Lidia Duda. Probudíme se ve světě bez empatie?
Jak si zachovat morální integritu ve světě, kde je pomoc člověku v nouzi v rozporu se zákonem? S polskou režisérkou Lidiou Dudou jsme mluvili o jejím dokumentu Les, který měl premiéru loni na festivalu v Soluni a na MFDF Ji.hlava soutěžil v sekci Česká radost.
Více než tři roky trvající krize na hranicích Polska a Běloruska se do filmu nejvýrazněji otiskla fikčním snímkem Hranice polské režisérky Agnieszky Holland. Zatímco filmařka reagovala na nejpalčivější fázi, dokument Les je pohledem do světa, ve kterém je migrační krize součástí každodennosti obyvatel polského pohraničí. Ti se denně musí rozhodovat, zda budou lidské utrpení ignorovat, nebo lidem v nouzi navzdory riziku trestního stíhání pomáhat.
![]() |
Les se vztahuje k situaci na polsko-běloruských hranicích z perspektivy Asii, Marka a jejich tří dětí. Manželé vedou agroturistické středisko uprostřed Bělověžského pralesa, kterým v důsledku migrační krize procházejí uprchlíci. Proč jste se rozhodla zvolit je jako hlavní aktéry?
Začala jsem na filmu pracovat v roce 2021. Hranice se už tehdy nacházela v kritickém stavu. Byla ustanovena uzavřená zóna, do které nikdo nesměl vkročit. Nesměly tam působit ani nevládní organizace nebo Lékaři bez hranic, kteří by mohli pomáhat. Médiím byl přístup také znemožněn.
V zóně uvízli společně s uprchlíky také obyvatelé Podlesí. Tím se nikdo pořádně nezabýval. Nikdo si také nepoložil otázku, co by tihle lidé měli dělat v situaci, kdy kolem jejich domovů procházejí lidé, kteří nutně potřebují pomoc kvůli nemoci nebo jinému ohrožení života. V Polsku dává vláda jasně najevo, že dobrý obyvatel nepomáhá a obrací se k uprchlíkům zády nebo zavolá hraniční hlídku, která je vrátí zpátky do Běloruska.
Říkala jsem si, že jde o neskutečně silnou etickou otázku, a kdybych bydlela na Podlesí během migrační krize, měla bych s vládou velký problém. A to obzvlášť když jde o humanitární pomoc, která je přece vždycky legální. Neposkytnutí pomoci člověku, jehož zdraví a život jsou v ohrožení, je trestné. Je strašně kruté a demoralizující, když stát rozhoduje o tom, komu mám pomáhat a komu ne. A to jen kvůli tomu, že se to týká uprchlíků, historie a specifického konfliktu. Tohle by se mělo řešit jinak. Měla by existovat migrační politika, která se bude více zaměřovat na to, kdo má legitimní právo žádat o azyl.
Zároveň jsem viděla spoustu dokumentů, ve kterých sledujeme uprchlíky. Nestává se tak často, že objektiv míří na obyvatele zasažených měst a vesnic, kterými uprchlíci procházejí. Velká politika tady přitom vstupuje do života jednotlivce. O migrační krizi čteme většinou v bezpečí domova, ale ona se může odehrávat přímo před našim domem. Tak tomu je na Podlesí, jehož obyvatelé jsou v podstatě neviditelní. Mnoho rodin na Podlesí uprchlíkům pomáhalo, ale tajně, aby se to nikdo nedozvěděl. Chtěla jsem to ukázat z perspektivy rodiny, která má zároveň malé děti. Často zapomínáme, že veškeré naše problémy jsou sdílené. Neexistuje rozdělení na problémy světa, dospělých a dětí. Dětí se to dotýká úplně stejně a mají právo naše rozhodnutí komentovat nebo rozporovat. My je tím světem, který vytváříme, nakonec obdarujeme. Ale jak ten svět bude vypadat? Bude to svět, kde si vzájemně nebudeme pomáhat, protože to je politický zájem naší vlády? Naše země by měla být bezpečná, ale ne na úkor našeho svědomí.
„Obvinění může skončit u soudu a trvat další tři roky, během nichž vás v podstatě utrápí.“
Jak jste se k této rodině dostala? A jak reagovala na to, že byste o ní natočila dokument?
Začalo to tím, že jsme společně s kameramankou Zuzannou Zacharou jezdily podél hranic. Měla jsem vymyšlený koncept filmu, ale neměla jsem protagonisty. Chtěla jsem, aby to byla rodina, která má děti. Nedivím se, že se nejdřív nikdo nechtěl před kameru postavit. Vláda vám může za to, že poskytujete humanitární pomoc uprchlíkům, hodně znepříjemnit život. Obvinění může skončit u soudu a trvat další tři roky, během nichž vás v podstatě utrápí. Asiu a Marka znala jedna moje známá. Zavolala jim s tím, že za mě ručí.
