Komentář k eseji Morální patos: dějiny komunismu v zrcadle českých filmových dokumentů z roku 2009
|
Když jsem si díky výzvě od redakce dok.revue znovu přečetl text, který jsem o českém historickém dokumentu napsal v roce 2009, uvědomil jsem si s překvapením, jak výrazně se situace změnila. V tehdejším výročním roce sametové revoluce byla produkce historických dokumentů žádaná. Dobová politika paměti zaměřená na vyrovnávání se s totalitní minulostí měla od žánru historického dokumentu velká očekávání. Na svém hodnocení dobové produkce bych nic neměnil, ale cítím potřebu okomentovat posuny, k nimž došlo na poli zacházení s historií ve veřejném prostoru a ve formách filmového vzpomínání na komunismus.
S odstupem šestnácti let je zřejmé, že se změnila samotná pozice žánru v kontextu současné historické popkultury. Filmový dokument už není klíčovým médiem vztahování se k minulosti. Vznikly nové mediální formáty, které mu konkurují, jako jsou historické podcasty či kanály na Youtube. Díky pokroku technologií může dokumentární či pamětnická videa natočit téměř kdokoliv, a tak se podobný obsah rozrůstá , což samozřejmě snižuje jeho výlučnost. Pozici dokumentů mění též trendy na poli hraných filmů a televizních seriálů, které přispívají k rozostření hranic mezi fikcí a skutečností, a tak dále oslabují významdokumentárního žánru v rámci vzpomínání na komunismus. V poslední době se v české kinematografii objevilo několik úspěšných produkcí založených na hybridním prolínání dobových dokumentárních záběrů s hranými scénami. Modelově to ilustruje snímek Vlny (2024, r. Jiří Mádl) či televizní seriál Volha (2023, r. Jan Pachl), v němž se v průběhu jednotlivých dílů plynule přechází z dokumentárních černobílých záběrů do hrané scény.
Další rozostření souvisí s žánrem „true crime“, který se z pohledu diváků ocitá na hranici historických dokumentů či dokudramat, neboť se pokouší věrně rekonstruovat historické kriminální kauzy. Modelově to ukazují dvě nedávné české produkce: seriál Metoda Markovič: Hojer (2024, r. Pavel Soukup), který klade důraz na dobovou autenticitu, a série Studna (2025, r. Tereza Kopáčová), jež na základě dobových archiválií opravuje ideologicky zkreslený případ rodiny Jelínkových filmově zpracovaný v Třiceti případech majora Zemana. Toto rozostření hranic mezi hranými a dokumentárními žánry symbolicky ilustruje, že apel na historické odsouzení padouchů a uctívání hrdinů slábne. Místo černobílého pohledu se prosazují komplexnější formáty, které ukazují minulost jako složitější téma, pracují s multiperspektivitou a hravou ironií. Produkce filmů s historickou tematikou je variabilnější. Slábne potřeba jednoznačně odlišovat pravdu dokumentu od fikce hraného filmu.
Další posun souvisí s nároky, jež současné publikum klade na prožitek autenticity. Film je tradičně považován za historický, když se věnuje dějinným událostem, má historický obsah na úrovni událostí a osobností. Současná produkce však ukazuje, že je pro diváky stejně významné, když snímek zprostředkuje dějiny se silným emocionálním prožitkem, historický obsah je sekundární. Historicky autentický film o komunismu může být klidně kriminálka. Tento tlak se dotýká i dokumentů. Váhu dějin tak zakládá síla zprostředkované emoce. Zdrojem takového afektu může být dobová patina, autentické kulisy a předměty, ale též přiznaná reflexe vztahu k dějinám. Ilustruje to dokument Mrtvolu sprovoďte ze světa (2015, r. Roman Vávra), který „v přímém přenosu“ zachycuje dramatické pátrání po ostatcích Josefa Toufara v masovém hrobě na ďáblickém hřbitově. Poslední výrazný posun, který doplním k šestnáct let staré eseji, se týká témat dokumentů. V roce 2009 dominovala témata z politických dějin, zaměření na komunistické represe a zprostředkování svědectví významných pamětníků – obětí či hrdinů. V současnosti se prosadily i jiné dějiny a nabídka je mnohem pestřejší. Do popředí se dostávají marginalizovaná či kontroverzní témata, jak ilustruje česko-slovenský dokument Jak jsem se stala partyzánkou (2021, r. Vera Lacková), kde je na pozadí druhé světové války a poválečné paměti reflektována ženská romská identita. Z jiné perspektivy ukazuje tyto posuny dokumentární série Industrie (2021, r. Ivo Bystřičan), jež nahlíží dějiny přes příběhy podniků a téma komunismu zasazuje do širšího vyprávění o proměnách českého průmyslu. |
Když jsem si díky výzvě od redakce dok.revue znovu přečetl text, který jsem o českém historickém dokumentu napsal v roce 2009, uvědomil jsem si s překvapením, jak výrazně se situace změnila.
