Jan Procházka: Tvůrce v kulturním a politickém životě Československa 50. a 60. let

S potěšením jsem přijal výzvu redakce k představení monografie o Janu Procházkovi. Geneze knihy není úplně neobvyklá. Jádro textu vznikalo přepracováním původní dizertace, již jsem pod vedením dr. Miroslava Michely předkládal k obhajobě na Ústavu českých dějin FF UK. Sice se odborně profiluji jako historik kulturních dějin, ale zůstávám především historikem oborovým. To s sebou neslo v případě Procházkovy biografie řadu úskalí. 

Mimo toho, že tzv. školní práce a kniha jsou dva zcela odlišné žánry – s bylo třeba se opět vypořádat se stylem a jazykem, strukturou argumentace anebo nutností kompletně přepsat text směrem ke čtenářské vstřícnosti –, tvořila další okruh řada dílčích výkladových obtíží, plynoucích z odborné neobeznámenosti v literatuře a filmu. V této souvislosti musím vyslovit poděkování řadě kolegů – obzvláště autorům oponentských a recenzních připomínek, jimiž byli historik politického myšlení i dějin literatury Jan Mervart, literární historik Petr Šámal a filmová vědkyně Tereza Czesany Dvořáková. 

Na výzkum a psaní se spolupodílelo mnoho dalších přátel, např. dr. Zdeněk Doskočil nebo dr. Kateřina Portmann. Původní impuls ale vzešel před více něž dvěma desetiletími od mého někdejšího vysokoškolského učitele, již zesnulého profesora Roberta Kvačka. V úvodu knihy odkazuji na pozdější rozhovor s ním o Janu Procházkovi coby mém již tzv. výzkumném tématu. Vyslovil se tehdy přibližně v tom smyslu, že žít těžký život může být obtížné, avšak přenést takový život do literatury může být fascinující. 

Doufám, že taková zkratka není cynická ani necitlivá. Procházka je totiž velké a strhující téma. Zároveň je však nutné povědět, že scenárista bez nadsázky náležel mezi první oběti „husákovské“ normalizace, kdy byl na začátku 70. let propagandistickou a estébáckou mašinérií doslova uštván. Stále je zde rodina, jež si veškeré tyto události – jeho nakonec smrtelnou nemoc doprovázenou rozličnými formami násilí – reálně odžila. Ze spisovatelových dcer mi byla zejména Iva Procházková neskonale nápomocna při rozkrývání mnoha konkrétních situací a zprostředkovala mi četné informace privátního charakteru – pro pochopení spisovatelovy osobnosti byla řada z jejích upřesnění nedocenitelná. 

Nejen s takovým zohledněním přirozené etiky v hodnocení konkrétního života souvisí moje autorská obezřetnost a pokora před samotnou biografickou tvorbou. Psát životopis jakékoliv osobnosti je z mnoha důvodů nelehké. Jedná se o specifický, čtenářskými očekáváními podmíněný žánr. Mimo těchto „biografických“ a spolu s historikovou prací objektivních obtíží – spojených s heuristikou, výběrem a intepretací pramene, obezřetností vůči nebezpečím psychologizace, či hlavně nalezením optima mezi odsudkem či naopak nekritičností – patřila k mým dilematům i další otázka. Totiž, jak moc jsme schopni a oprávněni, a to rovněž i z poučené pozice badatele či historika, vyvozovat hodnotící soudy. 

Nemám tím na mysli dle mého soudu nepřípustné (i když v řadě publikovaných prací stále přítomné) moralizování. Uvažuji spíše nad možnostmi historiografického vyprávění, jež je vždy konstrukcí. Třebaže Jana Procházku znám v mnoha aspektech velmi důvěrně, mohu konstatovat, že v důsledku jej neznám vůbec. Tvořím jen svým způsobem oficiální portrét. Myslím také, že je liché tvrzení, že se do výsledného textu – i při zachování veškerých profesních, vědeckých a etických pravidel – nepropisují zároveň další vlivy. Ať už jde o autorovu zkušenost, názory, výběr publikovaného pramene, volené důrazy a výklad. V knize tuto pozici jednak přiznávám, ale současně se i důsledně snažím respektovat lidské privátno. Tam, kde to není výkladově nosné, jej rovněž upozaďuji. 

Kniha jako svého druhu zpráva o významném veřejném aktérovi a vnějších kontextech má čtenáře vést k informacím obecnější povahy, nikoliv dopodrobna rozkrývat soukromý život. Z mnoha příkladů to lze demonstrovat na např. na práci s materiály vzniklých činností bývalé StB. Scenárista byl sledován od konce 60. let, po srpnové okupaci se v bytě někdejších přátel scházel s desítkami dalších lidí z veřejného nebo uměleckého života. Z odposlechů těchto setkání Bezpečnost shromáždila přepisy v řádu stovek hodin. 

