pracovat!
 





výpis dalších článků rubriky:  Nový film

1.21O spojitých nádobách továrny a státuDokumentarista a sociolog Ivo Bystřičan představuje hlavní myšlenky své připravované dvanáctidílné dokumentární série Industrie o průmyslových a sociálních dějinách českých zemí, kterou by měla Česká televize vysílat letos na podzim.Ivo Bystřičan
dok.revueStřet hodnotCelovečerní snímek íránské režisérky Firouzeh Khosrovaniové Rentgen rodiny zahájil letošní jarní Ozvěny 24. ročníku MFDF Ji.hlava. Režisérka, která za snímek získala hlavní cenu na loňském ročníku festivalu IDFA, ve filmu vypráví velmi osobní příběh své rodiny, jenž divákům nabídne jasnou představu o politických událostech vedoucích v roce 1979 až k íránské revoluci. Text přejímáme z časopisu Modern Times Review. Bianca-Olivia Nita
6.2014,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír Turner
dok.revueZ uší roste krasohled„Náš film je vlastně důkazem toho, že poblíž vždycky existuje něco tak jednoduše krásného. A že vnímání člověka je nesmírně ojedinělá a fascinující věc, kterou má smysl kultivovat,“ píšou Tereza Chudáčková a Klára Ondračková o vzniku svého snímku Krásně sviť a krásně hleď, z uší roste krasohled. Jejich film se zaměřuje na detail, čímž se podle autorek běžné objekty stávají abstraktními a přestávají být pojmenovatelné. Krátký snímek získal čestné uznání v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmtl.cz na letošním MFDF Ji.hlava a byl také součástí výstavy studentů CAS FAMU v Galerii města Pardubice. Tereza Chudáčková, Klára Ondračková
dok.revue15 x 15 x 5Jak a proč vznikal dokument o výstavě Minisalon, kterou v orwellovském roce 1984 plánovala uspořádat Jazzová sekce, ale nikdy se neuskutečnila? Román 1984 je alegorií politiky moci, která není omezená dobou. „Byla by škoda natočit film o Minisalonu jako pouhou vzpomínku na vzdálené časy, když můžeme včerejškem říct tolik o dnešku a naopak,“ přiznává režisér Janek Růžička záměr svého dokumentu, v němž se propojuje starší generace výtvarníků, střední generace filmařů a nejmladší generace hudebníků a animátorů.Janek Růžička
dok.revueCo nejdálUkrajinská dokumentaristka Ganna Jaroševič přibližuje svůj připravovaný film As Far As Possible (Co nejdál), který prezentovala na industry eventu East Silver Market, organizovaném Institutem dokumentárního filmu na ji.hlavském festivalu. Dokument je portrétem muže, který se rozhodl opustit civilizaci, odejít na Kavkaz a věnovat se chovu vzácných buvolů indických. „Náš film vypráví o alternativním způsobu pomalého žití v souladu s přírodou a zvířaty a člověka se sebou samým. Zdá se nám, že dnes je toto téma obzvlášť relevantní pro řadu lidí na celém světě,“ píše filmařka.Ganna Jaroševič
dok.revuePodle čarodějeVizuální umělkyně a teoretička Lea Petříková přibližuje koncepci a okolnosti vzniku jejího experimentálního filmu Podle čaroděje, jenž letos soutěží na MFDF Ji.hlava v sekci Fascinace:Exprmntl.cz.Lea Petříková
5.20Jak jsem točil o KunderoviDokumentarista Miloslav Šmídmajer popisuje, jak vzniká jeho dokument o Milanu Kunderovi s pracovním názvem „Milan Kundera: Od žertu k bezvýznamnosti“. Snímek by se měl v kinech objevit v březnu příštího roku a posléze se plánuje uvedení na VOD platformách a v České televizi.Miloslav Šmídmajer
dok.revueJde o to vidět, že svět je spíše děravý než plnýFilmař, hudebník a výtvarník Ondřej Vavrečka popisuje proces vzniku své osobité audiovizuální eseje Osobní život díry, která se letos objevuje v soutěžní sekci Česká radost v rámci on-line ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Ji.hlavě. „Jde o to vidět prázdno, chybění, prostory mezi. Zkrátka díry. Protože svět ve skutečnosti je spíš děravý než plný, což ukazuje struktura hmoty,“ objasňuje svůj záměr Vavrečka.Ondřej Vavrečka
1.20Slunce živých mrtvýchAnna Kryvenko o ztrátě soucitu v době postfaktické, o boji s chaosem a nepřátelstvím vesmíru i o tom, jak vzniká dokumentární esej složený z archivních materiálů.Anna Kryvenko

starší články

4.20DOK.REVUE
29. 09. 2020


z aktuálního čísla:

