Karel Vachek na 1736 stranách

V roce 2020 mě oslovil Radim Procházka, producent posledních Vachkových filmů, zda bych se jako editor a pomocná ruka pana Vachka nechtěl podílet na knize jeho nerealizovaných scénářů. Procházka se na vydání domluvil s nakladatelstvím Větrné mlýny, s nímž už spolupracoval na knize Generace Jihlava (2015). Původní ideou bylo publikovat scénář Komunismu jako samostatné literární dílo. K tomu se přidala myšlenka zpřístupnit i režisérovy starší, vesměs nerealizované, scénáře.

Vachek uvažoval o třísloupcové struktuře, kde by se jednotlivé texty řadily vedle sebe a čtenář by mohl volně přecházet z jednoho textu do druhého, čímž by si vytvářel nečekané asociativní vazby, jak je známe z jeho filmů. Scénářů bylo devět. Šlo o hromadu papírů, kterou bylo potřeba převést do elektronické podoby, utřídit a popsat. Kromě nich se u Vachka doma nacházel ještě mohutný stoh zažloutlých, na stroji psaných papírů s poezií. 

Přál si, aby kniha představila také dílo jeho rodinných příslušníků. Z diplomové práce své ženy Dagmar Urbánkové (Vladislav Vančura a film) vybral kapitolu věnovanou snímku Marijka Nevěrnice (1934), jehož si Vachek vážil pro Vančurovy novátorské postupy. Urbánková studovala filmovou vědu na FAMU a práci obhájila v roce 1967. Později nepublikovala, ale Vachek ji považoval za určující osobu svého života. Do svazku zařadil i knihu své sestry Ludmily Vachkové-Drhové Ego – Kuchařská kniha. Všichni členové rodiny, včetně Vachkova syna a vnučky, jsou představeni také skrze svou výtvarnou tvorbu. Vachek si také přál uveřejnit přepis bilančního rozhovoru pro Paměť národa. Tuto závěrečnou kapitolu jsem pojmenoval Vlastní životopis, po vzoru Vachkova oblíbence Ladislava Klímy. Bylo zjevné, že kniha bude objemná, podobně jako Vachkovy filmy. S Radimem Procházkou jsme jí pracovně říkali „sebrané spisy Karla Vachka“, protože jsme přidali i Vachkovy dříve publikované básně (v knize Tři a půl podruhé, 1969) a přednášky (v knize Teorie hmoty, 2004). 

Přišel covid a přípravy se zpomalily. Občas jsme si volali, došlo i na několik návštěv v respirátorech, neboť pan Vachek každý den docházel na FAMU. Postupně ale ztrácel síly a tvůrčí elán. Na podzim téhož roku si postěžoval, že přichází o zrak a požádal nás, abychom si přijeli pro zbývající stoh papírů. Dne 21. prosince 2020 zemřel. Bylo mu osmdesát a půl roku. Papíry nám předal jeho syn a my začali pracovat na poněkud odlišné knize.

Museli jsme, zejména za pomoci mé ženy Adély, seřadit a roztřídit veškeré materiály. U scénářů bylo vše víceméně jasné a přehledné, u zbývající písemné pozůstalosti to bylo složitější. Velkou část tvořila poezie. Vachkovým zvykem bylo většinu listů datovat, což nám velmi pomohlo, zároveň však nebylo vždy jasné, co k čemu patří: básně byly napsané velmi volně, asociativně. Pomáhaly i drobnosti, jako například ohnuté rohy, tón zažloutlosti nebo propálení stran tabákem. Texty nešly jednoznačně roztřídit ani podle „druhových“ vodítek. Někdy šlo o básně, jindy o úvahy a poznámky, náměty či nápady na filmy, ale vždy psané svébytným poetickým způsobem. „Žánry“ často v rámci jednoho textu splývaly. Vachek svobodně a zcela spontánně přecházel od jednoho k druhému. Vše jsme naskenovali, vytvořili elektronický archiv, vytiskli kopie a s těmi dál pracovali. Řadu měsíců poté zabral přepis do elektronické podoby, kontrola a opravy. 