Jakmile jsem za nimi přijela, věděla jsem, že s nimi chci natáčet. Bylo hned vidět, jak moc si jsou blízcí. Během toho krátkého rozhovoru jsem vypozorovala, že když dítě položí otázku, rodiče je poslouchají a vždy odpovídají. Líbilo se mi, že spolu všichni komunikují a snaží se dětem věci vysvětlovat.
Po vyslechnutí mého nápadu ale nebyli moc nadšení. I když pro ně šlo o skutečně důležitou věc, báli se o své děti. Říkala jsem jim, že mi nejvíce záleží právě na dětech a jejich vnímání reality. Asia a Marek řekli, že pokud budou jejich děti s natáčením souhlasit, oni také. Promluvila jsem si tedy s jejich dětmi a vysvětlila jsem jim, proč je pro mě důležité, aby se staly mými průvodci po svém světě. Souhlasily. A takhle začalo natáčení, které trvalo dva a půl roku, od roku 2021 do 2023. Výjimečná zóna zanikla, později se opět objevila, ale už nezabírala tak velkou oblast. Nevládky se mohly opět vrátit do regionu, což značně usnadnilo život obyvatelstva Podlesí.
Čeho se Asia a Marek konkrétně obávali, když se rozhodovali, zda vystoupit v dokumentu? Právní odpovědnosti? Nebo společenského stigmatu?
Pokud se někdo vydal do Bělověžského lesa s horkým čajem, jídlem a léky, jednalo se o humanitární pomoc. Ta je vždy legální a není zakázaná. Pokud se ale někdo rozhodl běžence vzít k sobě domů, i když kvůli závažnému zdravotnímu stavu, třeba horečce nebo podchlazení, už se právně jednalo o pašování. Během záchranných akcí ale občas nestačilo přinést teplé pití nebo jídlo, protože někteří lidé byli ve skutečně kritickém stavu. Najednou jste tak spáchali trestný čin, abyste někomu zachránili život.
V dokumentu Marek vypráví o případu, který se odehrál ve vesnici Hajnówka v roce 2022…
Ano, muž nemocné ženy šel hledat pomoc. Pohraniční hlídka ho ale odvezla zpátky do Běloruska. Žena zůstala v lese společně se svým bratrancem. Byla zima a on jí sebral oblečení, aby nezmrznul. Ona záhy zemřela.
Bělověžský les je největším původním evropským lesem, který se řídí zákony přírody. Slabší prohrává a umírá. Člověk také umírá. Je tam vlhko a není signál. Teploty rychle klesají, lidé dostávají zimnici. Nejsou schopni najít cestu ven z lesa. Voda je tam kontaminovaná. Za takových okolností se člověk řídí instinktem přežití. To není procházka parkem. Místní obyvatelé les dobře znají, takže jsou schopni pomáhat. Ale mělo by to být povinností polské vlády.
„Bělověžský les je největším původním evropským lesem, který se řídí zákony přírody. Slabší prohrává a umírá.“
Les je ústředním motivem vašeho filmu a kladete důraz na jeho dvojí kulturní význam. Na jednu stranu jde o místo klidu a ticha, na druhou je předzvěstí smrti a trápení…
Je to tak. Když jsem přijela do Bělověžského lesa poprvé, vnímala jsem ho jako něco krásného. Ta rozlehlost, divokost, zvířata, losi, rysové a zubři. Poté, co jsme skončili natáčení, se lesa bojím. Protože vím, že nade mnou vždycky zvítězí, stejně jako nad běženci, kteří na něj nejsou připraveni.
Jaká opatření jste při natáčení přijali, abyste nevystavovali své protagonisty přílišnému riziku?
Především jsem z filmu odstranila vše, co by mohlo být soudním důkazem proti nim. Není vidět propojení mezi utečenci a rodinou. Stejně jsme postupovali při zobrazování běženců. Každý, kdo se objevuje na plátně, má zamaskovaný obličej. Mým cílem je neubližovat a nehnat se za senzací. Rodina samozřejmě celý film viděla a ukazovali jsme ho také právníkovi, aby ho posoudil z hlediska možného rizika.
Jak jste postupovali při natáčení scén s dětmi?
