Kam se poděje všechna vyčerpanost? Střecha bez nebes

Na konci roku 2021 jsem začal natáčet záběry různých částí svého domu – byly to obrazy zdí, květin, rostlin a oken – v kontextu pandemie, která nás všechny uzavřela v interiérech.

V tu chvíli jsem z těchto záběrů nechtěl vytvořit film. Chtěl jsem si spíše procvičit řemeslo fotografa: naučit se o expozici, barevné korekci a dokonale poznat, co všechno dokážu se svou malou digitální kamerou.

„Proč ve mně obrazy mého domu vyvolávají takové emoce? Začal jsem tedy dávat materiál dohromady, abych se pokusil prozkoumat původ těchto pocitů.“

Když jsem si však tyto obrazy prohlížel na počítači, probudily ve mně těžko rozluštitelný pocit. Během následujících několika let jsem začal shromažďovat rozsáhlý archiv záběrů – z každého počasí a každého ročního období. Velmi důkladné pozorování všech detailů mého domu. A ten zvláštní pocit, který jsem měl, sílil, až jsem ho nemohl dál ignorovat.

Proč ve mně obrazy mého domu vyvolávají takové emoce? Začal jsem tedy dávat materiál dohromady, abych se pokusil prozkoumat původ těchto pocitů.

První věc, kterou jsem udělal, bylo hledání nových smyslů prostřednictvím zvuku – tím, že jsem ho nechal nesynchronizovaný s obrazem. Tímto způsobem jsem mohl současně představit dva různé momenty: čas obrazu a čas zvuku.

„Mé poslední vzpomínky na otce jsou vzpomínky na unaveného muže.“

Když jsem prováděl toto montážní cvičení, našel jsem starý záběr z roku 2021, na kterém jsem se natočil, jak spím vsedě na židli a opaluji se. Tímto obrazem jsem si svým způsobem připomněl svého otce, který v posledních letech života hodně pracoval a téměř neodpočíval. Mé poslední vzpomínky na něj jsou vzpomínky na unaveného muže.

Určitým způsobem jsem v tomto obrazu spatřil svého otce v sobě. Novou otázkou filmu se tedy stalo: Kam se poděje všechna ta vyčerpanost, když si nikdy nedopřejeme odpočinek?

Ve svých předchozích filmech jsem už pracoval se svou matkou, která je s každým projektem stále brilantnější spolupracovnicí i herečkou. S herečkou Felix Lizbeth jsem ve svém posledním filmu pracoval jen na malé scéně. Ve skutečném životě má neutuchající tvůrčí energii a výrazně se prosadila na divadelní scéně v Tijuaně.

Když jsem ji pozval do tohoto filmu, řekl jsem jí, že bude mít na starost napsat a inscenovat malou divadelní hru, která se nakonec stane závěrem filmu – a že chci, aby ji vytvořila z jedné staré krabice od bot, kde jsem uchovával otcovy osobní věci. Lizbeth velkoryse přijala účast na filmu bez scénáře a bez klasického natáčecího plánu.

„Více času jsme trávili sledováním materiálu a přemýšlením o filmu než samotným natáčením scén.“

Během několika měsíců jsme postupně společně budovali příběh a krok za krokem začali filmu rozumět. Šlo o velmi osvobozující model tvorby. Více času jsme trávili sledováním materiálu a přemýšlením o filmu než samotným natáčením scén.

První setkání jsme měli v lednu 2023, kdy jsme natočili začátek filmu. Poté jsme se s Lizbeth vídali jednou za měsíc dva, abychom natočili další části, zatímco jsme každý zvlášť přemýšleli o konci filmu.

Při jednom z našich posledních setkání jsme si s Lizbeth vzájemně ukázali, kam jsme se posunuli, a byli jsme překvapeni, že jsme oba dospěli ke stejnému závěru: Musíme najít půdorysy domu. Tímto způsobem jsme mohli odpovědět na hledání postav i na jemné významy, které se objevují ve scénách s tarotem.

Měl jsem pocit, že právě tento prvek v sobě uzavíral všechny emoce i samotné hledání, které film představoval. Také jeho koncept – myšlenku stavby. Zkušenost stavby domu, natáčení filmu a pozvání diváků, aby jej spolu s námi pomáhali „postavit“.