Následovala samotná ediční práce. U scénářů, pokud měly více verzí, jsme pouze řešili, které publikovat. Například u Kdo bude hlídat hlídače? jsme do knihy zařadili až poslední verzi, neboť předcházející vznikaly rozšiřováním prvního textu. U Talířů ve vzduchu jsme uveřejnili poslední dvě verze, neboť se liší výraznějším způsobem a dokládají, jak Vachek náměty promýšlel a měnil. Problém nastal u dalších textů, jichž bylo několik tisíc stran. Jejich poetika je natolik osobitá, že jsem si netroufl sám rozhodovat, co publikovat. Vachek odmítal své básnické dílo svěřit do rukou jiným. Helena Všetečková, Vachkova studentka a spolupracovnice, která o něm nyní natáčí film, navrhla, zda se tohoto kurátorství neujala Vachkova mladší sestra Ludmila, autorka již zmíněné knihy Ego, jejíž způsob nahlížení na svět, lidi a literární práci měl k Vachkovi blízko. Poctivě načítala texty, vybrala jich více než polovinu, místy navrhla i jejich řazení.  

„Knihu jsme skládali postupně a dlouho, podle toho, jak se k nám dostávaly její finální části.”

Nesnadné byly i korektury. Simona Racková se musela popasovat nejen s jazykovou a myšlenkovou složitostí textů, ale i časovým rozpětím několika desetiletí, během nichž Vachek psal. Zvolili jsme „historizující“ přístup – tj. zachovat texty v maximální míře v jejich původní podobě. Problematické to bylo u básní nebo hraničních útvarů, kde Vachek pravopisné konvence záměrně narušoval. Opravovali jsme zjevné překlepy, ale u některých „chyb“ nebylo zřejmé, zda nejsou součástí autorské poetiky. Šlo přibližně o dva tisíce stran. Se stejnou trpělivostí k práci přistoupila i grafička Kateřina Wewiorová. Knihu jsme skládali postupně a dlouho, podle toho, jak se k nám dostávaly její finální části. Chtěli jsme jí dát netuctovou a současně uměřenou tvář, neboť byla sama o sobě komplikovaná a nejednoduchá. Experimentálně pojaté básně psal Vachek na stroji, občas do nich tužkou nebo propiskou připisoval slova, přikresloval obrázky. Zásadní pro něj bylo i vizuální rozmístění slov na ploše stránky. Z tohoto důvodu – a také proto, že sám autor už nemohl své práce zredigovat – jsme se je rozhodli otisknout v jejich originální podobě formou faksimile. 

Závěr knihy obstarává bohatá obrazová příloha. Množství fotek z rodinného i profesního života bylo uspořádáno dřív, nové fotografie, např. barevné diapozitivy z přelomu 60. a 70. let, se našly v pozůstalosti. Svými fotografiemi přispěli i dokumentaristé Jan Šípek, Adam Oľha nebo Zuzana Lazarová, kteří zachytili zejména poslední Vachkova pedagogická léta. Fotografie všech obrazů pořídil David Konečný a zdokumentoval i unikátní režisérův panelákový byt s tisíci knihami ve všech místnostech.

Ačkoli se Vachek netajil skepsí k dělení kinematografie na hranou a dokumentární, ve svých titulech nikdy nepracoval s iluzivní povahou fikčního vyprávění, jak ji známe z tradiční hrané tvorby. Tím se jeho filmy odlišují od nerealizovaných scénářů, v nichž se s těmito postupy setkáváme. Rozšiřuje se nám tak pohled na Karla Vachka jako autora a ukazuje se, nakolik odlišné jeho dílo mohlo být, kdyby dostal prostor k jejich realizaci. 

