Tyto webové stránky používají soubory cookies, které nám pomáhají zlepšovat naše služby, personalizovat reklamy a analyzovat návštěvnost. Používáním našich stránek s tímto souhlasíte.
Více informací
DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Mentální obraz převažuje nad událostmiZ filmu Hlasy pro prezidenta aneb Pokus o kontrarevoluci. Foto GPO platform

Nový film

Mentální obraz převažuje nad událostmi

5. 10. 2021 / AUTOR: Martin Kohout

Jaké úvahy stojí v pozadí dokumentu Martina Kohouta Hlasy pro prezidenta aneb Pokus o kontrarevoluci, který bude letos soutěžit v ji.hlavské České radosti?

Zhruba po čtvrt století od počátku budování naší novodobé demokracie začalo být zřejmé, že dochází k celospolečenským posunům, které se týkají dlouhodobého nastavení vnitřní i vnější politiky. V roce 2013 zvítězil v první přímé prezidentské volbě Miloš Zeman nad Karlem Schwarzenbergem, představitelem politiky vytyčené Václavem Havlem po listopadu 1989. Následně pohořela ve volbách ODS, která v době prezidentství Václava Havla byla dominantní politickou silou v zemi a své postavení si stále udržovala. Do parlamentu se naopak dostalo hnutí druhého nejbohatšího Čecha Andreje Babiše, které jen těsně zaostalo za první sociální demokracií a složilo s ním vládu. Následoval mezinárodní konflikt na Ukrajině, uprchlická krize a po té brexit. Bylo pravděpodobné, že změny v politickém myšlení společnosti budou pokračovat a mohou se projevit v dalších volbách.

Naším prvotním záměrem při natáčení bylo zachytit, jak vypadá společnost v době její přeměny, což je obecně situace, ve které jsou dobře patrné charakteristiky odcházejícího řádu, jenž je nucen se nebývale odhalit ve snaze udržet se v souboji s představiteli nových pořádků. Jednou z našich metodologických pomůcek byl film Nový Hyperion aneb Volnost, rovnost, bratrství Karla Vachka i s vědomím toho, že nyní nejde o dobu zase tak významnou a přelomovou, jako bylo období prvních parlamentních voleb po pádu minulého režimu. Na druhou stranu však od roku 2013 začíná být viditelné myšlení, které by šlo právě k roku 1989 vztáhnout jako jeho kritická odpověď. Kulturní a mediální elity začaly poslední politické události – zejména nezvolení Karla Schwarzenberga prezidentem – vnímat jako volby jdoucí proti společenskému konsenzu vzešlého z ducha tzv. sametové revoluce. V návaznosti na to se elity uchýlily k moralizování prostřednictvím všelijakých neurčitých individuálních nebo kolektivně pojatých výzev k respektu, humanitě či demokracii namísto toho, aby se snažily pochopit perspektivu těch, kteří volili Miloše Zemana. Neschopnost pochopit, co se stalo, vedlo k tomu, že elity začaly označovat chování společenské většiny za nedemokratické. To byl stav rozdělené společnosti a drama, které jsme začínali v roce 2016 točit.

Společnost rozdělená obrazy

Předpokládali jsme, že sněmovní volby vyhraje Andrej Babiš se svým hnutím ANO a prezidentské volby vyhraje Miloš Zeman. Naším hlavním záměrem ovšem nebylo sledovat observačně průběh těchto voleb ze zákulisí politických stran (i když i o to jsme se pokoušeli). Záměrem bylo zachytit to, co Miloš Zeman, Andrej Babiš a vedle nich i Tomio Okamura pro společnost symbolizují, jak o nich jejich voliči mluví, jak rozumí tomu, co tito politici říkají. Na základě nejrůznějších promluv, kolujících v určité době, lze totiž přemýšlet nad tím, proč argumentační okruh líčící Miloše Zemana jako nedemokratického populistu s nebezpečnými vazbami na Rusko a Čínu neuspěje před argumentačním okruhem líčícím Miloše Zemana jako člověka ohleduplného k přáním a zájmům národa, tvořícího most mezi Východem a Západem a bránícího muslimské invazi.