Situační recenzeJak na Johna Wilsona?Sérii HBO Jak na… s Johnem Wilsonem označili někteří filmoví kritici za nejlepší dokumentární počin loňského roku.Kamila BoháčkováNový filmO spojitých nádobách továrny a státuDokumentarista a sociolog Ivo Bystřičan představuje hlavní myšlenky své připravované dvanáctidílné dokumentární série Industrie o průmyslových a sociálních dějinách českých zemí, kterou by měla Česká televize vysílat letos na podzim.Ivo BystřičanTémaHnízdo v ložniciRenomovaný anglický filmový historik a profesor na univerzitě ve Staffordshiru Peter Hames, autor v zahraničí klíčové knihy o československé nové vlně The Czechoslovak New Wave z roku 1985, zaslal dok.revue svou vzpomínku na Karla Vachka.Peter HamesTémaKaždá lidská bytost má právo nosit boty, které nikde netlačíKarel Vachek byl v roce 2009 předsedou poroty na japonském Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jamagatě. Spolupracovnice festivalu a jeho bývalá ředitelka Asako Fudžioková pro dok.revue vzpomíná, jak festival málem smetl tajfun, Vachek si skoro zapálil dýmku na pódiu a posléze s japonským básníkem Gózóem Jošimasuem natáčel v horách film.Asako FudžiokováTémaJako ten pes na pláži...Americká historička Alice Lovejoyová o setkání s Karlem VachkemAlice LovejoyováTémaA hle, vzedme-li se řeka, neustoupíDo mozaiky zahraničních pohledů na osobnost a tvorbu Karla Vachka, kterou představujeme v tomto čísle dok.revue, přispěl i respektovaný filmový vědec Olaf Möller, spolupracující s řadou světových filmových časopisů (například Film Comment či Sight & Sound), filmových muzeí a světových festivalů – například Il Cinema Ritrovato či International Film Festival Rotterdam. Möller přednáší filmovou teorii a historii na Aalto University v Helsinkách a je spoluautorem několika knih o filmu.Olaf MöllerTémaSmát se tomu...Na setkání s Karlem Vachkem zavzpomínal pro dok.revue i italský producent a zakladatel nezávislé filmové společnosti Okta Film Paolo Benzi. Od roku 2012 je také hlavním tutorem projektu EMERGING PRODUCERS v rámci MFDF Ji.hlava.Paolo BenziSportJak si vloni vedly dokumenty v anketách a žebříčcích?Uzavření kinodistribuce do karantény pomohlo vloni zviditelnit menší, lokální i dokumentární filmy. Právě dokumenty tak mohly vloni hypoteticky konečně zazářit. Zda k tomu skutečně došlo, zjišťuje filmový kritik Martin Šrajer pomocí žebříčků nejlepších filmů dle profesionálních i amatérských diváků a divaček.Báseň19. března 1967, neděleKarel VachekRozhovorOdcházel jsem s propocenou košilíO svém setkání s Karlem Vachkem a s jeho filmy pro dok.revue debatovali častí návštěvníci Vachkových proslulých otevřených seminářů – filozof Miroslav Petříček (MP) a malíř Vladimír Kokolia (VK), dále Vachkův kolega na Katedře dokumentární tvorby na FAMU, pedagog a programový ředitel MFDF Ji.hlava Petr Kubica (PK), producent Radim Procházka (RP), který u Vachka na FAMU studoval a jeho filmy posléze produkoval, a filmový publicista Vladimír Hendrich (VH), jenž s Vachkem natočil desítky pořadů pro Český rozhlas Vltava.Kamila BoháčkováNová knihaJak vznikla knížka 5 ½ scénáře Ester KrumbachovéEditor, historik a pedagog Jan Bernard popisuje vznik publikace dosud neznámých scénářů Ester Krumbachové. Kniha vychází i s autorovou studií v březnu v Nakladatelství AMU.Jan BernardEsejCo dělat po pětadvaceti letechSvým čtením každý text vždy přepisujeme. Režisér, dramaturg a pedagog Jan Gogola ml. se ve svém hravém eseji pokouší po pětadvaceti letech přepsat dialog, který tehdy vedl se svým učitelem Karlem Vachkem (1940–2020) nad jeho filmem Co dělat?. Lze vést živou disputaci s mrtvými? A lze odejít i zůstat zároveň?Jan Gogola ml.ÚvodníkČlověk odjinudO novém čísle dok.revue věnovaném osobnosti Karla VachkaKamila Boháčková