Vachek principiálně odmítal přistupovat na umělecké kompromisy, filmový tvůrce byl v jeho chápání ekvivalentem malíře nebo básníka. Při psaní nespolupracoval s jinými autory, odmítal dramaturgy a ani po roce 1989 si do práce nenechal od producentů a dramaturgů příliš zasahovat. Nesnažil se dosáhnout jakkoli konvencionalizovaného tvaru, naplnit předem dané vzorce. Jeho texty (a filmy) se skládají z mnoha dílčích příběhů či spíš fragmentů, drobných poznámek, úvah, parafrází, úryvků, historek, komentářů, vyprávění a samostatných situací. I když se nikdy nedozvíme, jak by výsledné filmy vypadaly, je velmi pravděpodobné, že by se od literárních předloh lišily. Vachkovy snímky stojí na stylistické i situační dynamice a montáži, která drobí dialogické i observační pasáže, aby je posléze nově strukturovala. Snímané situace vycházejí z nonfikční matérie. Vachkovy filmy ani klasické scenáristické předlohy nemají. Autor se textu buď nedržel, nebo jej neměl. 

„Vachek zhušťuje svět a svou zkušenost s ním, aniž by ale byly přímo vyřčeny konkrétní teze či otázky.”

Když Vachek k nějakému filmu napsal scénář nebo sestavil literární předlohu, výsledkem byla dvě autonomní díla. Postupně přikládal menší význam utilitární funkci scénářů jako předloh pro převedení textu v obraz. „Scénáře“ se stávají tematickým a myšlenkovým podhoubím pro případnou realizaci, anticipují témata, přibližují autorskou poetiku a stávají se dílem, které ani v klasickém tvůrčím procesu není možné bezezbytku zfilmovat. Literární či poetické gesto předznamenává osobité gesta audiovizuální. Společně se svými básněmi, poznámkami a úvahami, jichž jsou v knize rovněž stovky stran, Vachek zhušťuje svět a svou zkušenost s ním, aniž by ale byly přímo vyřčeny konkrétní teze či otázky. Snoubí se u něj filozofický a básnický způsob myšlení.

Podobně psala i Vachkova sestra Ludmila. Nevypráví příběh tradičním způsobem kauzálního řetězení situací, předkládá proud poeticky a asociativně uchopených střípků úvah, krátkých příběhů, osudů, zlomků písemných dokumentů, promluv lidí a jejich zkušeností, částečně autentických a částečně „poeticky“ dořečených, jež dohromady míří k elementární lidské zkušenosti, jejíž součástí je fascinace složitostí světa a naší existence. 

Kniha by se tudíž mohla jmenovat „Vachkovi“. Všechny členy rodiny spojuje výtvarné dílo, které v knize najdeme v kompletní podobě a je možné si jej prohlédnout v Galerii Karla Vachka v kině Atlas. Jedná se o soubor akvarelových maleb Karla, Dagmar a Ludmily z 60. a 70. let, nechybí velkoformátový obraz Via Lucis, na němž manželé Vachkovi pracovali téměř desetiletí, série Karlových sítotisků vytvořených po roce 2015, kde jsou vyobrazeni i jeho kolegové, rodinní příslušníci, přátelé a žáci. Stěžejní část celého souboru tvoří díla Karlova bratra Petra. Ten tvořil od 60. let olejomalby na dřevěné desky. Celou plochu rovnoměrně zaplnil drobnými vyobrazeními bez centrálního motivu, více či méně rozpoznatelné motivy mohou z odstupu připomínat změť až abstraktního rázu. Hojně využil odkazů ke klasickým dílům, náboženským prvkům a motivům každodennosti. Podrobněji se výtvarnému dílu celé rodiny věnuje v samostatném textu kunsthistorička Zuzana Všetečková.

Vydáním knihy Vachek se uzavírá dílo Karla Vachka. Kdyby knihu kompletoval on sám, byla by jiná. Asi kratší, neboť by své texty selektoval kritičtěji. Jako editor jsem dal průchod vlastní čtenářské zvědavosti. Přečetl bych si od něj úplně všechno, což jsem najednou mohl a nenapadal mě důvod, proč bych to měl odpírat čtenářům. Texty nejsou duplikací jeho filmů, ale svébytným dílem a dokladem Vachkova přemýšlení i v dobách, kdy se živil manuálně a umělecké práci se mohl věnovat jen ve volném čase. I když netočil, permanentně promýšlel a prohluboval „svá“ témata a motivy. 1 736 stran knihy je dokumentací tohoto procesu.