Láska, rodina a paměť

I letos vyhlásila porota, složená ze zástupců sedmi nejvýznamnějších evropských dokumentárních festivalů, na festivalu v Cannes vítěze Doc Alliance Selection Awards. Tentokrát byly uděleny tři ceny, a to za nejlepší celovečerní dokument, nejlepší krátký dokument a porota udělila i jedno zvláštní uznání. Vítězné snímky mají jedno společné – noříme se s nimi do intimních příběhů, domovů i tajných milostných dopisů. Nabádají nás však k tomu, abychom si kladli zásadnější politické otázky: ohledně minulosti naší společnosti či rodiny i ohledně našich postojů k vlastní zemi a dominového efektu, který mají poměry a převažující stanoviska v naší zemi na ostatní. Letošní vítězné snímky Doc Alliance dokazují prostřednictvím filmového jazyka i osobních, a přesto univerzálních příběhů, že někdy jsou láska, vztahy a intimita spojeny s minulostí, pamětí a vlastní zemí natolik, že je těžké se těchto pout zbavit.

Milostné dopisy, revoluce a film

Nejlepším celovečerním dokumentem Doc Alliance se letos stal snímek Payal Kapadiy Noc nevědomosti, který měl vloni premiéru v Cannes v prestižní sekci Quinzaine des réalisateurs a minulý rok ho uvedl Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě. Film je pocitovým portrétem moderní a nostalgické Indie, citlivou cestou napříč milostnými dopisy i společenskou rebelií a také uměleckým experimentem. Vzdává hold mládí a cinefilii a jde o politické a zároveň beznadějně romantické, dojemné i rozhněvané vyjádření kritického postoje k indickému kastovnímu systému a islamofobii.

Portrét jednoho muže, dvou krajin a těžké minulosti

Vítězem krátkometrážní kategorie se stal snímek Eriky Etangsalé In the Billowing Night. Jde o snímek podobně tichý a jemný jako je jeho protagonista – režisérčin otec Jean-René, který v sedmnácti letech opustil svůj domov na ostrově Réunion, aby se natrvalo usadil ve Francii. Snímek je fotografickým portrétem dvou odlišných zemí – Francie a Réunionu i znovushledáním otce a dcery dotýkajícím se vzpomínek na otroctví a kolonialismus. Z pátrání po vlastní rodině se tak stává zpochybňování rasistických zákonů a toho, co z nich dnes zbylo.

Země v úplném zatmění

Zvláštní uznání udělila letos porota snímku Nataši Urbanové Zatmění, v němž režisérka využívá zatmění slunce v roce 1999 v Evropě jako metaforu temnoty, v níž se v té době ocitla ona sama, její rodina i celá její země během kruté války. Urbanová používá na emotivní cestě zpět do rodného domu v bývalé Jugoslávii citlivost 16 mm filmu, lehkost rodinných vyprávění i násilí traumatu, aby evokovala pocity stesku po domově a kladla si otázku, jaké jsou následky války.