Ken Loach devadesátiletý. O Duchu pětačtyřicátého na pozadí formativního idealismu

Když Ken Loach uvedl svůj rozlučkový snímek Starý dub (2023), uzavřela se bezmála šedesátiletá kariéra britského režiséra, který velmi rychle vyvolával zřetelné názorové asociace. Levicový filmař vešel ve známost tím, jak se po desítky let a nehledě na proměny společenských nálad zastával sociálně neprivilegovaných. Prosazoval politickou agendu, která zpravidla neměla většinové zastání. Vyhraněnost i neunavitelnost vyvolávaly respekt. Loach jej zakoušel například na festivalu v Cannes, odkud si dvakrát odnesl Zlatou palmu, přičemž do hlavní soutěže byl jeho film zařazen rovnou patnáctkrát, což se nikomu jinému nepodařilo. Stal se prototypem respektovaného angažovaného režiséra.

Dokážeme ale identifikovat, kdy se zformovalo jeho světonázorové směřování? A jak jdou dohromady politické ideály s úsilím komplexněji přiblížit sociální praxi? Oběma otázkám se budu věnovat s přihlédnutím k dokumentu Duch pětačtyřicátého (2013), jednomu z mála případů, kdy se Loach obrátil k nonfikční kinematografii.

První otázka není tak triviální, jak zdánlivě zní. Bývá zvykem odvozovat tvůrčí i lidské zrání až z realizovaných filmů, byť k těm se režiséři mnohdy dostávají teprve před dosažením třicítky. Do té chvíle je ovšem názorově formovalo množství životních okamžiků, někdy poloskrytých, zato nejednou klíčových. Idealizovaně i výmluvně vyznívají osobní příběhy v pozadí francouzské nové vlny o cinefilech zasněně usazených v poválečných kinech. Kdybychom podobně hleděli na české novovlnné filmaře, vyvstanou nečekané generační rozdíly. Jestliže Věra Chytilová (1929–2014) dospívala uprostřed protektorátní etapy, Karel Vachek (1940–2020) o dekádu později, během poststalinského tání v druhé polovině let padesátých. Oba dostali počátkem šedesátých let prakticky souběžně příležitost a odlišné formativní období bylo zdánlivě vyzmizíkováno.

Ken Loach (1936) patřil mezi mladé a neortodoxní filmaře šedesátých let. Generačně by jej šlo vklínit mezi Chytilovou a Vachka: dospíval koncem čtyřicátých a počátkem padesátých let. Zatímco Československo bezprostředně po únoru 1948 traumatizovala komunistická zvůle, britská zkušenost s poválečnou levicí vedla k méně polarizující historické paměti. V roce 1945 volby drtivě vyhrála labouristická strana: poprvé obdržela nadpoloviční většinu křesel v Dolní sněmovně i dostatečně silný mandát k prosazování vize sociálního státu. Následovalo šest let, o kterých vypráví Duch pětačtyřicátého. Skrze výpovědi pamětníků i dobové záběry snímek rekapituluje klíčové vládní kroky, především založení Národní zdravotní služby nebo zestátnění mnoha odvětví infrastruktury.

Když se člověk do Ducha pětačtyřicátého pozorně zaposlouchá, začne registrovat, že mezi hlasy dobových účastníků i mladších dějinných vykladačů právě jeden schází. Ken Loach slavil deváté narozeniny pouze pár dní před památným labouristickým vítězstvím, během uvedení dokumentu však nikterak nezakrýval, že jeho paměť měla značné trhliny: „Pamatuji si válečné vítězství a matně si vybavuji i politiku, ale nemám na ni vizuální vzpomínku. Nepocházel jsem z politické rodiny. Nikdo o politice nemluvil.“ Světonázorově vlažnou identitu mladého Loache potvrzovali i jeho přátelé: „Ken se tehdy vůbec nevěnoval politice. Zajímal se jen o herectví a měl rád pořádnou zábavu,“ vzpomínal jeho dlouholetý spolupracovník, scenárista Roger Smith. Zrání levicového filmaře se kuriózně rozcházelo se zavedeným očekáváním. Loach studoval práva na Oxfordu a absolvoval službu u Královského letectva. „Když mi bylo patnáct, proběhly ve škole simulované volby a já kandidoval jako mladý konzervativec. A to jen proto, že jsem četl noviny Daily Express, které nám chodily domů.“

