Na tuniské svatbě. Kritika patriarchátu pohledem tradičních hudebnic

Oddělené svatby

Jižně od Tunisu se nachází přímořské město Mahdia. V něm žije Fatma se svými dvěma dcerami. Společně hrají na slavnostech, které mají předznamenat manželské štěstí. Součástí je nejen hudba a zpěvy, ale hlavně strojení do tradičního a velmi objemného kostýmu, pod nímž je nevěsta téměř celá skrytá. Tři ženy, které před svatbami nevěstám rozdávají svým zpěvem a hudbou radost, se ale ve svém soukromí potýkají se skličující realitou. 

“Samotné ceremonie se mohou lišit vesnici od vesnice. Základ ale zůstává stejný,” řekla mi po projekci režisérka Sonia Ben Slama. Podle tradice jsou snoubenci po dobu jednoho týdne zcela separováni. Oslavy jsou tak zvlášť pro muže a zvlášť pro ženy a nesmějí se prolínat. Samotným vyvrcholením oddělených “svateb” je pak svatební noc. “Přesně takhle se vdávala i moje babička, tedy odděleně a v tradičním oblečení,“ dodává režisérka s tím, že ve velkých městech, jako je třeba Tunis, se už ale dávno oddává “západním” stylem. 

Kroj, který brání v pohybu

Snímkem se nese cinkání zlatých náušnic, řetízků i náramků. A šustění objemných, barevných látek a pláten. Samotné hudebnice machtat při oslavě na sebe neupozorňují, mají jednoduchý oblek a vlasy svázané do šátků. Pozornost má strhávat nevěsta. I Fatma a její dcery však na první pohled vypadají šťastně, prostě se slaví - s veselou hudbou, tancem a zpěvem.

“Líbí se mi tahle tradice. Na druhou stranu je postavená na silném patriarchálním schématu. Oblečení je tak těžké, že ženám brání v pohybu. Jsou v něm doslova uvězněné,” komentuje to Ben Slama. Každý den oslav přibude další vrstva. Poslední den se nevěsta sotva postaví na nohy a může se pohybovat jen za doprovodu. Je ozdobena náhrdelníky, vyšívanými látkami, plátny a rozličnými ozdobami. Není to přitom otázka bohatství nebo společenského postavení. Svatební ceremonie je stejná pro bohaté i chudé a tradiční oděv se, pokud není nově ušit podle detailního návrhu, může i dědit nebo předávat. Neznamená to tedy, že čím víc je vrstev, tím bohatší je nevěsta.

Tradiční role, podřízenost, služba

Kromě tradice se režisérce podařilo zachytit i rodinná úskalí samotných hudebnic. Na pozadí zdánlivého štěstí se skrývá pocit uvěznění ve vlastních neutěšených vztazích. Najeh, starší z dcer, se podařilo rozvést. Své štěstí potkat nového muže zkouší na internetu a komunikuje s nimi třeba přes Facebook. Jako žena, které je přes 40 let, už ale ve své zemi není považovaná za nejmladší. Novým vztahem chce pak především svým bratrům dokázat svou nezávislost. I mladší ze sester, Waffeh, prožívá rozpad manželství. “Co je to za mizernej život,” utrousí v jednu chvíli. Chce se rozvést a s dětmi odejít od muže, který je násilník. Agresor vystupuje nejen proti ní, ale i dcerám. Útočiště Waffeh hledá u matky a starší sestry, dlouhodobé řešení to ale není. Jejich osobní prožitky se zároveň promítají i do jejich hudby. Mnohdy vidíme, jak jsou při hraní unavené a smutné. Vztahy mezi nimi jsou mnohdy drsné, ale i upřímné a silné.  

To, že jsou Fatma a její dcery hudebnice, je staví do specifické role. Při oslavách jsou nedílnou a důležitou součástí celé ceremonie. Doma se jejich svět však zúží na závislost na jednání mužů. “Tradiční role, podřízenost a následná služba. To jsou očekávání od ženy,” říká režisérka. Ve filmu vidíme nevěstu v kroji tak těžkém, že pod ním sotva stojí. Jako by představoval tíhu, kterou bude celoživotně vláčet. “Nevidím v tom symbol hojnosti, ale spíš nároky na podřízenost ženy,” říká Ben Slama a zároveň doplňuje, že nechtěla natočit černobílý film, který jen kritizuje systém: „Spíš je to snímek plný nuancí. Podstatné je vidět, že na minimálním prostoru, který se jim naskýtá, se Fatma a její dcery snaží emancipovat a vymanit. To na nich obdivuji. Já bych takovou kuráž rozhodně neměla.”