Kamera jako zbraň proti zapomnění. Gaza na jihlavském festivalu

Gaza se v posledních dvou letech opět stala bitevním polem: vojenským i mediálním. Asymetrie v oblastech technologií, financí a diplomatického vlivu utváří, co zbytek světa uvidí a jak to bude rámováno. Snaha zamezit přístupu humanitárních pracovníků a novinářů do dané oblasti je zároveň snahou udržet si kontrolu nad narativem. V daném kontextu dokumentární film přerůstá svou svědeckou úlohu a stává se politickým nástrojem, který obnovuje viditelnost, vrací důstojnost a brání tomu, aby společně s lidskými životy byla vymazána i paměť.

Filmy S Hasanem v Gaze, Nebudu nenávidět a Ramalláh, Palestina, prosinec 2018, které v sekci Souhvězdí uvedl letošní ročník jihlavského festivalu, ukazují, že být svědkem je někdy ten nejradikálnější akt. Fungují jako vizuální záznamy událostí i jako prostředky odporu, které diváky podněcují k etické reflexi, empatii a nuancovanějšímu porozumění konfliktu, jehož silně polarizované vnímání v Česku a jiných zemích je zejména odrazem polarizace celé společnosti. 

Okupace palestinských území a systematické vyvražďování a vysídlování palestinského obyvatelstva má dlouhou historii. Tyto represivní, v posledních měsících vyloženě genocidní zásahy ale nikdy nebyly prezentovány s takovou kadencí a v takových detailech jako dnes, v éře zrychlené cirkulace skoro neomezeného množství obrazů. Neschopnost podniknout přímé kroky je kompenzována přímým zobrazením brutality – to může paradoxně vést k banalizaci utrpení palestinského lidu. Filmové festivaly riskují, že se stanou zásobárnami obrazů smrti a umírání, které generují akorát šok, znepokojení a rychle odeznívající soucit.

Kamal Aljafari nabízí alternativní úhel pohledu, když do středu svého filmu nestaví události po 7. říjnu 2023. Jeho found footage dokument S Hasanem v Gaze je tvořen pásmem znovuobjevených záběrů na MiniDV kameru, které pořídil v listopadu 2001. Tehdy cestoval napříč pásmem Gazy a pátral po muži jménem Hasan, kterého potkal, když jako teenager skončil ve vězení. Zachycuje všední život, který je narušován násilím okupační armády. Hledání ztraceného přítele se stává zprávou o nemožnosti uniknout konfliktu pronikajícímu do všech oblastí lidské existence. 

„Režisér měl pocit, že jakýkoli zásah, odstranění nějakého okamžiku nebo člověka by představovaly násilný akt, obdobu toho, když jsou Palestinci zbavováni svých životů a domovů.“

Kameru má většinou v rukou sám Aljafari, občas jeho průvodce Hasan Elboubou. Zatímco v oblasti probíhá druhá intifáda, projíždějí okupovaným územím, potkávají stařeny, které jim ukazují domy poničené izraelskou municí, i muže, kteří při hraní karet vtipkují o svých plešatých hlavách. Na pláži i v ulicích měst si pozornost kamery opakovaně nárokují místní děti. „Natočte mě, abych měla fotku,“ volá s úsměvem jedna rozjívená dívka. Její radostnou touhu být vidět, zůstat zaznamenána zastiňuje vědomí toho, že většina lidí, které ve filmu vidíme, pravděpodobně nepřežila genocidu probíhající v Gaze několik posledních měsíců.

Aljafari přitom nevytváří explicitní spojnice mezi minulostí a dneškem. Se samotnými záběry nijak nemanipuloval. Vidíme je v takovém sledu, jak byly pořízeny. Režisér měl pocit, že jakýkoli zásah, odstranění nějakého okamžiku nebo člověka by představovaly násilný akt, obdobu toho, když jsou Palestinci zbavováni svých životů a domovů. Doplněny byly pouze titulky a elegické písně o šťastných dnech, které už minuly. Napříč filmem i během záběrů ubíhající krajiny pak zní zlověstné, hučivé crescendo, předtucha budoucí tragédie.

Tvůrci jsou v jedné chvíli pobídnuti, aby schovali svou kameru, protože by si ji okupanti mohli splést se zbraní a bez váhání je zastřelit. Jde o výmluvné varování, ale z jiného důvodu. Jejich kamera totiž opravdu slouží jako zbraň. Jen se s ní nebrání technologicky mnohonásobně vyspělejší armádě, ale tomu, aby bylo zapomenuto na palestinskou existenci.