Při natáčení dětí si vždycky musíte dávat pozor. Péče ze strany režiséra nebo režisérky musí být na nejvyšší úrovni. Nemůžete dětmi manipulovat ani je nutit k tomu, aby něco dělaly nebo říkaly. A určitě nesmíte děti emočně exploatovat, protože jim můžete přivodit trauma. Mám ráda dětské hrdiny a hrdinky, často vystupují v mých filmech. Hned na začátku jsme si ale ujasnili, že od nich nebudu očekávat konkrétní odpovědi a plnění požadavků.
Pokud se o něčem budou bavit nebo si budou hrát, budu při tom s kamerou. Mým úkolem bylo nepromeškat zajímavé situace. Je to rodina, která spolu neustále mluví, a nikdy nevíte, kdy se objeví zásadní scéna. Například moment, ve kterém si Franek vymýšlí auto, které jede 800 000 kilometrů za hodinu. Děti si hrály před spaním, a najednou se tahle situace proměnila v příběh, ve kterém se děti v ultrarychlém autě vydávají pomáhat utečencům.
Řekli byste si, že takový vývoj je nepředvídatelný. Ale zkušenost režisérky vás učí odhadnout, kdy se něco takového může stát. Když se dětem přihodí něco zásadního, budou o tom chtít mluvit. Když bude mít Asia psychický propad, děti jí budou chtít pomoct. Když děláte dokument, musíte umět dobře pozorovat a předvídat, jaké události budou následovat.
„Dětský komentář není politickým komentářem, protože dítě nepatří k žádné straně ani hnutí.“
Při některých scénách jsem byla překvapená, jak jsou děti zralé a kriticky reflektují nespravedlnost, kterou zažívají běženci…
Setkala jsem se s názorem, že dětí v tomhle věku spolu takhle nehovoří. Možná ne děti na bezpečném sídlišti. Ty se zabývají jinými věcmi, které je obklopují. Děti v mém filmu žijí v téhle situaci tři roky. Každodenně vidí lidi s tmavší barvou kůže, kteří utíkají přes Bělověžský les. Vidí své rodiče, jak těm lidem pomáhají. Je zvláštní, že je napadne, že je asi v přístupu k uprchlíkům něco špatně?
Přemýšlí o tom, co se stalo. Říkají si, proč mohou hranicemi jedni procházet a druzí ne, a proč jim nemůžeme pomáhat? Děti si všímají, že je máma smutná a brečí, a táta se ji snaží utěšovat. Že na ně nemají čas a dům je plný balíků. Dětský komentář není politickým komentářem, protože dítě nepatří k žádné straně ani hnutí. Dítě pozoruje a posuzuje svět kolem sebe. Pokud ho učíme, že má od lidského utrpení odvracet zrak, tak naší vládě opravdu gratuluji.
Dětský svět je ve filmu zprostředkovaný i jedním hudebním motivem, který se několikrát opakuje. Jde o ukolébavku Śpij królewno (Spi, princezno), která zazní při silně kontrastní závěrečné scéně. Proč jste se rozhodla pro tuto skladbu?
Vždy se snažím co nejvíce přizpůsobit své myšlení svým hrdinům. Jde mi o to, aby viděli film jako součást svého světa. Jejich svět byl na začátku krásným rájem, o který později přišli. Jednou si děti chtěly pustit svou oblíbenou desku, a tak jsme narazili na tu ukolébavku. Vypráví příběh prince, který zachrání princeznu a budou se milovat až za hrob. Jednoho dne jsem také zaslechla Marka, který hrál na trubku. Řekla jsem si, že jde o druhý hudební motiv, který se k filmu hodí. Marek na ni totiž hrál pokaždé, když měl úzkosti, byl vystresovaný nebo viděl strašné věci v Bělověžském lese. Je to jeho způsob, jak zápolit se stresem. Zároveň se jeho hudba krásně nesla napříč okolními poli. Ukolébavka a hra na trubku jsou hudební motivy, které mi darovali sami protagonisté.
V rozhovoru pro polskou Gazetu Wyborczu jste řekla, že „rozdělování problémů světa na ty, které jsou blízko, a ty, které jsou daleko – protože jde o 200 kilometrů –, je nedostatkem představivosti“. Na základě svých zkušeností s festivalovými uvedeními Lesa máte pocit, že lidé vnímají zkušenost Asii a Marka jako relevantní?