Vzhledem k tomu, že policie tímto způsobem získala bez jejich vědomí zcela soukromé hovory lidí, vyplývá ze záznamů nemálo indiskrétních a často i dosti třeskutých informací. Ty sice úměrně ke složení této intelektuální společnosti mohou badateli osvětlit mnoho ze vztahů mezi někdejšími představiteli veřejné scény, ale je nutné brát v potaz právě i formu jejich pořízení a dále hlavně cíle, jež StB sledovala – tj. hlavně jejich využití k další případné diskreditaci, nátlaku, vydírání apod. Když jiné odposlechy, Procházkovy rozhovory s Václavem Černým, v roce 1970 střihově použili v televizi, šlo o bezprecedentní vpád do soukromí i na kontext začínající normalizace. 

V knize tyto události spojené zároveň s koncem Procházkova života analyzuji a snažím se je zasadit i do obecnějších úvah o vztahu soukromí jednice s obecnou mocí či veřejným nárokem. Tím spíše si proto nemyslím, že je vhodné zveřejňovat některé z nejprivátnějších částí autorova deníku, anebo vše z prostřednictvím rozhovorů získaných informací jen proto, aby si čtenář takříkajíc početl. Jan Procházka byl v mnoha aspektech pozoruhodný, ale byl také živý člověk. Jeho osobnostní portrét jsem tvořil rovněž s tím, že nikdy nemohu vědět vše a zároveň ne vše je nezbytné přednést na papír. 

Uvedeným přístupem se v textu zároveň vymezuji vůči tezi, že je legitimní dávat ex-post životním příběhům tzv. smysl. Vycházím z kritiky životopisného psaní, jež jako „biografickou iluzi“ postuluje Pierre Bourdieu. V jeho případě se sice zčásti jistě jednalo rovněž o intelektuální provokaci, nicméně soudím, že argument o již zmíněné konstruovanosti jakéhokoliv historiografického výkladu nelze a priori odmítnout. Spolu s přiznanou distancí vůči konceptu „životní dráhy“ analyzuji knihou nakonec Procházkův život prostřednictvím osobní „trajektorie“, tj. zaujímání pozic v dílčích sociálních polích. Jinak řečeno, zaměřuji se nikoliv na biologické, ale sociální stárnutí subjektu. Přebírám základní pojmový aparát sociologie kultury (kapitál, pole, habitus) a další inovace jako např. autorskou posturu, jejichž prostřednictvím se snažím vypořádat s Procházkovou dualitou ústředních pozic a sociálních rolí. 

Na jedné straně šlo o úspěšného umělce (hlavně filmaře ale také literáta), avšak jako kandidát ÚV KSČ, člen ideologické komise a svého druhu důvěrník šéfa strany a prezidenta Antonína Novotného náležel zčásti také k politickým elitám země. Sociologickému čtení jeho působení je uzpůsobena i výstavba knihy – jednotlivé kapitoly vždy kopírují jeho sociální pozici, např.: Začínající scenárista a autor „dneška“, Politik a „prezidentův spisovatel“, Demytizátor minulosti, Tribun lidu apod. Uvedená široká paleta Procházkových činností, jeho profesních i veřejných rolí se ukázala být neskonale zajímavá, ale šlo také o jeden z problémů, který se ukázal být autorsky nejpalčivějším. 

Základní kontury Procházkovy životní dráhy jsou poměrně známé. Jednalo se o spisovatele a filmového tvůrce 60. let, jenž dodnes setrval i v širším veřejném povědomí coby autor snímků Kočár do Vídně či Ucho. Poučení zájemci o film, tím spíše pak odborná komunita, jej přirozeně reflektují jako autora scénářů k více než třem desítkám realizovaných látek a zároveň i jako vedoucího dramaturga jedné z barrandovských tvůrčích skupin. Oproti tomu ryze oboroví historici přiřazují spisovateli roli podstatného zástupce komunistické reformní inteligence a viditelného řečníka roku 1968. 

Pokud se zaměříme na ikonické obrazy Pražského jara, jsou mezi nimi i záznamy z březnových mítinků ze Slovanského domu anebo Parku Julia Fučíka. Hojně jsou citovány tamější Procházkovy výroky doprovázené nadšeným aplausem publika. Připadá mi symptomatické, že v často uváděné části z těchto projevů sděluje z pódia veřejnosti, že „cenzura byla přátelé zrušena, hurá“ právě on. 