Palestinský režisér se stejně jako ve svém předchozím archivním filmu Fidai Film (2024), rovněž uvedeném na jihlavském festivalu, dívá do minulosti, aby nám pomohl pochopit současnost. Dnešní Gazu zpřítomňuje tím, co už není: možností svobodně cestovat, městským ruchem, rodinnými domy, muži, ženami, dětmi. Mezera mezi obdobím, kdy byly jednotlivé momenty natočeny, a jejich vzkříšením v odlišném geopolitickém kontextu, otevírá reflexivní prostor, který daleko přesahuje funkční, katarzně orientované narativy jiných dokumentů z Gazy. 

„Když otec vstoupil do poničené místnosti, viděl jen kusy těl topící se v krvi. Jak vidíme i v dokumentu, prakticky celý incident byl živě vysílán izraelskou televizí.“

Příměji se ke stávajícímu dění v pásmu Gazy vztahuje kanadský film Nebudu nenávidět, založený na stejnojmenné autobiografii. Dokumentuje životní cestu palestinského lékaře Izzeldina Abuelaishe. Stejně jako tisíce dalších Palestinců, kteří byli připraveni o své domovy, se autor narodil a vyrostl v uprchlickém táboře Jabalia v Gaze. Zažil strádání, přesuny, vyvlastňování i úplnou blokádu pohybu zboží a osob v roce 2007. Brzy pochopil, že jediným východiskem z traumatického cyklu přenášeného z generace na generaci je vzdělání. 

Abuelaish studoval nejprve na Káhirské univerzitě a později v Londýně. Na konci 80. let se vrátil do vlasti, začal pracovat jako dětský lékař a založil rodinu. Měl šest dcer a dva syny. Nedostatek léků a vybavení v Gaze jej přivedl ke spolupráci s izraelskou nemocnicí v Beer Ševa. Pacienty neléčil podle jejich původu, národnosti nebo náboženství, ale podle jejich nemoci. Na konci roku 2008 se situace opět zhoršila kvůli válce, která vypukla po převzetí moci hnutím Hamás. Letecké, námořní i pozemní údery zasáhly celou severní Gazu.

Pod záminkou boje proti terorismu byly demolovány nemocnice, školy, mešity, ulice a obytné domy. V lednu 2009 se terčem útoku stal také lékařův dům, v němž se skrývala jeho rozvětvená rodina, celkem 25 dětí s rodiči. Poblíž zastavil izraelský tank a začal na budovu střílet. Abuelaishovy čtyři dcery, Bessan, Mayar, Aya a Noor, zemřely po prvním zásahu.

Když otec vstoupil do poničené místnosti, viděl jen kusy těl topící se v krvi. Jak vidíme i v dokumentu, prakticky celý incident byl živě vysílán izraelskou televizí – Abuelaish hned po masakru zavolal svému příteli, který zrovna vystupoval ve zprávách. Zoufalý křik a pláč pronikl z okupovaného území do izraelských domácností.

Tato medializace vedla k povolení vjezdu sanitek do Gazy a zajištění lékařské pomoci pro některé zraněné. Osm měsíců později Abuelaish emigroval se svými dětmi do Kanady, kde založil organizaci pomáhající zraněným dětem z Gazy a otevřel stipendijní program pro palestinské a izraelské dívky. Díky zájmu médií z celého světa mohl Abuelaish svůj smutek později proměnit v apel na lidskost, rovnost a mírové soužití. Odmítl nenávist, ale zároveň se nehodlal smířit s rolí obětí. Mnoho let věnoval snaze o dosažení formální omluvy.

Izraelská strana ale během soudního procesu zvolila tutéž taktiku, jakou dnes vidíme po každém vybombardování nemocnice nebo uprchlického tábora: vojáci se domnívali, že jsou na střeše ostřelovaného domu snipeři a v domě zbraně teroristů, a šlo tudíž o nutnou obranu, ne válečný zločin. Bezdůvodně zavraždění civilisté byli mocenským aparátem přeznačeni na viníky. Skutečný viník, který se zhostil role soudce a kata, zůstává dodnes nepotrestán.

„Palestina je na mezinárodních festivalech možná víc vidět, ale větší viditelnost ještě neznamená stejnou sílu vyprávět příběhy nezprostředkované vnějšími rámci.“

Film rekonstruuje doktorův životní příběh za využití široké škály stylistických prostředků: od archivních fotografií a mluvících hlav přes animaci a televizní reportáže až po home videa. Za přispění emotivního hudebního doprovodu vzniklo plynulé a poutavé vyprávění, v jehož středu stojí charismatický lékař, otec, mírový aktivista. Jeho osud je zároveň organicky vpleten do širšího kontextu politických událostí, jež formovaly dějiny Gazy a jejích obyvatel. 