V rámci filmové metody jsme si řekli, že nesoutěží mezi sebou tolik konkrétní kandidáti, ale jejich mentální obrazy v myslích lidí. Z toho rovněž vyplývalo, že se nebudeme ani příliš soustředit na kauzy, které volby provázely, protože výsledky voleb mají příčinu v mentálních obrazech, které se tvoří o kandidátech dlouhodobě a jež určují to, jak se bude interpretovat další politické dění. Očividným příkladem toho, proč má mentální obraz přednost před událostí, jsou kauzy Andreje Babiše, které nečekaně neovlivnily jeho volební výsledek. Bylo to proto, že reprezentoval něco, co význam jeho kauz umenšovalo, neboli vytvořil o sobě obraz, který byl vůči tomuto odolný. Trochu provokativně dám příklad z opačného spektra, kdy tento princip lze ukázat i na prezidentu Havlovi, který také ne vždy udělal vše správně či naprosto čestně, ale tím, že důsledně budoval svůj obraz vězně svědomí, který pro morální postoje trpěl, veškeré možné pochybnosti o jeho morálních selháních nebo politických chybách po tomto obrazu stékaly. Je to také podobné tomu, jak se určitá část společnosti staví k devadesátým létům, která pro ni sice byla provázena skandály a korupcí, ale přes to všechno se „to podařilo“ a volit ODS s Václavem Klausem tehdy ani z dnešního pohledu nebylo špatně. Ne náhodou jsou tyto příklady, ve kterých hraje dominantní roli mentální obraz před událostí, předmětem velkých rozkolů ve společnosti.

Nespokojená společnost

Výše uvedených příkladů se film také dotýká. Mentální obrazy vnímání jednotlivých osobností nebo politických stran totiž stojí na zacházení s dalšími obrazy, které v dané době reprezentují rezonující témata. Mám na mysli především rozdílnou interpretaci uprchlické krize, rozdílný pohled na Evropskou unii, na eventuální hrozbu ze strany Ruska a Číny a v pozadí i rozdílný pohled na listopad 1989.

Když jsme točili o tom, jak Zeman vyhraje volby a prezentuje se při tom jako protiimigrační prezident, přicházeli jsme postupně na to, že pro nás není důležité to, jak Miloš Zeman říká „My jsme tady doma“, ale důležité bylo mít natočenou protiuprchlickou demonstraci a tamní výroky „obyčejných“ lidí o uprchlících, které dokumentují, jak účastníci demonstrací o migrační krizi přemýšlejí a jak si odvrácení těchto hrozeb spojují s Milošem Zemanem. Například námi natočení účastníci a organizátoři poměrně vyhrocených protiuprchlických demonstrací slaví ve volebním štábu Miloše Zemana jeho znovuzvolení. Toto je pochopitelně pouze jedna z věcí, která stojí za vítězstvím Miloše Zemana, rozhodně to nechceme redukovat na jednoduchou tezi, že „vyhrál na uprchlících“, i když tato karta hrála nepochybně velmi významnou roli a v těsném volebním výsledku je rozhodující všechno. Skutečnost je totiž složitější.

Při natáčení jsme si všimli toho, že lidé, kteří demonstrují proti uprchlíkům, tam nejsou nutně proto, že jsou rasisti a xenofobové. Protiuprchlické demonstrace, tedy alespoň ty, na nichž jsme byli, nebo které jsme viděli na záznamech, nebyly plné hajlujícího davu, ale spíše lidí, kteří z různých důvodů nesouzní se „sametovým výkladem“ našich posledních třiceti let. Za protestem proti uprchlíkům se totiž skrývá daleko širší protest proti uspořádání společnosti, korupci, mezinárodnímu postavení České republiky, které působí zcela bezmocně vůči uprchlické krizi, ale i vůči nařízením Evropské unie či globálnímu kapitálu.

Je v tomto směru třeba zajímavé to, jak účastníci protiuprchlických demonstrací vnímají demokracii. Oni nejsou pro omezení demokracie, oni jsou pro její rozšíření, protože mají pocit, že jejich volební rozhodování se stalo předmětem mnoha podrazů, proto chtějí do politiky víc mluvit (a proto má Okamura přímou demokracii a referenda). Na Miloši Zemanovi je pak mistrné to, jak v lidech vyvolává dojem zastání se v těchto frustracích, protiuprchlické výroky prezidenta jsou jen vrcholem pyramidy, na kterém jeho volební úspěch stojí.