Od začátku jsem chtěla udělat film, který nebude vyprávět jen o situaci na polsko-běloruských hranicích. Migrační pohyby jsou krizí obecně. Lidé utíkají před válkou, politikou, diktaturou či klimatickými změnami. Vydali se na cestu a nic je nezastaví. Musíme si v ten okamžik položit otázku, jak se vůči tomu postavíme a co s tím provedeme. Politikům došly nápady. Obezdili hranice, které mají migrační proudy zastavit. To ale není efektivní řešení. Vládní politika vstupuje na úroveň našeho života a tomu problému budeme čelit my, ne politici. Na naše dveře ťukají běženci, nacházíme je na krajnicích našich silnic, a jsme to my, kdo v ten okamžik musí dělat rozhodnutí. Les byl dosud dobře přijatý v každé zemi, ve které byl uveden. Lidé ho vnímají jako film, který ukazuje dobře známý rodinný svět. Jsou schopni se k příběhu vztáhnout prostřednictvím vlastních emocí, vztahů se svou matkou, otcem či babičkou. Film se vztahuje i k obecnějším otázkám: Jak vychovávat děti? Kde najít klidné místo pro život? Jak reagovat, pokud najdeme člověka, který potřebuje pomoct?
A jaké byly reakce na premiéře dokumentu v řecké Soluni?
Řecko bylo první zemí, přes kterou se prohnala migrační vlna. Jde ale také o každodennost zemí vzdálenějších, mezi něž patří například Mexiko. Les je příběhem o bezpečném rodinném světě, který se náhlé obrací vzhůru nohama.
Les vznikl také ve spolupráci s kampaní Pomaganie Nie Ma Granic (Pomáhání nemá hranice), která cílí na změnu úprav kriminalizujících humanitární pomoc…
Ano, Asia a Marek teď s námi často jezdí, jsou tvářemi kampaně a reprezentují obyvatele Podlesí. Pochopili, že film, kterého se původně nechtěli úplně zúčastnit, hraje důležitou roli a oni skrze něj mohou dál pomáhat. Naším mottem je, že humanitární pomoc je vždy legální a v souladu s existujícími zákony. Film promítáme také na Podlesí. Záleží nám na tom, protože se promítání účastní nejen rodiny, které pomáhají, ale také ty, které to nedělají. Pokud nepomáháš, je to v pořádku, ale nepřekážej v pomáhání ostatním lidem. To je také naše sdělení.
„Nedokážu pochopit, že vláda, která si o sobě myslí, že je demokratická a spravedlivá, přichází s nápadem pozastavit žádosti o azyl.“
Vaše projekty už v minulosti přispěly k reálným reformám. Máte pocit, že dnešní politická situace a nálady v Polsku jsou dostatečně otevřené tomu, aby dokumentární film byl katalyzátorem společenské debaty?
Věřím v malá vítězství. Myslím, že můžeme ovlivnit názory jednotlivců, když mají možnost pozorovat realitu, kterou úplně neznají, nebo když se ztotožní s perspektivou Asii a Marka. Nejvíc dokážeme malými činy. Každý může udělat jen tolik, kolik může. Já jsem udělala film, protože se mi nelíbilo to, co se tam děje. Dělám lépe filmy, než pomáhám v Bělověžském lese, protože ten terén dobře neznám a nedokázala bych poskytnout adekvátní pomoc. Nemám ani dostatečné schopnosti a školení. Můžu ale vyprávět příběh lidí, kteří tohle dělali celé tři roky.
Zatím se ale situace nezlepšila. Naše vláda ohlásila, že bude moci dočasně pozastavovat možnost žádat o azyl, což je základní mezinárodně uznávané lidské právo. Pro mě je to nepředstavitelný nápad. Nedokážu pochopit, že vláda, která si o sobě myslí, že je demokratická a spravedlivá a zavádí eticko-morální pořádky, přichází s takovým nápadem. Říct, že je to kruté, je eufemismus. Je to chladný politický kalkul, který má za cíl získat přízeň konzervativnějších voličů na úkor trpících lidí. Těch se nikdo neptá, jak se jmenují a proč a před čím utíkají. Politika je krutá, a pokud budeme přistupovat na takové regulace, probudíme se ve světě bez empatie a citlivosti.
Jak se stavíte k politizaci tohoto tématu? Mnoho lidí očekávalo, že s koncem mandátu pravicového Práva a spravedlnosti přijde změna vládní migrační strategie. Plánované rozhodnutí paradoxně přichází ze strany nově zvolené vlády Donalda Tuska…
Když o tom mluvíme, hned mám před očima všechny ty „demokratické“ politiky, kteří tleskali Hranici Agnieszky Holland. Je to tak pokrytecké a nelidské. Je strašné, že někdo takhle může přistupovat k lidem. V minulosti byly některé skupiny označovány za podlidi, kterých bylo legitimní se zbavovat. Nyní se potýkáme se stejným přístupem. A přitom, když se ohlédneme, Poláci také utíkali před válkou a cestovali napříč kontinenty. Tahle morální lekce, kterou nám dává naše vláda, je nepřípustná.