Nový film, Speciál MFDF Ji.hlava
Mezi pamětí a imaginací. Lidé bez místa
Jak pomocí filmového obrazu a vyprávění uchopit pomíjivost? Na tuto otázku odpovídá ve svém snímku Lidé bez místa, uvedeném v rámci sekce Opus Bonum na festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava, chilský režisér Carlos Araya. V textu pro dok.revue popisuje svou tvůrčí inspiraci a vzpomíná na přítele, jehož tragická smrt výslednou podobu filmu výrazně ovlivnila.
Narodil jsem se a vyrostl v Calamě, hornickém městě uprostřed pouště Atacama. Vzdálenosti mezi místními městy jsou značné, cestování po silnici tak bylo jedinou možností, jak navštěvovat svou rodinu rozptýlenou po severním Chile. Autobusy se proto staly jakýmsi tajemným prostorem, kde jsem mohl sdílet čas s neznámými lidmi, které už nikdy znovu neuvidím. Malou zemí v pohybu, plnou hlasů, vůní, tváří a osudů.
Z tohoto fascinujícího prostředí se zrodil i můj první román, vydaný v roce 2019. Šlo o kolektivní příběh odehrávající se v autobuse mířícím na sever Chile, vyprávěný z pohledu šedesáti cestujících, řidiče a stevarda. V každé kapitole jsem se na chvíli zastavil u různých postav sedících v dvoupatrovém autobuse, u okna nebo v uličce.
„Autobusy se proto staly jakýmsi tajemným prostorem, kde jsem mohl sdílet čas s neznámými lidmi, které už nikdy znovu neuvidím.“
Po společenském povstání roku 2019 a během pandemie se můj zájem o lidi v pohybu znovu prohloubil. Začal jsem si klást otázku, kdo jsou vlastně ti cestující, kteří projíždějí napříč Chile, a co je vede k tomu, aby se vydali na cestu. Rozhodl jsem se proto natočit film, který by mi umožnil nastupovat do různých autobusů, objevovat jejich zákoutí, pozorovat krajinu za okny a doprovázet fyzické, virtuální i vnitřní cesty různých lidí.
Během několikaletého natáčení jsem navázal vztah se skupinou vzdálených i blízkých lidí, kteří sdíleli potřebu cestovat a v jejichž životech se protínaly různé podoby hledání domova, identity, lásky, zdraví, práce a svobody. Společně s Verónicou, Edith, Romou, Gustavem, Gatem Tomem, Davidem, Cristianem, Romínou, Franciscem a Yunem jsme vytvořili kreativní vztah, který nakonec vyústil ve společnou cestu.
V průběhu procesu pokusů a omylů jsem sepsal několik pravidel filmové hry:
- Natáčet dokumentárně, observačně a výhradně uvnitř autobusů. Žádné záběry zvenčí, z terminálů ani z cesty. Z autobusu můžeme „vystoupit“ jen skrze vnitřní svět postav nebo jejich technologická zařízení.
- Vnitřní prostor: čísla sedadel, charakter postavy, která cestuje, vizuální identita každého autobusu, obrazovky, filmyi, barvy, textury, stopy, odpadky, závěsy, fragmenty ostatních cestujících.
- Vnější prostor: krajiny za okny, geografie, klima, světlo procházející sklem.
- Hlas mimo obraz: vznikne kombinací dokumentu a fikce – z očekávání, přání, představ, vzpomínek, snů a výmyslů každého z cestujících. Tento text bude s každým z nich napsán před natáčením, může se během něj měnit a bude nahrán po skončení cesty.
- Každý cestující musí otevřít svůj vlastní svět „plovoucí populace“, jeho motivace k cestě musí vycházet z určité potřeby či touhy.
- Různé výchozí i cílové body po celém Chile, s důrazem na co největší rozmanitost krajiny a podnebí.
Některé z těchto zásad jsem dodržel doslova, jiné se naopak proměnily nebo zcela zanikly během natáčení.
V závěrečné fázi jsem pochopil, že film nemohu dokončit, aniž bych se postavil čelem k jeho původu. Dozvěděl jsem se o osudu Zeta, svého přítele z dětství, s nímž jsme vyrůstali v mém rodném městě. Byl to chlapec, který se s těžkostmi doma dokázal vyrovnat díky své přirozené schopnosti vymýšlet neuvěřitelné příběhy o lidech kolem sebe. Po letech, kdy jsme o sobě neslyšeli, jsem zjistil, že se stal stevardem v dopravní společnosti a tragicky zahynul při nehodě autobusu. Během natáčení jsem si někdy představoval, že se dívám jeho očima. Jeho přítomnost se začala stále naléhavěji domáhat svého místa ve filmu.
„Třetí okno nám umožňuje nahlédnout do krajiny Chile – do pohyblivého zrcadla, v němž se odráží naše společnost.“
Věřím, že Lidé bez místa otevírají možnost dívat v pohybu skrze několik oken. Jedno z nich míří do čtvrti, kde jsem vyrůstal, a pomáhá mi znovu rozpoznat to, co mě Zeta naučil: všímat si lidí kolem sebe a citlivě propojovat realitu s fikcí. Ukázat svět pracujících, který se může bez rozporu prolínat s prvky fantastiky, sci-fi či westernu.
Druhé okno re-interpretuje technologii Google Street a proměňuje ji z pouhého nástroje pro mapování prostoru v citlivý obrazový systém, který dokáže vyjádřit podvědomí nepřítomné postavy.
A třetí okno nám umožňuje nahlédnout do krajiny Chile – do pohyblivého zrcadla, v němž se odráží naše společnost, hledající kousek pevné půdy uprostřed přítomnosti, která jako by postrádala jistotu budoucnosti.