Literární vědci jej mimo jeho díla posuzují také jako důležitého účastníka IV. spisovatelského sjezdu z léta 1967 a místopředsedu Svazu československých spisovatelů v roce 1968. Po porážce reformního hnutí byl ovšem po roce 1969 odstaven z veřejného života, aby se posléze stal obětí bezprecedentní mediální kampaně a v roce 1971 podlehl vážnému onemocnění. 

Jen z mála uvedeného je zjevné, že Procházkův příběh v 60. letech je v mnoha ohledech nepřehlédnutelný, či jak se výstižně vyslovil Pavel Kohout, že zazářil jako meteorit. Na druhou stranu, navzdory někdejšímu Procházkově významu pro domácí kulturu, síle jeho stopy v politickém i veřejném dění v 60. letech, se nemohu ubránit pocitu, že nakonec svým způsobem zůstal nedoceněn, nespravedlivě přehlížen, zčásti snad i opomenut. 

Měřítkem pro takové posuzování je pro mě skutečnost, že ani tři desetiletí od roku 1989 nevznikla žádná ucelená spisovatelova monografie. Výjimku tvoří útlý sešit filmového historika a Procházkova současníka Borise Jachnina z roku 1990. Souhrnnou, nicméně nepříliš rozsáhlou, studii k jeho literárnímu dílu napsal Václav Černý, scenáristova a dramaturgova osoba prochází texty Štěpána Hulíka anebo Petra Slintáka. Téměř by se mohlo zdát, že se normalizátorům ono „eratio memoriae“ vydařilo. Svůj vliv má jistě i odstup mnoha desetiletí od spisovatelova úmrtí a další již polistopadové vlivy, nicméně vědeckému nezájmu o Procházku příliš nerozumím. Monografií tedy usiluji také o splacení tohoto dluhu. 

Text je výsledkem úsilí propojit a relevantně diskusně komentovat všechny výše zmíněné roviny. Jak již zaznělo, oborově pro mě jako historika českých dějin nebylo snadné vstoupit do dalších oborových prostředí, tj. hlavně do dějin literatury a kinematografie. Snažil jsem se vyvarovat prostého převyprávění obsahu sledovaného díla, a naopak jej hlouběji kriticky zhodnotit. Procházkovu tvorbu jsem se také snažil usouvztažňovat s dějinami dílčích sociálních polí, zasazovat tvůrce do dobových diskusí, poměřovat jeho dílo s dalšími zástupci. 

Jako snadné řešení a myslím že i prvoplánově povrchní přístup je např. ohodnotit scenáristovy první budovatelské náměty (filmy typu Lidé jako ty, Černá dynastie, Zelené obzory a další) z počátku 60. let jen jako politicky tendenční, jako pomyslné vetknuté znaménko před závorku do té doby, než autor přistoupil k ryze humanistickým anebo dějinně revidujícím a tzv. hodnotným námětům druhé poloviny 60. let. Jistěže se jednalo o pozdní socialistický realismus, ale přesto šlo o realismus nového typu. 

Do jisté míry právě období post-stalinismu rámované výraznějšími mezníky konce 50. let (diskuse po XX. sjezdu 1956, obrat po Banské Bystrici 1958) a počátkem reformního pohybu (zejména po roce 1963 jako „druhé“ československé destalinizaci) se mohou jevit jako bezbarvá a v lecčems statická epocha. Historiograficky jde zároveň o období, jež zčásti stojí stranou badatelského zájmu. Soudím nicméně, že i tato doba měla svou dynamiku, byla zaplněna specifickými obsahy – a Procházka náležel z dobové kultury této éry mezi její podstatné představitele. 

Výkladem chci popsat, jaké post-stalinské zdroje měla reforma ústící nakonec do roku 1968, a to na příkladu konkrétního tvůrce, jenž se svou dobou v mnohém souzněl, v řadě věcí se vymykal, ale rozhodně nepatřil k fádním osobnostním typům. Jsem přesvědčen, že právě mnohovrstevné a hluboko ponořené čtení výše uvedených budovatelských snímků, ale např. i filmu Naděje (1963) o společenských outsiderech (alkoholiku a ženě blízké prostituci), či lyrických filmů o dětech a mladých lidech, nás může přivést k netradičním odpovědím, jež podávají zprávu o československé společnosti, jejích uměleckých obrazech anebo např. hranicích tehdy vyslovitelného. Odpovídá tomu i celkové zaměření publikace a její dramaturgie. 