Chceme-li zaznamenat politicky formativní okamžik, musíme se posunout na začátek šedesátých let, kdy divadlem okouzlený Loach začal pracovat pro veřejnoprávní televizní službu: „Můj pohled na svět se utvářel v BBC, kde jsem potkal zajímavé lidi. Měli radikální pohled na svět. Přečetl jsem si nějaké knihy a byl jsem chycen.“ Souběžně vyhrála v říjnu 1964 labouristická strana po třinácti letech volby a vládla Velké Británii až do konce šedesátých let. Politické dospívání Kena Loache se tím završilo. Tuto trajektorii lze interpretovat rozmanitě. Z jedné strany se dá hovořit o salonní levici, zrozené i kultivované ve specifické komnatě názorových ozvěn. Z té druhé je možné vypíchnout, že k postojům se Loach dopracoval navzdory prostředí, v němž vyrůstal. Ozvěny dětství přitom mohly filmaře utvrdit i zpětně, aniž by to do důsledku reflektoval. Duch pětačtyřicátého zahajuje a uzavírá skrumáž dobových záběrů nadšených lidí, kteří slaví konec druhé světové války a vyhlížejí lepší zítřky. Pohled je natolik nadějeplný, zjemnělý a nostalgický, že evokuje bezstarostné dětství, svět bez křivd dospělosti. Politika Kena Loache se nedá odpárat od intelektuálního zázemí BBC, přesto zůstává jeho dospívání méně uchopitelným a podnětným doplňkem.

Poněkud přehlížené životopisné mezníky nám pomohou i při zamyšlení se nad druhou otázkou. Ken Loach coby absolvent oxfordských práv rozuměl sociálním znevýhodněním v jejich institucionální podobě. Jeho hraná tvorba vypráví o strukturálních problémech, a to převážně optikou obětí, s nimiž důsledně empatizuje. Tato systémová perspektiva umožnila zmnožovat počet těch, které šlo interpretačně zařadit pod emocionálně zabarvené slovo „oběť“. Mnohé filmy Kena Loache učily vnímat důvody těch na druhé straně barikády, aniž by latentní smířlivost k jednotlivci oslabovala útok na strukturálně formované utrpení. 

Vtip spočívá v tom, že tvůrčí postup vyzníval dosti odlišně u fikční a nonfikční tvorby. Názorně o tom vypovídá rozlučkový Starý dub, otevírající problematiku neevropského přistěhovalectví. Empatický Loach nachází individuální porozumění pro obě strukturálně znejistěné komunity – starousedlickou i přistěhovaleckou –, ovšem za cenu toho, že ze zápletky vyndal opravdu ortodoxní a nesmiřitelné zástupce těchto komunit, kteří dominují mediálnímu pokrytí. Zatímco v obratně vyprávěných hraných titulech nemuselo zjednodušení natolik vystoupit do popředí a šlo soustředit se na postavy, Duch pětačtyřicátého ukazuje limity vyhraněnosti. Loach ani v dokumentu nedémonizuje jednotlivé aktéry. Ve zranitelném okamžiku například citlivě zachycuje Winstona Churchilla. Vedl jej nicméně primární cíl hájit podrývaný sociální stát, a to do té míry, že se snímek stává zrychleným pamfletem, který závěrem skokově a bez pevnějšího kontextového zázemí zachycuje thatcherovský obrat.

Co suverénní hrané filmy Kena Loache zahlazovaly sugestivními příběhy, to jeho dokumentární titul zesílil. Britský režisér inklinuje k pohlednicovému vnímání situace, což odpovídá jeho neúnavné politické angažovanosti. Loach se nenechává udolat skepsí, která paralyzuje činorodost. Skepse odmítá pamflety a rozbíjí jasné odpovědi na složité otázky, tedy i Ducha pětačtyřicátého. Důsledný politický skeptik zůstává v konfrontaci s idealistou patrně neporazitelným, současně je otázkou, nakolik svými filmy a otázkami, které vyvolávají, přispívá k nápravě stávajících poměrů. V dlouhém životě Kena Loache bychom našli více období, kdy oficiální a kýčovitý idealismus potřeboval svěží přísun skepse, schopné komplexněji přiblížit stav věcí. Devadesátiletý režisér však zažil i trudné chvíle, které naopak v nadbytku skeptických slov idealismus palčivě postrádaly. Snad i proto nelze než popřát Kenu Loachovi ještě mnoho naplněných let.