Přes konvenční formu a melodramatičnost je film důležitou připomínkou toho, že se za každým anonymním číslem skrývá individuální lidská bytost. Po 7. říjnu 2023 jsou životy Palestinců v médiích často redukovány na statistické údaje: 10, 20, 45 tisíc mrtvých. Jde o příliš vysoký, abstraktní, nepředstavitelný počet na to, aby se nás to dotklo.

Zřídka se dozvídáme, kolik bolesti a frustrace dotyční prožili, kolik násilí viděli, kolik porážek museli snést. Abuelaishův příběh je cenný i tím, že nezanevřel na možnost dialogu mezi Palestinci a Izraelci. Nevystupuje proti izraelskému národu jako takovému, ale proti válce a vraždění.

Palestinský osud tak oproti převažující mediální reprezentaci nezastupuje trpící masa, ale člověk s pevným morálním postojem, který aktivně utváří svůj příběh a navzdory obrovské mocenské nerovnováze se snaží získat alespoň částečnou kontrolu nad narativem. Ta má při současném vlivu médií bohužel větší rozhodovací váhu než to, na čí straně jsou pravda a spravedlnost. Palestina je na mezinárodních festivalech možná víc vidět, ale větší viditelnost ještě neznamená stejnou sílu vyprávět příběhy nezprostředkované vnějšími rámci.

Třetí cestu, třetí možnost toho, jak dokumentovat Gazu, reprezentuje krátký film Ramalláh, Palestina, prosinec 2018. V nepřerušovaném desetiminutovém záběru zachycuje kamera dění na Západním břehu Jordánu: násilný střet mezi místními Palestinci a izraelskými vojáky, nelegálně umístěnými v Ramalláhu. Zatímco pohyblivé rámování postupně odhaluje různé segmenty probíhajícího incidentu, v reálném čase zažíváme okupaci palestinského území. 

Kamera nejprve zabírá skupinky palestinských mužů pozorujících dění mimo záběr. Mladíci kolem hořící pneumatiky se házením kamenů snaží odehnat izraelské vojáky. O sto metrů dál už ozbrojenci obklíčili místní kavárnu a ještě níž na ulici stojí armádní vozidla, z nichž vystupují další posily. Kamera se po tomto zmapování terénu nakonec vrací k původní kompozici a vidíme stejnou skupinu palestinských mužů jako na začátku, jak na vyvýšeném místě – s dobrým rozhledem, a přitom bezmocní – vyčkávají, jak bude situace eskalovat. 

„Film nejzřetelněji ukazuje, že odpor může spočívat v prostém rozhodnutí neodvracet zrak.“

Každý z trojice snímků, S Hasanem v Gaze, Nebudu nenávidět a Ramalláh, Palestina, prosinec 2018, pracuje s jiným stylistickým rejstříkem, ale spojuje je snaha znovu nastolit právo být viděn. Každý z nich narušuje nepsaný řád, který určuje, kdo může vstoupit do prostoru společného vnímání a kdo z něj má být vymazán. V případě Palestiny je kontrola pohledu, autoritativní určování, které obrazy jsou „pravdivé“ a které ne, jen jinou formou okupace.

Aljafari tento řád převrací naruby. Znovuobjevuje obrazy, které měly zmizet a být zapomenuty, a tím je vrací do oběhu dějin. Jeho film potvrzuje, že i paměť může být formou vzpoury. Ukazuje, že palestinskou každodennost, která byla systematicky zničena, nelze z dějin jednoduše vyretušovat.

Film Nebudu nenávidět volí jiný způsob odporu. Tam, kde Aljafari zachraňuje obraz, Izzeldin Abuelaish zachraňuje jazyk. Jeho odmítnutí nenávistného slovníku není apolitickým gestem, ale afirmací lidskosti navzdory systému, který ji potlačuje.

Ramalláh, Palestina, prosinec 2018 posouvá odpor ještě jinam. Je to film nehybného, přítomného okamžiku, který odmítá střih i interpretaci. Kamera nekomentuje, jen pozoruje. V době, kdy se obrazy války dostávají okamžitě z jednoho konce světa na druhý, jsme nuceni ke zpomalení a naladění se na rytmus okupace.

Film nejzřetelněji ukazuje, že odpor může spočívat v prostém rozhodnutí neodvracet zrak. Tam, kde rakety ničí domy a trhají těla, dokumenty nabízejí možnost trvání a slouží jako důkaz i výzva. Důkaz, že lidé v Gaze skutečně žili, mluvili, smáli se. A výzva k tomu, abychom jejich existenci uznali nejen pohledem, ale i přijetím morální odpovědností, kterou takový pohled žádá.