Patrně nejpřesněji lze knihu charakterizovat jako kontextuální biografii. Procházkovo filmové i literární dílo v ní nefiguruje samo o sobě. Je zařazeno do dobové diskuse, ať už se jedná o prosté zobrazení jedince a jeho proměňující ukotvení v celku společnosti, stinné stránky jako alkoholismus či prosté lidské odcizení, anebo tehdy logicky rezonující re-interpretace identitárních témat vázaných na výklady nedávných dějin, kam patřila druhá světová válka, násilí stalinismu, či kolektivizace. 

Kniha tak reflektuje dobová stanoviska někdejší historiografie a obecně pro-reformě nakloněné inteligence. Sleduje dobovou recepci jako taktický prostředek, jenž ve střetech s cenzurou využívali filmoví kritici k nastolení polemických otázek. Zahrnuje někdejší sociologická zkoumání. Jan Procházka je sice ústředním protagonistou knihy, ale také skvělým zorným úhlem, jenž vypovídá mnohé o celkovém dění v zemi. Koresponduje to také s jeho celoživotní angažovaností, kdy se jen menší část Procházkových knih a scénářů neobracela k veřejným nebo politickým tématům. Jeho dílo a stanoviska ale současně definovaly jeho pozici na sociální mapě. Je nutné zdůraznit, že se stále pohybujeme v mantinelech státní diktatury a tehdejší ideologie, jež se v 60. letech velmi dynamicky měnily. 

Procházka sice prolamoval četné hranice anebo dobová tabu, ale bylo to umožněno i jeho osobním vztahem s prvním mužem ve státě, Antonínem Novotným. Dynamika diskuse 60. let i deskripce, vývoj i konec tohoto vztahu k nejvyššímu politikovi patří ke sledovaným tématům, jež jsou s Procházkou parciálně spojeny. S tím explicitně souvisí i další výzkumný okruh, jež tvoří jeho veřejná stanoviska. Do novin přispíval již jako dvacetiletý funkcionář ÚV ČSM na počátku 50. let. 

Zpočátku stalinskou rétoriku nahradila např. témata ke každodenním obtížím řadových československých občanů, civilně a empaticky komentoval obtíže mladých manželství, vymezoval se hlasitě vůči četným nerovnostem a nespravedlnostem. S postupujícím liberalizačním děním 60. let komentoval stále naléhavěji nutnost reformy, což vrcholilo děním z let 1967–68. V době Pražského jara nešlo jeho hlas neslyšet. To vedlo ale rovněž k reakci Sovětů, politického vedení kolem Leonida Brežněva a dalších spojenců tzv. pětky, kteří již během známých jednání s domácími politiky před invazí začali konstruovat tezi o pražské kontrarevoluci reprezentované Procházkou a dalšími. Rovněž tyto aspekty se promítly o dva roky později do mediální kampaně spojené s pořadem „Svědectví od Seiny“. 

Jana Procházku chápu jako svého druhu takřka krystalického zástupce domácího intelektuála 50. a 60. let. Dlouhodobě tzv. věřící komunista, jenž byl jako řada jeho generačních souputníků konfrontován s „dějinným podvodem“, vydal se na nápravnou cestu a zanechal za sebou za svůj krátký život nebývale silnou stopu – a to ve všem, co dělal. Jeho příběh byl ale v mnohém také příběhem země, se všemi negativními i pozitivními aspekty. Usiloval jsem o to, aby se také tato rovina do textu promítla. 

Kniha je příspěvkem k dějinám kultury – literatury, filmu a jejich otisku v dobovém myšlení. V souladu s tzv. novou filmovou historií usiluje zasadit scenáristu, dramaturga a jeho tvorbu do dění v rámci stěžejních pohybů uvnitř filmového prostředí. Sleduje události z centra moci prostřednictvím konkrétního umělce, jenž se v určité době (spíše nechtěně) stal jeho součástí. Vyjadřuje se k jeho snahám využít své výlučné politické pozice k prospěchu svému i širšího filmařského komunity, stejně jako popisuje ambivalence a nedůvěru, s nimiž v reakci na to část umělecké sféry vůči tzv. hradnímu spisovateli přistupovala. 

Coby autora mě fascinuje, jak talentovaným a zároveň pracovitým Procházka byl. Nepřehlédnutelné bylo také jeho humanistické hodnotové ukotvení. Psát jeho životopis bylo pro mě výzvou i balancováním na tenkém ledě. Věřím, že pomyslná rovnováha je nakonec v textu přítomna. Konečný verdikt však ponechávám na čtenáři.