DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Když popravili mého bratra, musela jsem z Íránu utéctBuď můj hlas

Rozhovor, Speciál Jednoho světa

Když popravili mého bratra, musela jsem z Íránu utéct

7. 4. 2022 / AUTOR: Zuzana Gruberová

O občanské neposlušnosti žen i pokrytectví evropských vlád, které si potřásají rukama s represivním íránským režimem, jsme mluvily s íránskou režisérkou Nahid Perssonovou, která se kvůli svým filmům už do Íránu nesmí vrátit. Její snímek Buď můj hlas je k vidění na platformě JS online.

Jste stále v kontaktu s hlavní protagonistkou vašeho dokumentu Buď můj hlas, s íránskou aktivistkou za práva žen Masih? Jak se jí daří?

Ano, minulý týden jsme spolu byly v Itálii. Náš film se tam promítal v 35 městech. Byly jsme v šesti nebo sedmi z nich, v Římě, Milánu a dalších. Film se dočkal úžasného přijetí! Byly jsme spolu po dlouhé době, má stále stejnou energii, takovou, jakou vidíte ve filmu. 

Ve filmu vidíme Masih jako člověka s velmi otevřeným srdcem, silně prožívá pozitivní, ale i náročné emoce. Myslíte, že jí to spíš pomáhá v jejím aktivismu, nebo to naopak někdy pro ni může být příliš?

Myslím, že její pozitivní energie jí pomáhá. Pokud vidíte její fotky třeba na Instagramu, je na nich pořád šťastná. Ale zároveň je sama sebou a je také velmi citlivá, pláče, směje se, tančí – dělá všechno, co cítí. Neexistuje pro ni limit. Proto může pokračovat v tom, co dělá. Mnozí lidé myslí na to, co si o nich druzí řeknou, to nás odrazuje od mnoha věcí, které bychom jinak rádi udělali. Ale ona na to nemyslí a prostě ty věci dělá.

<b><i>Buď můj hlas</i></b>

Je to něco, co jste se od ní učila, nebo také moc nedáte na to, co si o vás ostatní myslí?

Já na to také moc nedbám. Pokaždé, když natočím film, tak je mnoho lidí proti tomu, aby takový film vznikl. Było to tak hlavně u filmu The Queen and I z roku 2008. Neřekla jsem o tom ani svým přátelům, protože jsem podporovala levici a byla jsem jednou z těch, kdo svrhli šáha. Ale nebavím se o tom s lidmi, prostě sedím ve střižně a pracuji. Samozřejmě lidem naslouchám a beru si dobré rady k srdci, ale nechci si k sobě pouštět negativa. Ne všichni lidé jsou milí a někdy nám mohou opravdu zkazit den, ale od Masih jsem se naučila zůstat pozitivní. Pokud se k vám někdo nechová hezky, pak pro něj udělejte něco dobrého, aby se mohl změnit. 

Pojďme se pobavit i o situaci v Íránu. Od doby, kterou zachycuje film, jsou v Íránu na vzestupu spíše represe, nebo hnutí za ženská práva?

Dosud neprošla žádná změna zákona o podmínkách pro ženy. Ženy samy mění společnost skrze občanskou neposlušnost. Režim donutil ukončit činnost všem důležitým hnutím, jako je třeba White Wednesday, snaží se je zničit a zdiskreditovat. Zatýkají aktivisty a odsuzují je do vězení, vedou kampaň proti Masih. Dnes v Íránu vidíme hnutí jednotlivců, mnoho mladých lidí, kteří jsou proti režimu a dělají, co mohou. Ale režim využívá každé příležitosti potlačit veškerou kritiku. Vědí totiž, že když jsou lidé spolu, je to pro režim nebezpečné. 

Má íránské publikum příležitost podívat se na váš film?

Doufám, že ano, protože existují některé íránské televize, které vysílají z exilu například v Anglii, tak to snad pustí. Je velmi důležité, aby lidé v mé zemi ten film viděli, protože je o naději.

Nahid Persson. Foto Jeden svět

A co vy osobně, můžete jet do Íránu, nebo to máte zakázáno?

Víte, já jsem do Švédska přijela jako uprchlice. V naší rodině bylo pět lidí proti režimu, mé dva mladší bratry zatkli, když jim było 15 a 17 let. Tu noc jsem nebyla doma. Po šesti měsících ve vězení byl můj sedmnáctiletý bratr Rostam popraven. Když byl zatčen, prchali jsme z jednoho města do druhého a já jsem měla tehdy teprve roční dítě – bylo to velmi nebezpečné. Když popravili Rostama, musela jsem z Íránu utéct. Na malé loďce jsme se dostali do Dubaje, kde jsme zůstali nelegálně dva roky. A pak jsme přišli do Švédska. Ve Švédsku musím být hlasem mých lidí, protože zatkli a popravili řadu mých přátel. Pokud jsem naživu, musím něco dělat. A tak jsem natočila několik filmů o Íránu. Po mnoha letech v exilu jsem přiletěla do Íránu, kde mě zavřeli do domácího vězení. Bylo to pro mě velmi nebezpečné. Nevěděla jsem, jestli mě pustí zpátky do Švédska, ale nakonec mě pustili. Musela jsem podepsat dokument, že už nikdy nenatočím žádný film. Ale já filmy točit musím. Proto se nemůžu vrátit do Íránu. 

Vidíte nějaké světlo na konci tunelu, pokud se podíváte na současný vývoj v Íránu? Jsou nějaké ostrůvky naděje na změnu k lepšímu?

Změna k lepšímu přijde, až se západní státy přestanou paktovat s Íránem. Protože jsou vůči Íránu tak přátelští, nemluví se o tom, že íránský režim je jako ISIS, jako Tálibán, chovají se k nim jako k demokratům, ale jsou to zločinci a vrahové. Současný íránský prezident Ibrahim Reisi byl jedním z těch, kdo zabíjeli lidi v době, kdy já jsem z Íránu utíkala. A dnes je to prezident Íránu a všichni ho respektují. My, kteří žijeme mimo zemi, například ve Švédsku nebo ve Francii, se necítíme v bezpečí. Zlobíme se: jakto, že nikdo nic nedělá? Nepotřebujeme, aby nás někdo zachraňoval, ale přestaňte režimu alespoň pomáhat. V době, kdy je lidem v Íránu těžko, si evropské země potřásají rukama s íránským režimem, který je zločinný. A tím sabotují vše, o co se v Íránu snažíme. 

Měli bychom tedy jako jednotlivci vytvořit více tlaku na vládu, aby s íránským režimem neobchodovala a neuzavírala další dohody?

Ano. Jak říká Masih, pokud každý zasadí květinu, celý svět se stane zahradou.