V tehdejším výročním roce sametové revoluce byla produkce historických dokumentů žádaná. Dobová politika paměti zaměřená na vyrovnávání se s totalitní minulostí měla od žánru historického dokumentu velká očekávání. Na svém hodnocení dobové produkce bych nic neměnil, ale cítím potřebu okomentovat posuny, k nimž došlo na poli zacházení s historií ve veřejném prostoru a ve formách filmového vzpomínání na komunismus.
S odstupem šestnácti let je zřejmé, že se změnila samotná pozice žánru v kontextu současné historické popkultury. Filmový dokument už není klíčovým médiem vztahování se k minulosti. Vznikly nové mediální formáty, které mu konkurují, jako jsou historické podcasty či kanály na Youtube. Díky pokroku technologií může dokumentární či pamětnická videa natočit téměř kdokoliv, a tak se podobný obsah rozrůstá , což samozřejmě snižuje jeho výlučnost.
Pozici dokumentů mění též trendy na poli hraných filmů a televizních seriálů, které přispívají k rozostření hranic mezi fikcí a skutečností, a tak dále oslabují významdokumentárního žánru v rámci vzpomínání na komunismus. V poslední době se v české kinematografii objevilo několik úspěšných produkcí založených na hybridním prolínání dobových dokumentárních záběrů s hranými scénami. Modelově to ilustruje snímek Vlny (2024, r. Jiří Mádl) či televizní seriál Volha (2023, r. Jan Pachl), v němž se v průběhu jednotlivých dílů plynule přechází z dokumentárních černobílých záběrů do hrané scény.
“Rozostření hranic mezi hranými a dokumentárními žánry symbolicky ilustruje, že apel na historické odsouzení padouchů a uctívání hrdinů slábne.”
Další rozostření souvisí s žánrem „true crime“, který se z pohledu diváků ocitá na hranici historických dokumentů či dokudramat, neboť se pokouší věrně rekonstruovat historické kriminální kauzy. Modelově to ukazují dvě nedávné české produkce: seriál Metoda Markovič: Hojer (2024, r. Pavel Soukup), který klade důraz na dobovou autenticitu, a série Studna (2025, r. Tereza Kopáčová), jež na základě dobových archiválií opravuje ideologicky zkreslený případ rodiny Jelínkových filmově zpracovaný v Třiceti případech majora Zemana.
Toto rozostření hranic mezi hranými a dokumentárními žánry symbolicky ilustruje, že apel na historické odsouzení padouchů a uctívání hrdinů slábne. Místo černobílého pohledu se prosazují komplexnější formáty, které ukazují minulost jako složitější téma, pracují s multiperspektivitou a hravou ironií. Produkce filmů s historickou tematikou je variabilnější. Slábne potřeba jednoznačně odlišovat pravdu dokumentu od fikce hraného filmu.
Další posun souvisí s nároky, jež současné publikum klade na prožitek autenticity. Film je tradičně považován za historický, když se věnuje dějinným událostem, má historický obsah na úrovni událostí a osobností. Současná produkce však ukazuje, že je pro diváky stejně významné, když snímek zprostředkuje dějiny se silným emocionálním prožitkem, historický obsah je sekundární. Historicky autentický film o komunismu může být klidně kriminálka. Tento tlak se dotýká i dokumentů. Váhu dějin tak zakládá síla zprostředkované emoce. Zdrojem takového afektu může být dobová patina, autentické kulisy a předměty, ale též přiznaná reflexe vztahu k dějinám. Ilustruje to dokument Mrtvolu sprovoďte ze světa (2015, r. Roman Vávra), který „v přímém přenosu“ zachycuje dramatické pátrání po ostatcích Josefa Toufara v masovém hrobě na ďáblickém hřbitově.
Poslední výrazný posun, který doplním k šestnáct let staré eseji, se týká témat dokumentů. V roce 2009 dominovala témata z politických dějin, zaměření na komunistické represe a zprostředkování svědectví významných pamětníků – obětí či hrdinů. V současnosti se prosadily i jiné dějiny a nabídka je mnohem pestřejší. Do popředí se dostávají marginalizovaná či kontroverzní témata, jak ilustruje česko-slovenský dokument Jak jsem se stala partyzánkou (2021, r. Vera Lacková), kde je na pozadí druhé světové války a poválečné paměti reflektována ženská romská identita. Z jiné perspektivy ukazuje tyto posuny dokumentární série Industrie (2021, r. Ivo Bystřičan), jež nahlíží dějiny přes příběhy podniků a téma komunismu zasazuje do širšího vyprávění o proměnách českého průmyslu.