Kde leží hranice moci dokumentárního filmu?
Jak se projevuje moc v dokumentárním filmu? A kde jsou její hranice v práci se sociálními herci a herečkami, se štábem, s veřejností? Vychází sborník textů “Etika v dokumentárním filmu I: Moc a mocenské vztahy”.
Sborník je otiskem konference, která se uskutečnila v rámci loňského Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava. Texty se pokouší na předložené problémy odpovídat soustředěněji a otevírat prostor pro další bádání.
Česká dokumentaristická etika, podobně jako ta zahraniční, existuje v teoretickém vakuu. Jak doložili svou zkušeností i účastníci a účastnice loňské konference, ať už z akademické nebo profesní sféry, hranice moci se řeší při vývoji i výrobě filmu především intuitivně, spontánně, v rámci autorské zodpovědnosti za dílo. To samozřejmě vyplývá i ze skutečnosti, že dokumentární film je chápán jako umění, vyjadřující slovy a normami těžko uchopitelné zkušenosti a vytvářející nepředvídatelné situace.
Ale právě proto se v rámci konferenčních diskuzí asi nejvýrazněji projevila potřeba nalézt nadosobní, společnou platformu sdílení a vyjednávání hranic, na kterých by mohla nejen mezi akademiky a oborovými profesionály, ale i veřejností existovat shoda. Na rozdíl od abstraktních „velkých teorií“ filozofie by tento prostor měl výrazně praktický a konkrétní charakter. Jak natáčet s lidmi v sociálně citlivé situaci? Lze používat skrytý záznam i mimo zpravodajství a témata veřejného zájmu? Jakým způsobem mají autoři a autorky přistupovat k nemocným, umírajícím či lidem neschopným dohlédnout důsledky vlastních činů?
Méně pornografie chudoby, více respektu
Všechny tyto otázky vnitřně souvisí s nerovnostmi, které v naší společnosti i globálním světě zažíváme. Socioložka Irena Reifová ve svém příspěvku detailně rozebírá odlidšťující mechanismy reality TV, která byla v posledních dvou dekádách v různých žánrových podobách populární i v českém dokumentu. Reifová především upozorňuje, že v samotném principu situačního natáčení je uložen étos naší společnosti, která touží pozorovat selhání druhých, a to zejména z nižších sociálních tříd. Tato „pornografie chudoby“ slouží nejen k utvrzování elit v jejich domnělém mocenském postavení, ale rovněž podporuje soupeřící, výkonnostní a individualizující pojetí reality, které klade překážky nebo dokonce znemožňuje hledání společné cesty k emancipaci vyloučených.
“Mnohé etické principy zní v českém prostředí doslova revolučně.”
Možné směry praktického boje s mocí ve filmovém průmyslu ukazuje americká výzkumnice Patricia Aufderheide, která představuje organizace, jež v USA sdružují sociálně marginalizované autory a autorky. Tyto organizace dobrovolně přijímají emancipující etická pravidla a bojují za to, aby se proměnil způsob dokumentární práce k větší míře spravedlnosti a respektu. Mnohé principy zní v českém prostředí doslova revolučně. Jedním z nich je nejen platit sociálním hercům a herečkám podobně jako v hraném filmu za vystoupení, ale také za energie či pronájem míst, kde se natáčí a která jsou jejich domovem. Dalším principem je například klást důraz na to, aby o problémech komunit natáčeli především jejich členové a členky.
Nové způsoby nehierarchické práce
Jana Jedličková se z pozice festivalové dramaturgyně věnuje komplexním morálním souvislostem přípravy filmového festivalu a v rámci nich projevům především genderových mocenských vztahů. Zároveň podpořila roli festivalů v iniciaci etické filmové tvorby. Právě na nich se totiž mohou nejen otevírat eticky problematická témata, ale v samotné struktuře a organizaci festivalů se mohou projevovat odvážná emancipační rozhodnutí, podporující rovnost a spravedlnost.
Na úrovni konkrétní práce se štábem a sociálními herci a herečkami prozkoumávají hranice moci se svým studentstvem Tereza Reichová a Lucie Králová, které představují svoji pozoruhodnou metodu „konstelací“. Ta je inspirativní nejen pro pedagogy a pedagožky na uměleckých školách. Ukazuje, že morální rozhodování citlivé k mocenským vztahům je potřeba cvičit a je možné o něm uvažovat nikoliv na abstraktní, individualizované úrovni, ale v konkrétních sociálních vztazích.
Cílem konference bylo otevřít dialog mezi lidmi z akademické, profesní i veřejné sféry, v němž bude možné pokračovat i na letošní Ji.hlavě, tentokrát se zaměřením na práci s archivy, přejatými materiály, zpravodajstvím či videy ze sociálních sítí. V množství podnětů, které loňské festivalové setkání nad etikou přineslo, by však neměl zapadnout ten nejpalčivější problém – jak překonat výrazný individualismus českého prostředí, který se po dlouhou dobu projevoval i nechutí k soustředěnější odborné diskuzi o etice dokumentární tvorby. S nastupující novou generací filmařů a filmařek, jež se mnohdy výrazněji angažují v sociálních či ekologických tématech a ve svém aktivismu testují nové způsoby nehierarchické práce, a s nástupem iniciativ jako Nemusíš to vydržet! se tento problém jeví jako jeden z nejdůležitějších.
Sborník najdete zdarma ke stáhnutí tady. Na záznam panelů z konference je možné se podívat na youtube MFDF Ji.hlava.
