Křehce

Animovaný film Křehce stojí na pomezí dokumentu a fikce. Přesto jej vnímám především jako dokument. Ne kvůli jeho výsledné podobě, ale kvůli způsobu, jakým vznikal. Scénář se formoval postupně během setkávání s lidmi, během rozhovorů, rešerší a hledání nejvhodnější filmové podoby pro jejich zkušenosti.

Celé to začalo nápadem na animovaný dokument. Zajímal mě nejen dětský pohled na svět, ale také lidská potřeba utíkat z některých situací – fyzicky i mentálně. V této fázi projektu jsem navázala spolupráci s Terezou Havlovou, nyní producentkou BATCH film, která mi pomohla celý projekt realizovat. Od začátku bylo jasné, že na zvuku budu spolupracovat se zvukařem Janem Strnadem, se kterým jsem pracovala už na předchozích filmech. Ukázalo se, že to byla ta nejlepší možná volba.

Původním tématem byly dětské útěky z domova. Útěk ale nakonec zůstal jen jedním motivem příběhu. Tím hlavním se stala absence bezpečného prostoru v dětství a s ní propojená problematika domácího násilí v rodinách. Cítila jsem, že spousta lidí, kteří domácí násilí a tresty schvalují a považují za něco prospěšného pro výchovu, nevidí a nechápou, jak křehké bytosti děti jsou, co prožívají, a jak jim to může ztížit zbytek života.

Díky Domu na půl cesty DOM a jeho ředitelce Michaele Wicki jsem potkala čtyři mladé dospělé, kteří se snaží s problémy z minulosti vypořádat a žít co nejšťastnější život. Pracovala jsem s nimi a s jejich příběhy z dětství, které jsem se v pozdější fázi vývoje rozhodla převést do příběhu jednoho fiktivního chlapce. Příběh se soustředí především na to, jak se tito lidé cítili doma jako děti a co prožívali. 

Ve filmu není mluvené slovo, což pomáhá soustředit se více na atmosféru a prožitky spíše než na konkrétní vyprávění. Zvolený přístup zároveň zaručuje úplnou anonymitu těm, kdo s námi svůj velmi osobní příběh sdíleli a nebyli si jistí, zda se film nedostane k jejich rodině. Chlapcovo subjektivní vnímání okolního světa jsme se rozhodli umocnit pomocí zvuku. Zvuková složka vede divákovu pozornost podle toho, na co se chlapec v daném okamžiku soustředí a co vnímá. V momentech strachu přechází zvukový design k výraznější stylizaci, která podporuje jeho prožívání a napětí situace.

Animace uhlem mi pomohla docílit expresivity obrazu a stejně jako zvuk podpořila subjektivitu vyprávění, protože uhel přímo vybízí k práci s kontrastem detailního a neostrého obrazu. Tento přístup umožňuje zaměřit pozornost na prvky, které posouvají příběh vpřed. Je to jako bychom obraz snímali s malou hloubkou ostrosti – to podstatné je detailně prokreslené, zatímco vše, na co se chlapec nesoustředí, zůstává neostré. Dlouhé měsíce strávené uhlovou kresbou mi umožnily se v technice najít. A ačkoliv jsem po dvou filmech dělaných náročnými postupy jako je animace pískem nebo animace uhlové kresby na papíře na režírování a animování málem zanevřela, pomalu se k tvorbě opět vracím.

Na letošním festivalu v Annecy film získal Cenu Lotte Reiniger, na Anifilmu Cenu za nejlepší český studentský film a k tomu zvláštní uznání na dalších významných festivalech. To mě utvrzuje v tom, že lidé vnímají toto téma jako důležité. Ocenění zároveň umožňují filmu cestovat a přinášet do dalších koutů světa možnost prožít si devět minut v kůži jednoho malého kluka. Jsem vděčná, že se pohled společnosti na výchovu dětí pomalu mění. Doufám, že jsem k tomu mohla přispět i svým filmem a že nám všem bude za pár let připadat absurdní, jaké věci se mnoha dětem děly.