Proti voličům Miloše Zemana stojí aktivní skupina lidí, která naopak se „sametovým výkladem“ posledních třiceti let souzní. Jejich rétorika není proaktivní, ale defenzivní, spočívající na přesvědčení, že demokracii je potřeba bránit proti populistům a tedy i těm, kdo populisty volí. Rétorika tzv. „pražské kavárny“ je postavená na morálních imperativech a je velmi prostá: Lidé buď kvůli svému nedostatečnému vzdělání, ignorantství nebo přímo díky špatným mravním kvalitám jsou ochotni skákat na lep populistům. Stojí za tím přesvědčení, že kdyby se lidé více zajímali, tak by populisty nevolili. Z toho náhledu pak vyplývají výzvy k tomu, aby se více protestovalo, více jsme byli občansky aktivní a vážili si Václava Havla. Představa, že lidem chybí informace, nebo znalost jejich správné intepretace, vede k výzvě ke vzdělávání a implicitní ostrakizaci těch, kdo vzdělání nemají. Přesvědčení o špatných morálních kvalitách voličů se zase projevuje například ve výrocích o tom, jak nás ten „komunismus“ morálně poškodil. To vše na lidi, kteří nesdílejí názor této skupiny, působí velmi skličujícím dojmem a spor rozdělené společnosti vyhrocuje a de facto podporuje Miloše Zemana.

Klec vlastní morálky

V průběhu natáčení jsme si uvědomili, jak za všemi těmito „chvályhodnými“ aktivitami, ať jsou to oslavy výročí 17. listopadu, nejrůznější pocty Václavu Havlovi a protesty proti Zemanovi a Babišovi, jsou vlastně velmi intelektuálně ploché úvahy. Myšlení této části společnosti je totiž svázáno v kleci vlastní morálky, která spočívá v přesvědčení, že když bojuji za správnou věc, jakou jsou velké a obecné hodnoty demokracie, stačí jen čekat a doufat, že se všichni připojí. Jenže ti, kteří se nepřipojili, se cítí být vyloučeni z demokratického tábora tím, že jsou označeni jako hrozba demokracie pod nálepkami xenofob, rasista, fašista. Tato označení si žádá právě onen elitářský zjednodušený výklad jako svůj protiklad (Bojuji-li za demokracii, mým protivníkem je logicky fašista).

Další bod nepochopení těchto dvou skupin spočívá v tom, že liberální demokraté nevidí, že Miloš Zeman není příčina, ale důsledek rozpadu demokratického systému. Miloš Zeman krom jiného je předzvěstí toho, že končí staré legitimizační strategie opřené o minulý režim, který byl zároveň rétorickou hrozbou i výmluvou. Tuto mezeru se nepodařilo vyplnit novým jednotícím výkladem smyslu společenského konsenzu, neboli jinou přesvědčivou legitimizační strategií. V posledních letech se dostáváme do období „soudu nad českou cestou“, kdy rozhoduje více to, co se stalo po roce 1989 než před ním.

„Myšlení této části společnosti je svázáno v kleci vlastní morálky.“

Pravicové strany, zcela dezorientované v nastalých změnách, dělají přesto všechno to, co dělaly vždycky, stavějí se na barikády demokracie. Dříve bránily před nástupem komunismu (tedy levicové vlády ČSSD), dnes se brání proti populismu, aniž by si všimly, že to byly právě jejich vlády (i s pomocí ČSSD), které lidi k Tomio Okamurovi, Andreji Babišovi a Miloši Zemanovi přivedly. Argumentace postavená na obecné, neurčité obhajobě demokracie je lichá i proto, že i se současnou podobou demokracie jako takové jsou právě lidé nespokojeni, považují ji za nedostatečnou. Bývalé mediální a politické elity si neuvědomily, že když ze strachu před nevolí společnosti po roce 1989 rétoricky obcházely pojem kapitalismus a vše líčily jako zavádění demokracie (která údajně mohla fungovat jen díky masové privatizaci a prostředí „tržní ekonomiky“), tak se nyní nemohou divit tomu, že negativní jevy spojené s kapitalismem jsou dávány na vrub demokracii.

Uvedené interpretace společenského střetu se, jak doufáme, přenášejí i do našeho filmu, který nemůže být takto explicitní ve své interpretaci jako text, protože konfrontuje zachycenou realitu se všemi neostrostmi, zákruty, odbočkami a s více vrstvami najednou. Vedle výše uvedených snah v oblasti metod jsme tedy usilovali i o to, aby ve filmu byly postupně zachyceny všechny důležité výroky, které dohromady dávají argumentační okruh voličů Zemana a jeho liberálních odpůrců, tak jak jsme ho zachytili ve svých analýzách a prezentujeme ho v tomto textu. Každý divák si díky tomu může v rámci předestřených výroků vytvořit vlastní interpretaci filmu a dnešní společenské situace.

Film vznikl v produkční společnosti GPO Platform.